O Kuliferdovi 3/14

Kuliferda neměl ani ponětí o tom, co to je mapa a jak se v ní čte, lépe řečeno, jak se v ní orientuje, ale důvěřoval Molovi a tak kráčel za ním a byl zvědavý, co bude následovat. Mol vždycky kousek popolétl a pak čekal se skloněnou hlavou, až ho Kuliferda dožene.

Když už kráčeli po knihách v páté polici a byli přibližně uprostřed, přiblížila se ke knihovně mužská postava. Chvíli si mluvila do vousů: „Hmm, hmm, jo, jo,“ a nakláněla hlavu tu na jednu a pak na druhou stranu. Kuliferda rychle nevěděl, kam se schovat, a tak se jen přikrčil na knize, na které zrovna byl, a představoval si, že je neviditelný. Mužská ruka pak sáhla do police a vytáhla tlustou knihu těsně před Kuliferdou. Byl na ní právě Mol, ale ten stačil včas uletět.

Kniha, na které stál Kuliferda, se povážlivě zakymácela. Hrášek udělal kotrmelec a taktak se zachytil hřbetu. Visel na tenkých ručkách a bál se podívat dolů. I když, co by se asi stalo, kdyby spadl? Vždyť už letěl z daleko větší výšky – ze sporáku až pod kuchyňskou linku. Jenže… stejně se bál. Tenkrát asi na strach neměl čas, anebo byl strach z uvaření daleko větší. Kuliferda se rychle vyšplhal zpět na knihu. Pak teprve pohlédl dolů a přemýšlel, jak překoná právě vzniklou propast, když vtom muž zabručel: „Ne, ne, ne,“ a vrátil tlustou knihu na své místo.

Kuliferda na ní hbitě skočil, protože pochopil, že tuhle knihu si už ten pán znovu brát nebude. Pán si skutečně vybral jinou – tu, na které Kuliferda stál předtím. Oj, to bylo štěstí! Muž se obrátil a odešel spokojeně z obývacího pokoje.

Po tomto zážitku si musel Kuliferda na chvíli sednout, aby se vzpamatoval. Mol přilétl a sedl si k němu.

„Dnes už to není takové,“ řekl po chvíli, „to dříve vytahovali knihy z polic jednu za druhou. Nebyla chvíle klidu. A tak jsem se odstěhoval do šesté police, protože tam odkládají knihy, které už nečtou.“

„A vy jste přečetl všechny knihy?“ zajímalo Kuliferdu.
„Všechny,“ přikývl Mol.
„A co je například v té knize, na které sedíme?“
„V téhle?“ sklonil Mol hlavu, aby se jí dotkl tykadly, chvíli po ní šmejdil sem a tam a pak prohlásil, „Ále, samé hlouposti. Nestojí to ani za řeč.“

„Aha,“ řekl Kuliferda a přemýšlel, proč někdo napsal takovou tlustou knihu, která nestojí ani za řeč.
„Však jsi viděl, že ten muž ji ani nechtěl číst,“ dodal Mol, jako kdyby věděl, na co hrášek myslí.

„Ano. Můžeme jít dál,“ zvedl se Kuliferda a doufal, že alespoň ta mapa, kterou hledá, bude za řeč stát.
Ve čtvrté polici vlevo opravdu byly mapy. Mnohem tenčí než knihy, některé chráněné plastovým obalem; většinou byly zelené stejně jako Kuliferda.

„Ták, tady to máme,“ přistál Mol na jedné z nich, „to je ta mapa, kterou potřebujeme, přesně jak jsem říkal, sektor bé dvanáct.“

Kuliferda nikde neviděl označení B 12, ale nechal to být, protože ho zajímala jiná věc.

„A jak nám mapa pomůže zjistit, kde je Ježkův les?“
„Počkej a uvidíš,“ řekl Mol. Chvíli lezl po mapě, až našel vhodnou škvíru a tou se vsoukal dovnitř.

Kuliferda si zatím sedl a čekal. Klátil nohama a díval se po pokoji. Dole se doširoka rozkládalo žluté pole, vpravo rozkvetlá stráň, vlevo kopce a tam v dáli tekl potůček… To sis Kuliferdo pěkně přibarvil, takový výhled z knihovny by byl jistě krásný. To žluté pole je koberec, vpravo gauč s barevným přehozem, vlevo u okna stůl a židle, vedle komoda, na které stojí televize. A ten potok v dáli je řeka Olše, jenomže namalovaná na obraze visícím na zdi.

Přímo pod Kuliferdou, že by na něj mohl skočit, byl zelený gauč s barevnými kvítky, takže připomínal kousek louky. To je zajímavé, že odsud z poličky věci vypadají jinak. Když jsem byl dole, gauč byl obrovitánský jako hora a tmavý jako jeskyně. Shora vypadá spíše jako údolí. Jestlipak Ježek ví, napadlo Kuliferdu, že gauč, pod kterým bydlí, vypadá jako louka?

Mol se stále nevracel. Kuliferda si představoval, jaké to asi je na louce, a jestli když by našli místo lesa louku, Ježek by na ní mohl žít. Přemýšlel nad tím tak usilovně, až z toho čekání a přemýšlení usnul.