O letadélku Káněti - 11.kapitola

Pepíček Slámů zatím ležel v trávě uprostřed letiště. Také Anežka se tam povalovala a pes Kocijánek měl na nose nový kopeček hlíny. Znovu očichával všechny krtčí díry v blízkém okolí. Ocas si nesl krásně svinutý jako kominickou štětku a na Vojtu, který zmizel i s letadélkem kdesi za lesem, úplně zapomněl. Ne tak Pepíček s Anežkou. Ti hleděli vzhůru k nebi a čekali, až se letadélko Káně opět objeví. „Já se směju,“ řekl Pepíček Slámů, „nám se nemůže nic stát.“ Měl radost, že není s Kánětem ve vzduchu. Ale Pepíček se nesmál příliš dlouho. Přihnal se dědeček Kozelka i s černým kastrůlkem. Kastrůlek byl už prázdný. Všechny škubánky se zatím přestěhovaly do dědečkova žaludku. „Basama heligón,“ vykřikl dědeček, když spatřil děti. Děti se lekly a postavily se rychle na nohy. „Tady máš kastrůlek,“ křičel dědeček na Anežku, „a kde je ten váš štětinatý kluk?“ Anežka místo odpovědi ukázala vzhůru k nebi. „Podívejme se,“ zlobil se dědeček nahlas, „ztratil se, uletěl, rozplynul se. Tak už se začínáte ztrácet jako tehdy v hangáru?“ „Ne,“ odpověděl Pepíček důstojně, „jsme tady přece všichni i se psem Kocijánkem. Jen Vojta odletěl s panem Hejdukem.“

Anežka vzala do ruky kastrůlek a Kocijánek si k němu honem čichl. Bohužel ucítil jenom obyčejný plech. A ten psům nevoní. Dědeček Kozelka Pepíčka neslyšel. Pepíček měl zakázáno křičet, aby neochraptěl, a děda mimoto poslouchal nejraději sám sebe. „Tak se seberte i s vaším psem,“ povykoval dědeček, „a hleďte, ať už jste pryč! Nemám rád, když mi tady někdo cizí šlape trávu.“ „Já to řeknu panu Hejdukovi,“ vykřikla Anežka. Začínala se zlobit. Dědeček už zase začíná? Kocijánek zlostně zahafal. Tohle všechno dědeček slyšel. Anežka měla pronikavý hlas a Kocijánek šeptat neuměl. „Pan Hejduk si lítá po všech čertech,“ křičel děda Kozelka, „a hlídačem jsem tu já.“ Co tedy měly děti dělat? Sebraly se a loudaly se z letiště. Vzaly s sebou černý kastrůlek i psa Kocijánka. Měly zlost na všechno. Nejen na dědu Kozelku, ale i na letadélko Káně, na pilota Hejduka i na samého Vojtu. Ti si lítají někde v povětří a tady dole má Pepíček s Anežkou poslouchat dědečkův křik?

Obě děti kráčely vzhůru do pekelského kopce. Mračily se jako noční sovy. Nad jejich hlavami se náhle objevilo letadélko Káně. Chvíli poletovalo sem a tam, ale potom, jako když je po šňůře spustí, sedlo si na zem. Z letadélka vyběhl Vojta. Tváře měl červené a země se mu chvíli kolébala pod nohama. Pak se přece jen usadila a Vojta povídal: „Mě už teď mrzí chodit. Lítat je lepší.“ „Nono,“ řekl Pepíček a mračil se ještě víc než prve. „Jak jsi nás uviděl?“ ptala se Anežka. Její hlas se chvěl zlostí. „Nejdřív jsem uviděl černý kastrůlek a teprve potom tebe,“ odpovídal Vojta a šklebil se. Tohle bylo slovo do pranice. Anežka postavila kastrůlek na zem a vrhla se na Vojtu. Pepíček se přidal k ní, třebaže to měl zakázáno. Kocijánek si občas kousl do některé nohy. Nevěděl, čí je, ale to mu nevadilo. Pilot Hejduk se zatím odlepil od země a letadélko Káně se s tichým vrčením neslo jasným vzduchem zpátky na letiště.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-jedenacte/