O letadélku Káněti - 22.kapitola

V neděli přišlo na tovární letiště mnoho lidí: dělníci z továrny na letadla, lidé z města, vesničané i spousta dětí. Pilot Hejduk měl létat na všech letadlech, ale nejvíc na nejmenším letadélku Káněti. Lidé si vypravovali, že tohle letadélko létá přímo nahoru, že může přistát i na střeše, že se z něho mohou na rybníce chytat ryby, že je zkrátka v povětří jako doma. „Je to půl stroje a půl ptáka,“ říkala o letadélku babička Kozelková. Vytáhla s sebou na tuhle podívanou maminku Tomešovou i paní Slámovou s panem Slámou. Ať taky vidí, co dědeček Kozelků na letišti hlídá. Vojta s Pepíčkem z toho neměli radost. Jim by byla stačila Anežka se psem Kocijánkem, ale co mohli dělat? Šli tedy z Pekel skoro všichni a usadili se do trávy blízko hangáru, hned vedle řádky letadel. Dědeček Kozelka je tam kvůli Vojtovi a Pepíčkovi nechal, ale jinak honil všechny děti, aby je raději neviděl. „Ještě na vás spadne křídlo nebo vrtule a co potom řeknete mamince?“ křičel uhoněný dědeček. „Je to pravda,“ řekl pan Sláma. „Děti mají být hlavně doma na dvoře nebo na zahrádce.“

Pilot Hejduk létal nejdříve na Čápovi. Stroj létal těžce, jako by měl na zádech závaží, ale přece jen se točil docela pěkně. Potom se pilot ukázal se Sokolem, a teď už byla podívaná veselejší. Sokol zamířil nahoru, jako by chtěl provrtat nebe, padal dolů jako kámen, letěl na zádech a napsal ve vzduchu osmičku. Ani mu nevadilo, že měl podvozek pořád venku. Babička Kozelková zavírala oči, aby to nemusela vidět, maminka Tomešová trhala z rozčilení trávu a pan Sláma řekl nahlas: „Já to neuznávám! To je pro ptáky, a ne pro lidi.“ Ale nejlepší podívaná byla na letadélko Káně. Pilot Hejduk se nejprve vznesl do výše, potom poletoval jako motýl, zastavil se nad hangárem a kýval na lidi, hnal se k pekelskému kopci jako káně, když zahlédne myš, a nakonec se usadil nad letištěm, vylezl na podvozek a dělal, jako když spí.

Vojta s Pepíčkem se smáli, lidé tleskali. Anežka křičela a Kocijánek štěkal. Jen pan Sláma řekl nahlas: „Lepší je spát doma na posteli.“ Pilot Hejduk konečně přistál s Kánětem na letišti a odešel do hangáru. Vojta v té chvíli zakýval na Pepíčka, aby šel s ním. Ztratili se spolu jako pára. Nevšimla si toho ani Anežka, které jindy neušlo nic. Jen Kocijánkovi něco chybělo, ale nevěděl co. Chvíli mával svým krásně nakrouceným ocasem, pak se posadil a silně zíval. Vojta s Pepíčkem chtěli vklouznout do hangáru, ale dědeček Kozelků je zarazil: „Kluci, dneska mi sem nelezte! Máte toho s Kánětem dost ve všední den.“ „Dědečku, nechte je,“ zavolal z hangáru pilot Hejduk, „já na ně čekám.“ Děda Kozelka je tedy pustil, ale ostatním dětem nadával dál, až se mu hýbaly vousy. Přestal, až když z hangáru vyšel pilot Hejduk se dvěma chlapci v leteckých oděvech. Měli na hlavách kukly a na očích ochranné brýle. Ale děda Kozelka dobře věděl, kdo to je. Stál jako sloup, ústa se mu pootevřela a hůl vypadla z ruky. Snad nebudou tihle dva nezbednici veřejně ukazovat, že letadélko Káně mohou řídit i děti? Co tomu řeknou jejich rodiče? Dědeček Kozelka aby se pak z Pekel raději vystěhoval.

A taky ano. Do jednoho Káněte se usadil Vojta Tomeš, do druhého Pepíček Slámů. Letadélka se vznesla nahoru jako párek koroptví. Lidé křičeli, tleskali a ptali se mezi sebou, kteří chlapci to tak pěkně lítají. Nikdo to nevěděl. Jen Anežka byla silně bledá a Kocijánek tiše vyl. „Líbí se mi to,“ řekla maminka Tomešová, „ale našeho Vojtu bych na pilota nikdy nedala.“ „Radši bych kluka přerazil vejpůl,“ bručel pan Sláma a myslil přitom na Pepíčka. Paní Slámová se jen mlčky křižovala. „Ten náš děda,“ zlobila se babička Kozelková, „že tam ty děti pouští.“ Obě letadélka se chvíli honila nad letištěm. Zdálo se, že si hrají na slepou bábu. Potom pomalu letěla nad hlavami lidí. Někteří si sundávali klobouky, protože se báli, že jim je kolo podvozku shodí. Přitom viděli, že obě letadélka opravdu řídí nevelcí kloučkové. Dospělejší hoši dostali chuť si letadélko koupit. Určitě je lepší než motocykl nebo auto. Nepotřebuje žádnou silnici a přistane, kde chce.

Letadélka se nakonec posadila do trávy blízko hangáru. Z prvního vystoupil Vojta Tomeš a sundal si kuklu. Z druhého vystoupil Pepíček Slámů a sundal si taky kuklu. Dědeček Kozelků znovu viděl, že jsou to ti dva kluci z Pekel, ale zlobit se na ně už nemohl. Ať se jejich rodiče na dědečka hněvají, jak dlouho chtějí. Kluci uměli létat a to bylo víc, než uměl dědeček. Pohladil si vousy, zakašlal a zeptal se vážně: „Vojto, ty budeš pilotem, viď?“ „Dědečku, budu!“ vykřikl Vojta. „My už skoro jsme. Já taky!“ ozval se Pepíček. Ale v blízkosti hangáru se zatím chystala na oba chlapce velká pohroma. Rodiče pekelských dětí se zděsili. Jak je možné, že ti dva letci jsou zrovna Vojta Tomešů a Pepíček Slámů? Maminka Tomešová plakala a objímala Vojtu, jako by ho právě zachránili před utopením. Anežka ho zezadu bila do zad, protože jí o dnešním letu na Káněti neřekl napřed, a pes Kocijánek ho kousal do nohy. S Pepíčkem to bylo ještě horší. Paní Slámová omdlela a nemohli ji vzkřísit. Zato pan Sláma zůstal při sobě, odepjal řemen a Pepíčkovi hned vedle hangáru pořádně nasekal. Pepíček držel jako beran, ale brečet nechtěl. Když ho tatínek pustil, řekl babičce Kozelkové: „My s Vojtou zase poletíme. Já jenom na kole jezdit nebudu.“ „To jsou věci, to jsou věci!“ naříkala babička Kozelková. „A že mi ten náš dědeček nic nepověděl.“

Tak vyšlo najevo, že hoši z Pekel umějí létat na Káněti, a všichni mimo pana Slámu věřili, že létat nepřestanou. A nejen to. Až dělníci vyrobí více Káňat, budou v nich létat i jiní chlapci podobní Vojtovi a Pepíčkovi. To je jisté. Je jich v naší vlasti dost.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-dvaadvacate/