O Kuliferdovi 6/14
Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 20.47
Po chvíli se Kuliferda posadil a znovu si uvědomil, jak velikou má žízeň. Teď po takovém dobrodružství ještě větší než ráno. Jednomu nebezpečí zdárně unikl a už mu hrozilo, že umře žízní. Kuliferdovi se dělali mžitky před očima, viděl zeleně a růžově a tělíčko mu vysychalo. Mohl pozorovat, jak mu tuhnou nohy i ruce a špatně se mu dýchá.
Stěží se postavil a rozhlížel se. Na stole nikde nebyla ani kapička vody nebo ovocné šťávy. Tak šel a stoupl si opět za brýle. Svět se nafoukl a Kuliferda vše viděl mnohem lépe. Lampička na druhé straně stolu byla najednou tak obrovská, jako kdyby stál přímo pod ní. Za stolem bylo okno a na parapetu obrovské květináče s kytkami. Jedna měla dlouhé špičaté listy, druhá listy oválné a modré květy. Náhle spatřil na okně láhev plnou vody. Byla tam kvůli těm kytkám, které na parapetu stály.
Kuliferda se k ní rozběhl, ale zapomněl, že stojí před brýlemi a znovu vrazil do jejich skla.
„Ach, opět!“ naříkal si, zvedl se a velkým obloukem brýle obešel.
Vyšplhal po lampičce a přeskočil na okenní rám. Obcházel láhev a přemýšlel, jak se dostat dovnitř. Ale ty náš odvážný Kuliferdo, co je to za nápad, chtít se dostat dovnitř láhve? Víš, jak je to nebezpečné? Dovnitř bys lehce skočil, ale jak se potom dostaneš nazpátek? Raději na to rychle zapomeň!
Hrášek ale nepřestával pozorovat velkou láhev plnou vody a přitom couval, aby ji viděl z odstupu, a aby vymyslel, jak se dostane nahoru. Najednou do něčeho narazil. Nebyl to květináč, ale miska, na kterou byl položený. A v té misce byla voda. Trochu kalná, pro děti by k pití vhodná nebyla, ale hráškům, stejně jako například psům, taková voda vůbec nevadí.
Ach, to měl Kuliferda radost a dnes podruhé velikánské štěstí. Když se dost napil, celý se ve vodě vycákal, že byl mokrý až za ušima. Tedy, co to povídám, hráškové přeci nemají uši. No zkrátka, byl mokrý od hlavy k patě a od paty k tomu malinkému klíčku, co měl na hlavě místo vlasů. Jeho ruce a nohy byly zase pružné a mysl veselá.
A teď, když už byl Kuliferda na okenní římse, tak na ní chvilku zůstal, dokud neoschne. Přitiskl se na okno a pozoroval svět venku. Viděl ulici a na protější straně řadu domů. Podél ulice rostly stromy a na konci ulice vpravo bylo vidět kus parku. Zelený trávník a lavičky podél cest. Najednou si vzpomněl, že když byl malý, rostl na poli. Byl v lusku s dalšími pěti bratříčky. Bylo jim tam těsno, ale veselo.
Stále si o něčem povídali, neměli žádné starosti a nikoho z nich by ani nenapadlo, že je něco tam venku, za tou slupkou jejich lusku. Jen občas cítili, jak slupkou prosvítá více světla, to když slunce zalilo svým jasem hrachové pole, nebo jak luskem pohupuje vánek. A tak se obojí začalo stávat předmětem jejich dohadů i sporů. Co to jen může být, že je občas jasněji, co se to jenom děje, že se pohupují? Část bratříčků si myslelo, že tam za slupkou ještě něco je, nějaký jiný svět. Tak ohromný a úžasný, jaký si ani nedokáží představit. Druhá část bratříčků tomu nevěřila. Domnívali se, že existuje jenom svět zelených bublin, v kterých se tísní samí hráškové.
Teď se nad tím musel Kuliferda usmát. Kolik zajímavých a krásných věcí už objevil. A tady za tím oknem to ještě pokračuje. Z jeho vzpomínek ho vyrušilo auto, které projelo venku po silnici kolem domu. Kuliferda se díval, jak se vzdaluje, je menší a menší, až zmizelo vlevo za zatáčkou. Záviděl autu, že si může jezdit po silnici a vydat se kam chce.
Obrátil se od okna a vzpomněl si na Ježka. Našel na parapetu uvadlý okvětní lístek, přidržel si ho nad hlavou jako padák a skočil dolů na koberec. Jů, to byl let. Přistál hladce jako pták, odložil lístek a spěchal ke gauči, který byl až na druhé straně pokoje. Škoda, že neumím lítat jako Mol, zalitoval Kuliferda v duchu.
Najednou zahlédl zase ty dvě známé oranžové pantofle. Velké tak, že ho mohly zašlápnout raz dva. Nejprve se lekl, pak ale viděl, že se pantofle vůbec nehýbají. Přišel blíž a zjistil, že i bambule visí na špičkách zplihle ani nedutají. Co se to stalo ? Obešel pantofle kolem dokola a vzadu objevil velikánskou díru do každé z nich. Překonal strach a vlezl do levé pantofle.
Tak takhle to je! Bez nohou, které je nosí, jsou to jen dvě obyčejné maškary. Zvenku vypadají důležitě, ale z druhé strany jsou duté. Bez lidských nohou jsou nic. Bambule spí a oranžová loď, na které se vezou, postrádá kapitána. Jenomže najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se nohy a pravá i levá šup do pantoflí. Ta levá našeho milého Kuliferdu málem zamáčkla. Hrášek zůstal přitisknutý mezi obrovským palcem a malým ukazováčkem, kde bylo trochu místa.
„No haló, kdo to tady je?“ zahuhňal palec.
„Hele, padej odsud, tady je náš byt,“ ječel ukazováček.
„Co se to tam děje?“ ozývaly se další zvědavé prsty.
Vtom se nohy daly do pohybu a nesly Kuliferdu neznámo kam. Dámy a pánové, to si vůbec nedovedete představit, jaký to byl pro našeho malého hrdinu zážitek. Kuliferda byl zavřený v těsném tmavém prostoru, kde nebyl téměř žádný vzduch a házelo to s ním nahoru a dolů, no, skoro jako v podpalubí nějakého korábu. Ono to pohupování ve sluncem prozářeném lusku je opravdu něco jiného, než tohle. Brr, kdybych měl v té pantofli zůstat celý život, to by bylo hrozné, říkal si Kuliferda.
Jestlipak takhle dopluji až do Tramtárie? Slyšel o té zemi od jednoho hráška, když spolu byli v pytlíku. Ten hrášek o té zemi bájil tak často a tak dlouho, že si ani nevšiml, jak padá do hrachové polívky. Kuliferdovi se podařilo zachytit okraje pytlíku, pak se pěkně zhoupl a šup, už byl vedle hrnce s vařící vodou. A než si toho někdo všiml, skutálel se pod kuchyňskou linku. Tam ležel nějaký čas, až mu vyklíčily, jak už víme, ručičky a nožičky. A k čemu mu teď jsou, když je tu namačkaný jako sardinka?
Naštěstí cesta netrvala příliš dlouho. Pantofle se najednou přestaly houpat a spočinuly nehybně. Ale Kuliferda byl stále zavřený uvnitř. Pokusil se pohnout, ale všude bylo těsno. Nikde žádná skulinka.
„Ono se to roztahuje,“ funěl palec.
„Hele, padej odsud, ty kulatá nádhero,“ ječel zas ten ukazováček.
„No jo, ale kudy?“ vrtěl se Kuliferda.
Co dělat? Co když tady bude zavřený celý den? Nebo se noha víc přitiskne a Kuliferdu rozmáčkne? Chtělo by to něco vymyslet, čekat jen tak tady nemůže.
Kdyby tak Kuliferda měl při ruce špendlík, nebo alespoň třísku, pěkně špičatou jako kopí, ohó, vzal by ji a píchnul s ní toho tlusťocha, který si říká palec. Jenomže špendlík ani třísku neměl. Tak tedy začal palec alespoň lechtat. A palec? Chachá, cukal sebou, vrtěl se a bylo mu to nepříjemné.
„Nech toho, chochó, hrachule jeden, cheché, bláznivá!“
„Hele, nelechtej mýho kámoše,“ pištěl ukazováček.
A najednou to bylo! Hups, noha vyletěla do vzduchu, někdo pantofli sundal, protřepal ji a už Kuliferda letěl a povídám vám, byl to jiný let než s padákem z okvětního lístku.
Naštěstí Kuliferda dopadl do… no, hádejte kam? Do peřiny! Lepší přistávací plochu si vybrat nemohl. Vedle postele na křesle seděla černovlasá paní a v ruce držela pantofli. Sehnula se, aby se poškrábala na palci u nohy, toho Kuliferda využil a co mu síly stačily, utíkal se schovat na opačný konec peřiny, až tam za polštář, aby ho neviděla, až se opět narovná.
„To je určitě Anetčina maminka,“ říkal si Kuliferda, když byl v bezpečí, „a ten fousatý pán, který čte knihy, je její tatínek.“
Tak a máme to. Teď už známe celou rodinu.
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.