O letadélku Káněti - 7.kapitola

Děda Kozelka už černý kastrůlek toužebně vyhlížel. Přecházel mezi hangárem a malým domkem a vytrvale se díval nahoru na kopec, kdy se objeví babička s černým kastrůlkem v ruce. Pilot Hejduk už v domku jedl a dědoušek Kozelků nedostával pořád nic. Najednou dědeček přece jen někoho objevil. A nešel sám, šli dva, tři. A ke všemu jim něco živého běhalo u nohou. Dědeček si hned vzpomněl, kdo by to asi mohl být. To byli ti lotrasové z Pekel, kteří mu posledně tak záhadně utekli z hangáru! Děda Kozelka si nebyl jist, jestli ho nemámí zrak. Potřásl hlavou, protřel si oči a podíval se znovu. Nebylo pochyb, byli to oni, rozeznával je docela zřetelně. Co tu chtějí? Dědeček zapomněl na svůj hlad a trochu se rozčilil. Basama heligón, zlámaná vrtule, co mám dělat? Mám na ně zase číhat a zavřít je do hangáru jako posledně? Hernajs fernajs, to přece ne! To nedopadlo dobře. Dědeček se až potil, jak silně přemýšlel. Konečně na to přišel. Zavolal pilota Hejduka, aby se na tenhle houfec dětí se psem přišel podívat. Pilot si utřel mastná ústa a přišel k dědečkovi. „Toníčku,“ řekl zpocený dědeček, „vidíte to?“ „Ano,“ křičel mladý pilot dědečkovi do ucha, „to se ví, že je vidím! A taky vidím černý kastrůlek. To vám jistě nesou oběd.“ „Ka-ka-kastrůlek?“ koktal dědeček a hned se mu ulevilo. Opravdu! Anežka nesla kastrůlek a pes běhal kolem ní. „Kocijáne, jdeš od ní,“ bručel dědeček a přitom si uvědomil, že má velký hlad. Děti poslední kousek cesty běžely úprkem. „Babička vám posílá škubánky,“ křičela Anežka a podala dědečkovi kastrůlek, „sama nemůže přijít, protože ji píchá v nohou.“ „Bude asi změna počasí,“ řekl děda a odklopil pokličku černého kastrůlku. Bylo tam všechno, na co celé dopoledne myslil.

„Dědečku,“ odvážil se zavolat Vojta do dědečkova ucha, „můžeme si prohlédnout tamhleto letadélko?“ A ukazoval na malý stroj uprostřed letiště. „Letadélko?“ odpověděl dědeček. „Ne, to se nesmí!“ „A můžeme jít do hangáru?“ křičela Anežka. „Ne,“ odpověděl děda Kozelka a sedl si na trávu, „tam se taky nesmí.“ A myslil si: Posledně jste mě pěkně prohnali, ale dnes vás nespustím z očí a nic vám nedovolím, i když jste mi přinesli škubánky. „A co se tedy vlastně smí?“ vykřikl netrpělivě Vojta. Tenhle černý kluk se zdravými tvářemi se začínal zlobit. „Nic,“ odvětil přísně dědeček a pustil se do škubánků. Chutnaly mu moc. Byl by do nich nejraději vstrčil celou hlavu. „Tak vidíš,“ řekl Pepíček Vojtovi, „jaké je to letiště. Tady se nic nesmí.“ Tohle všechno slyšel pilot Hejduk. Děti si pomalu prohlédl a nakonec se podíval i na psa. Mimo Kocijánka s krásně nakrouceným ocasem se mu nejvíc líbil Vojta. Byl to kluk jako řimbaba. „Děti, pojďte se mnou,“ řekl pilot, „já vám všechno ukážu. A psa můžete vzít s sebou.“ Děda Kozelka byl zavrtán do svých škubánků a už si dětí nevšímal. Ať si s nimi Toníček dělá, co chce. Dědeček proti tomu nemohl nic namítat, protože pilot na letišti poroučel a děda Kozelka tam jenom hlídal.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/letadelku-kaneti/vypraveni-sedme/