O kouzelném ptáčkovi

Byl jednou jeden chudý truhlářský tovaryš, který se vydal do světa na vandr, aby si vydělal na živobytí. Šel a šel, až jednoho dne přišel do velkého města, kde zašel do dílny mistra truhláře a ten ho přijal do služby. Vedle té dílny byla malinka zahrádka, na které mistr truhlář odpočíval po práci. I událo se jednoho dne, že tam, kde se vzal, tu se vzal, přilétnul modrý ptáček a dal se do zpěvu tak krásného, že lidé ustávali v práci a vycházeli ven, aby se podívali a naslouchali. A když druhého dne opět modráček přiletěl, přerušili lidé práci a poslouchali. A tak tomu šlo den co den.

Jednoho dne přišla k truhláři žebračka a zrovna, když jí hospodyně strkala do uzlíku pořádný kus chleba, přiletěl modráček a dal se do zpěvu. Tu žebračka pravila: „To je kouzelný ptáček, kdo sní jeho srdce, najde každého rána pod polštářem zlaťák.“ „Ale, jděte matičko, kdo by zabíjel tak krásného zpěváčka.“ usmála se mistrová. Ale truhlářský tovaryš vše slyšel a od toho dne přemýšlel, jak by plachého ptáčka polapil. Ale nic mu na mysl nepřišlo. Za měsíc se tu žebračka objevila znova, a tak se k ní přitočil, strčil jí nějaký ten krejcar a zeptal se, jak by toho modráčka mohl polapit. „Ach, panáčku, nasypej mu trochu zlatého zrní.“ „Kde bych já vzal zlaté zrní, matičko.“ řekl smutně tovaryš. „Král má plné pytle takového zrní.“ poradila mu žebračka.

Druhého dne se tedy truhlářský tovaryš vydal na královský zámek a nechal se ohlásit u krále. „Pane králi, dejte mi trochu zlatého zrní, nasypu ho ptáčkovi modráčkovi a získám jeho kouzelné srdce.“ Ale král mu odvětil: „Dám ti zlaté zrní, když mi z lesa přivedeš zlatého jelena.“ Truhlářský tovaryš šel do lesa a hledal zlatého jelena. Když ho konečně našel, řekl mu: „Pojď se mnou na královský hrad, dostanu za tebe zlaté zrní, to nasypu ptáčkovi modráčkovi a získám tak jeho kouzelné srdce.“ „Půjdu s tebou na královský hrad, když mi přineseš zlatého kapradí.“ odvětil zlatý jelen.

Tak se truhlářský tovaryš vydal hledat zlaté kapradí, což nebylo vůbec jednoduché, ale protože byl statečného a trpělivého srdce, nakonec došel až na samý konec světa, kde roste zlatého kapradí spousta. Když se shýbnul, aby kapradí natrhal, objevila se krásná panna. „Proč trháš mé zlaté kapradí?“ ptala se. „Potřebuji je pro zlatého jelena, půjde se mnou pak na zámek a já za něj dostanu zlaté zrní, nasypu ho modráčkovi a získám tak jeho kouzelné srdce.“ „Dobrá, dám ti zlaté kapradí, ale musíš mě vzít s sebou.“ řekla ta překrásná panna. A truhláři nezbylo, než i na tento obchod přistoupit. Natrhal zlatého kapradí a vydal se s pannou zpět.

Když přišel do lesa, dal jelenovi sníst zlaté kapradí, ten se k nim pak připojil a šli na zámek. Když král viděl, že truhlářský tovaryš přivedl zlatého jelena, byl radostí bez sebe a dal mu celý pytel zlatého zrní. A tovaryš přišel do dílny svého mistra, přivedl překrásnou pannu a přinesl si pytel zlatého zrní.

Když v obvyklou hodinu přiletěl modráček a dal se do zpěvu a lidé ustávali v práci, aby poslouchali, nasypal si truhlářský tovaryš na dlaň trochu toho zlatého zrní. Modráček ustal ve zpěvu, usedl tovaryši na ruku a jal se to zrní zobat, a tak ho truhlář polapil. Rychle modráčka zabil, vyříznul mu srdce a spolknul ho. A druhého dne opravdu našel po svým polštářem zlaťák.

Tovaryš už nepotřeboval sloužit u truhlářského mistra. Vzal překrásnou pannu, vrátil se s ní do rodné vsi, kde si postavil dům, s tou pannou se oženil a žili spolu v dostatku a hojnosti až do konce svých dnů.

A od těch dob lidé ustávají v práci, aby naslouchali, zda nepřiletí modráček a nezazpívá svoji překrásnou písničku.