O letadélku Káněti - 12.kapitola

Pepíčka mrzelo, že Vojta letěl v letadélku Káněti a Pepíček se musel jenom dívat. Utěšovalo ho jedině to, že má nové kolo. U Tomešů mají kolo u trakaře a u vozíku, ale kdepak by se u nich vzalo takové pěkné jízdní kolo, jako má Pepíček! Pepíček je vytáhl zpod kůlny, vodil je po zápraží i kolem hnoje. Slepice před ním utíkaly i koza se lekla, ale Pepíček by byl chtěl, aby kolo viděly Tomešovy děti. Pepíček na něm ještě neumí jezdit, ale on se taky naučí. Snad by mohl kolo Tomešovým dětem alespoň ukázat. Na dvoře bylo prázdno, z okna se nikdo nedíval. Pepíček zavedl kolo k vrátkům a šup! – už byl venku. A teď rychle pod stráň, kde Tomešovy děti pásly husy. Až se na polní cestě prach zdvihal, jak Pepíček uháněl. „Pepíčku, ty máš kolo,“ užasla Anežka. „Ukaž! Půjč mi je!“ vykřikl Vojta a vytrhl Pepíčkovi řídítka z ruky. „Počkej! Abys nic nepolámal!“ volal úzkostlivě Pepíček a běžel za Vojtou. Ale kdepak už byl Vojta! Palouček byl pěkně vysekán a mírně se svažoval dolů. Na pravé straně stál borový les, jinak věnčilo palouk husté křoví. Vojta v běhu vyskočil na kolo a fičel dolů jako vítr. Husy se před ním rozlétly, jako když do nich střelí, straky na smrku se rozkřičely. Na spodním konci palouku kolo vjelo do křoví. Vojta do něho zapadl jako do vody. Než se vydrápal ven a kolo zase vytáhl, přiběhl Pepíček a jen se mu brada třásla, jak se rozčilil. Nevěděl, jestli se má zlobit, nebo plakat. Jeho krásné kolo vjelo takovou rychlostí do křoví! Jistě se celé poškrábalo.

„Vojto, už ti kolo nepůjčím!“ křičel Pepíček zlostně a tahal Vojtovi řídítka z ruky. „Budeme se střídat. Teď pojedeš ty!“ řekl Vojta a oči mu blýskaly jako jezevci. Věděl dobře, že Pepíček na kole neumí jezdit a že by se rád naučil. Nebude přece čekat, až z něho bude velký člověk. Vojta počítal dobře. Pepíček Slámů se cestou k hořejšímu konci palouku udobřil a nahoře ho Vojta s Anežkou vysadili na kolo. Dalo jim to hodně práce, protože Pepíček dost vážil a neustále ztrácel rovnováhu. „Nebudeš se bát?“ ozvala se Anežka. „Ne-e,“ odvětil Pepíček, ale jeho malé oči ustrašeně bloudily ze strany na stranu. Děti kolo roztlačily a Pepíček uháněl dolů, jako když ho vystřelí. Měl hlavu přikrčenou a řídítek se držel, jako by je chtěl rozmačkat. Do spodního křoví vletěl po hlavě. Než dopadl na zem, zpřelámal plno větviček. Vojta s Anežkou čekali, že Pepíček bude vyvádět, ale nic takového se nestalo. Pepíček se zdvihl sám od sebe, vylovil kolo a kulhal s ním nahoru.

„Já jsem letěl, jako by se mi kolo splašilo,“ řekl důrazně a v tváři měl spokojený úsměv. Vždyť přece jel na kole přes celou louku až dolů do křoví. „Vidíš, jak umíš jezdit,“ pochválil ho Vojta a Pepíček se natřásal jako krocan. Teď byla řada na Anežce. Anežka sjela pomalu a před křovím zastavila. Naučila se už trochu jezdit o školních přestávkách a teď se jí to hodilo. Učila oba chlapce brzdit a správně zatáčet. Vojta i Pepíček jezdili jako draci a nic jim nevadilo, že jsou celí potrhaní, potlučení a poškrábaní, že také kolo se jaksepatří odřelo, že husy už odešly domů, že slunce se silně naklonilo nad borový les … to jim bylo všechno jedno. Jen když budou umět na kole. Vojta se naučil tak, že mohl jít z paloučku rovnou na závody, Pepíček o trochu méně, ale už by se byl jistě vyhnul na silnici i velkému vozu.

Když večer šli domů, přicházel Pepíček pomalu k sobě a začínal mít strach. Stačilo, když se podíval na odřené kolo a na svoje kalhoty. A to ještě neviděl škrábance na vlastní tváři. Marně mu Vojta sliboval, že ho sveze na Káněti, marně ho Anežka ujišťovala, že pan Sláma není dnes doma. Pan Sláma doma byl a byla doma i paní Slámová. Zhrozili se Pepíčka i jeho kola. Paní Slámová se zlobila a pan Sláma Pepíčkovi nabil řemenem, který odepjal od kalhot. Až musela paní Slámová synka bránit. Pepíček jindy naříkal, ale tentokrát zaťal zuby a mlčel jako pařez. Vlezl si hned do postele, strčil hlavu pod peřinu a tam se sám u sebe radoval, že umí jezdit na kole. Už je nebude vodit po dvoře, jako se vodí třeba koza, ale pojede, jako by byl velký.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-dvanacte/