O letadélku Káněti - 10.kapitola

Pilot Hejduk otevřel dvířka do letadélka Káněte a pobídl nejprve Vojtu: „Postav se za mé sedadlo! Přikrč hlavu! A ne aby ti bylo špatně!“ Vojta se vsoukal za pilotovo sedadlo, sklonil hlavu, jak si pilot přál, a řekl: „Mně špatně? Kdepak! Maminka říká, že mám husí žaludek.“ Oči mu přitom jezdily po věcech uvnitř letadélka. Nebylo jich tam mnoho. Několik páček, kruhový rychloměr a dvě destičky s čísly. Vojta se snažil uhodnout, k čemu to všechno je. Neuhodl nic, ale umínil si, že bude dávat na pilota Hejduka pozor. „Husí žaludek,“ smál se pilot a vlezl do letadélka, „to ti nebude špatně.“ „Vojto,“ křičela Anežka do dvířek kabiny, „zapni si kabát, nahoře je zima!“

Anežka byla rozčilená. Co se bude dít? Vojta poletí letadlem! Anežka se hbitě otočila na bosé patě. To bude krásné vypravování děvčatům ve škole! „No třebas,“ zabručel Vojta a zapínal si pomalu kabát. Zapjal jeden knoflík a pak druhý. Dál už to nešlo. Dírky tam sice byly, ale knoflíky ne. To stačí, pomyslil si Vojta, teď už mi zima nebude. Vojta si zapínal kabát odjakživa nerad. Maminka s ním měla velké trápení. Klukovi bylo stále teplo. I když z povětří foukala zima. „Já nevím,“ řekl Pepíček Slámů a z opatrnosti si taky zapjal kabát až ke krku, „ale asi je pravda, že nahoře nebude teplo.“ Pepíček sice nikam neletěl, ale jistota je jistota. Vždyť přece mohlo být zima i dole. Kocijánek zahafal, postavil se na zadní nohy a hleděl upřeně na Vojtu. Čelisti měl pootevřeny a přes jejich okraj mu čněl červený jazyk. „Kocijánku,“ křičel Vojta, „to nejde, ty musíš zůstat dole! Už by ses do letadla nevešel!“ Kocijánek se tedy spustil na všechny čtyři a jazyk si zasunul dovnitř. Ocas si srovnal do krásného kroužku a proběhl se dokola. Zafrkal do několika děr a na nose mu uvízl kopeček hlíny.

Pilot Hejduk zapjal motor a obě vrtule se počaly otáčet. Zprvu pomalu, ale pak se rozrejdily jako dva větrníky. Zavál od nich prudký vítr. Anežce tenhle vítr trhal sukně, Pepíčkovi odfoukl čepici a Kocijánkovi spadl z nosu kopeček hlíny. Všichni tři od letadélka velmi rychle odskočili. Anežka začala mít o Vojtu strach. Letadélko bylo sice malé, ale jeho vrtule vrčely jako celý roj sršňů. „Vojto,“ vykřikla Anežka a zdvihla malou pěst, „počkej, já to řeknu doma!“ „Já bych do toho nešel,“ křičel Pepíček Slámů, „podívej, Káněti se už třese břicho!“ Břicho se letadélku dlouho netřáslo. Pomalu se zdvihalo od země a stoupalo výš a výš. Na chvilku zastínilo dětem slunce. Anežka s Pepíčkem sledovali jeho let s ústy otevřenými a hlavami zvrácenými nazad. Tohle byl přece nějaký div! Kocijánek si sedl na zadek a tiše vyl. Snad si myslil, že Vojta uletí nadobro.

Vojta zatím hleděl dolů na zem, která se pomalu vzdalovala. Motory letadla hučely, ale jinak byl v kabině i kolem dokola klid. Vzduch se zdál měkký a tichý. Vlídně nadzdvihoval letadélko stále výš. Pilot se ohlédl a spatřil Vojtovu rozzářenou tvář. Usmál se také a pokynul rukou kupředu. Vojta nechal Anežku, Pepíčka i Kocijánka, kteří byli už docela malincí, a pohlédl dopředu na hlavice vrtulí. Spatřil, jak je pilot nevelkou pákou pomalu sklání kupředu. Letadélko nabralo rychlost. Země pod ním ubíhala vzad. Za několik chvilek byli nad městem. Nad Vojtovou školou se pilot Hejduk spustil hodně nízko. Hlavice vrtulí stály opět kolmo a letadélko Káně pomalu klesalo dolů. Lopatky vrtulí rozháněly pokojný vzduch na všechny strany. Vojta se naklonil na stranu a hleděl upřeně na školní dvůr. Školník Vozáb tam právě zametal. Byl to zamračený chlapík a školní mládež neměl příliš rád. Bručel na ni neustále, a kde mohl, švihl po klukovských zádech rákoskou. Vojta viděl, kterak školník Vozáb zdvihl hlavu od svého koštěte a pozorně hleděl na Káně, které se pomalu blížilo. Když vítr od vrtulí Káněte vířil kolem školních komínů, praštil školník koštětem a upaloval do školy. Měl strach, aby mu tahle potvůrka nesedla na záda. Vojta se smál, když viděl školníka uhánět přes dvůr, a mladý pilot se smál také. „Bojí se Káněte,“ křičel mu Vojta do ucha. Pilot kývl hlavou a pohnul pákou. Letadélko začalo opět stoupat, aniž na zem vůbec dosedlo.

Když už byli nad školou hezky vysoko, vyběhl školník Vozáb na dvůr a Vojta uviděl, že má v ruce rákosku. Školník ji pozdvihl a hrozil za odlétajícím Kánětem. Bylo vidět, že má chuť vsolit Káněti několik ran do zad. Měl na to ovšem krátkou ruku. Káně už zatím plulo nahoře mezi dvěma mráčky. „Těch rákosek má asi pět,“ křičel Vojta do pilotova ucha. „Ale já se ho nebojím!“ Pilot kývl hlavou, že rozumí. Vojta si pak musel povolit oba knoflíky u kabátu. Tak ho podívání na školníka Vozába rozpálilo. Pilot Hejduk ukázal na mráček, který měli po pravé ruce, a stočil letadélko k němu. Vrtule Káněte se zabořily do jeho mlhoviny a Vojta v malé chvilce neviděl kolem sebe docela nic. Ztratila se země, zmizelo slunce, i druhý mráček byl tentam. Vojtovi se tahle mlha nelíbila ani trochu. „Nezabloudíme?“ zavolal hodně nahlas. Pilot se malinko usmál a zakroutil hlavou, že ne. A opravdu! Za chvíli se z mraku vynořili a vpluli znovu do zářících slunečních paprsků. Zase se nad nimi ukázalo modré nebe a hluboko pod nimi krásná, široká země. Vojta musel několikráte polknout. Tak se mu tohle všechno líbilo. „Já budu pilotem,“ ozval se znovu. „To víš,“ odpovídal pilot Hejduk, „tak se na všechno dobře dívej!“

A Vojta se díval. Oči mu rejdily po věcech v letadélku. Už věděl, jak se zapínají motory, jak se překlápějí hlavice vrtulí, jak se letadélko může zatočit, stoupat i klesat. Mladý pilot mu dokonce dával ruku na jednotlivé páčky a učil ho letadélko řídit. „Ale Pepíček nebude pilotem,“ křičel Vojta. „Já nevím,“ odvětil Hejduk. Jemu to bylo jedno. „Vždyť by neuměl ani… ani…,“ koktal Vojta. Nemohl si honem vzpomenout, co všechno by Pepíček neuměl. „Pepíček by neuměl nic,“ vzkřikl Vojta nakonec. Nepřál si, aby byl Pepíček pilotem, když jím bude on sám.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-desate/