O letadélku Káněti - 17.kapitola

Letadélko Káně se brzy dostalo nad údolí. Vojta si rozepjal kabát a div si nezpíval písničku, jak se mu pěkně letělo. Kohoutek v tašce si asi myslil, že je na kurníku, protože přestal pípat a usnul. Anežka se pustila sedadla a dívala se průhledným břichem Káněte dolů. Klikatila se tam šedomodrá řeka s vrbovým houštím na březích. V její blízkosti ubíhala žlutavá cesta. Na stráních údolíčka se černal les. Anežce připadalo, že by si s řekou, s cestou, s lukami i s celým tím údolím mohla hrát. Vždyť v něm bylo všechno tak drobné a pěkné! „Níž!“ křičela Vojtovi do ucha. „Leť níž!“ Vojta přikývl, překlopil hlavice vrtulí a spouštěl se s Kánětem dolů. Země se přibližovala rychle. Už byl znát na stromech každý lístek, voda v řece se vlnila a na mělčině se brodil čáp. Letadélko znovu vyrazilo kupředu. Anežka viděla, že na břehu řeky sedí na stoličce rybář se slaměným kloboukem na hlavě. Snad spal, protože si podpíral hlavu rukou. Když nad sebou uslyšel letadélko, lekl se, vyskočil a klobouk mu přitom spadl do vody. Potom rybář upaloval do křoví, jen se za ním prášilo. Snad myslil, že přiletěl nějaký drak z pohádkové knížky. Anežce se to líbilo a smála se, až jí slzy padaly z očí. Ale letadélko plulo dál. Anežka zpozorovala vysoký topol s uraženou špičkou a na něm čapí hnízdo. Křičela na Vojtu, že se na ně chce podívat. Ještě nikdy neviděla čapí hnízdo. Vojta se k němu pomalu spouštěl a zůstal nad ním stát. Motor tiše vrčel, ale letadélko se skoro ani nehnulo. Jako by je nad hnízdem někdo zavěsil. Anežka viděla hnízdo široké jako kolo od vozu. Bylo nepořádně upletené z větviček. Seděla na něm tři čápata a obracela nahoru zobáky, jako by od letadélka čekala nějakou žábu. Najednou přiletěl odspodu starý čáp. Postavil se na hnízdo, jedním okem se díval na letadélko a zlostně klapal zobákem. Potom si srovnal urousané peří na voleti, dal jednomu čápěti zobákem několik pohlavků a letěl se podívat, co to nad hnízdem tak protivně vrčí. Letěl těsně kolem břicha letadélka Káněte. Krk měl natažený dopředu, nohy táhl za sebou jako dva červené klacíky. Oči se mu hněvivě leskly. Vojta si ho skoro nevšímal, Anežka se skrčila za Vojtovo sedadlo, aby ji čáp neviděl. Ale v blízkosti vrtule dostal čáp strach. Foukal z ní takový vítr, jako by měla začít veliká bouřka. Čáp se rychle vrátil na hnízdo, sehnal čápata dohromady a čekal, kdy začne pršet.

Zatím se dole na cestě mihl tmavý stín a za ním pospíchalo něco drobného na čtyřech nohou. Anežka si toho všimla a lekla se. „Pepíček jede! A Kocijánek!“ křičela na Vojtu. Aby je tak předhonili a byli v Konikleci dřív. To se nesmí stát! Letadélko se znovu rozehnalo a letělo jako opravdové káně. Údolíčko ujíždělo dětem pod nohama, jako by mělo kolečka. Anežka ani neměla kdy se po Pepíčkovi dívat. Zůstal jistě chudák někde vzadu a Kocijánek s ním. Na Káně přece nestačí obyčejné kolo ani čtyři psí nohy. Letadélko se hnalo nad širokou loukou. Hřmělo jako bouřka a strašilo. Na louce pásl krávy cizí kluk. Krávy zdvihly ocasy a hnaly se k řece. Kluk se vyděsil, strčil hlavu do kupy sena a myslil si, že ho nikdo nevidí. Anežce se to moc líbilo. „Já bych chtěla pořád lítat,“ křičela Vojtovi do ucha. „Už budeme v Konikleci!“ odpověděl Vojta. A také tam opravdu za chvíli doletěli. Vojta vesnici znal a věděl, kde je babiččin domek. Letěl teď zvolna. Nad domkem přehodil hlavice vrtulí a pomalu se posadil na babiččin dvorek. Slepice se rozletěly, husy se schovaly pod kůlnu a babička? Ta se chudák hrozně lekla. Vyšla na zápraží a zůstala tam stát jako dřevěná socha. Jaká nestvůra si jí sedla na dvůr? Snad nechce odnést babičku i s domkem? A ke všemu z břicha toho divného zvířete vylézají její vnoučata Anežka a Vojta!

Babička dostala velký strach. Ani si nevšimla, že Vojta nese tašku s kohoutem a Anežka že vleče uzlík s bábovkou a pytlík s mákem. Možná že si ani nevzpomněla, že je jí právě sedmdesát let. „Děti! Moje děti!“ vykřikla babička a běžela k nim. Vzala je za ramena a vstrčila je do síňky. „Počkejte tady, já musím dojít pro lidi!“ Zabouchla za nimi dveře, otočila klíčem a vyběhla na náves. „Lidi zlatý, kde jste kdo, pojďte sem honem!“ spínala ruce babička. „Pomozte mi! Co si to u nás sedlo na dvůr?“ Ale na návsi nikdo nebyl, z domů nikdo nevycházel. Družstevníci právě sklízeli pšenici na poli pod lesem a babička musela běžet za nimi.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-sedmnacte/