O letadélku Káněti - 3.kapitola

Vojta, Anežka, Pepíček Slámů a pes Kocijánek byli už skoro na letišti. Nedaleko stála veliká kůlna. Také by se mohlo říci stodola, ale na letišti říkali téhle budově hangár a schovávali do ní letadla. Blízko hangáru stál ještě jeden menší domek. Vojta nevěděl, k čemu je. Ani Anežka to nevěděla, a Pepíček teprve ne. Děti se zastavily u tabulky, která se k nim obracela svými písmeny. „Cizím vstup zakázán,“ četla nahlas Anežka a obrátila se k Vojtovi: „Vojto, jsme cizí?“ „Ne,“ odpověděl Vojta, „my nejsme cizí. Přece dědeček Kozelků bydlí vedle nás na Peklech. Dědeček není cizí a my taky ne.“ „Pepíčku, jsme cizí?“ ptala se Anežka Pepíčka. Pepíček se zamyslil. Po chvilce řekl: „Tady jsme cizí, a na Peklech ne. Pojďme domů! Já mám doma kolo a to je lepší.“ „Kocijánku, nejsme tady cizí, viď?“ ptala se Anežka psa s krásně nakrouceným ocasem. Kocijánek tiše zavrčel a udělal haf! Pak si sedl na zadek a smál se na Anežku. Jemu se tady líbilo a s dětmi si cizí nepřipadal.

„Kocijánek taky myslí, že tu nejsme cizí. Půjdeme dál!“ prohlásila Anežka a obrátila svůj zdvižený nosík k hangáru. „To se ví,“ souhlasil Vojta. „Inu,“ řekl Pepíček, „já půjdu s vámi.“ Tak tedy šli. Nejprve Vojta a u jeho nohou pobíhal Kocijánek, za nimi Anežka a nakonec Pepíček. Šli docela tiše, nejvýš snad nějaká travička se ohnula pod jejich bosýma nohama. Mířili k hangáru. Vojta si už myslil na letadla, Anežka byla zvědavá na všechno a Pepíček vzpomínal, co by tomu asi řekla maminka, kdyby ho viděla. Vzdychl si přitom nahlas, až se Anežka lekla. „Co se ti stalo?“ „Maminka sem z Pekel nevidí, viď?“ šeptal Pepíček. „Ne, přece se nemůže dívat přes kopec.“ „To je pravda,“ souhlasil Pepíček. Ulevilo se mu a na maminku za chvíli zapomněl.

Děti došly k zadní stěně hangáru. Musely ho celý obejít, neboť vrata byla vpředu. Dozadu hledělo jen několik malých čtvercových oken. Hlavy dětí k nim nedosahovaly. Nemohly se proto podívat dovnitř. Vojta se psem Kocijánkem, Anežka a Pepíček obešli hangár. Nebylo je slyšet a snad je nikdo nespatřil. Nikde nebylo vidět ani človíčka. Jako by před chvílí všichni lidé z letiště odletěli. Děti šly spokojeně k vratům, jen Kocijánek měl uši vzhůru a tiše vrčel. Něco se mu nelíbilo. Vojta ho neslyšel. Chtěl už být honem honem u letadel, a tak se stalo, že si psa nevšiml. A to byla chyba, neboť psi někdy vědí víc než lidé. Konečně stály děti u vrat. Uviděly řadu letadel, která se skrývala v hangáru. Nejbližší z nich mělo vysoký podvozek a dívalo se na děti velmi přísně. Nehnulo se na něm nic. Ani vrtule, ani kolečko u podvozku. „Vidíte?“ vydechl Vojta a hrnul se dovnitř. „Jejda,“ řekla Anežka a běžela za ním.

„Počkejte,“ volal Pepíček šeptem, a když Vojta s Anežkou nečekali, utíkal s nimi také. Chtěl letadlo vidět zblízka. I na svoje kolo zapomněl. Kocijánek běžel dál než děti, které se před letadlem zastavily a prohlížely vrtuli. Kocijánek vlezl až pod letadlo a očichával kolečka podvozku. Když už měl očichávání dost, zdvihl zadní nohu a jedno kolečko pokropil. Potom přiklusal k dětem zpátky. Náhle se za dětmi ozval rachot a vrata hangáru se zavřela. Děti se lekly a Kocijánek zaštěkal. Co se stalo? Kdo přirazil vrata? Jak se děti dostanou ven?

Zdroj:http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-treti/