O létání

Uprostřed dvorku nedaleko seníku stál kůl a na samém vrcholku byl dřevěný domeček, který měl na každé straně malé okénko. Z jednoho se právě díval tatínek holub.. Uprostřed dvorku nedaleko seníku stál kůl a na samém vrcholku byl dřevěný domeček, který měl na každé straně malé okénko. Z jednoho se právě díval tatínek holub.
“Myslím, maminko,” řekl, “že je už na čase naučit naše děti létat.”

“Já nevím, tatínku,” odpověděla mu maminka, “není ještě brzy?”

“Kdepak. Hned zítra začneme,” rozhodl tatínek.

A tak s prvním kohoutím kokrháním probudil své děti a oznámil jim, že dnes začnou s létáním.

Ale tatínku,” řekl ten nejmenší, “jsme přeci ještě malí.”

“Pírko,” oslovil nejmladšího synka, “jste malí, ale vaše křídla jsou již dost silná.”

“Ale tatínku,” začal zase Pírko, “nebylo by lepší nechat to na jindy?”

“Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek,” řekl mu tatínek a začal své děti stavět do řady.

“Ty půjdeš jako první,” určil nejmladšího Pírka.

“Kdepak,” zalekl se Pírko, “já počkám”. Stoupl si až na konec řady.

První holoubě došlo až k okraji, roztáhlo svá křidélka a skočilo. Mávalo a mávalo, ale stejně bylo jeho přistání trochu tvrdé.

“Au,” řeklo, když žuchlo do trávy.

“No, vidíš, synku, jak ti to pěkně šlo,” pochválil ho otec holub. “Jen víc mávejte křídly,” obrátil se na ostatní v řadě. Úplně na konci se krčil Pírko.

“Třeba si mě nevšimne,” říkal si potichu. “Třeba na mě zapomene,” utěšoval se, ale nebylo mu to nic platné. Všichni před ním už letěli a teď by na řadě on.

“Jéje,” řekl, když se podíval dolů. “To je ale výška.”

“Jsi pták,” připomněl mu tatínek, “tak tě nemůže nějaká výška odradit.” Ale mohla. Pírkovi se z toho zatočila hlava.

“Nedokážu to,” začal natahovat moldánky.

“Neboj se,” chlácholil ho tatínek. “Nahoru nepoletíš a dole tě najdem.” Zasmál se vlastnímu vtipu, ale Pírkovi to legrační nepřipadalo. Bál se, až mu z toho nožičky zdřevěněly. Nemohl se pohnout z místa.

“No nic,” řekl tatínek. “Zítra je taky den.” Poplácal Pírka po zádech.

Pírkovi v tu chvíli spadl kámen ze srdce. Dnes se už létat nebude. Ale co zítra?


Až do večera venku poletovali malí holoubci, jen ten nejmenší zůstával doma. Přemýšlel, jak se zítřejšímu létání vyhnout.

“Ouvej, ouvej,” začal hned ráno naříkat.

“Copak ti je, Pírko?” zeptala se ho maminka.

“Bolí mě bříško… a taky hlavička,” řekl. Samozřejmě ho nic nebolelo, ale nenapadlo ho nic jiného. Hlavně, aby nemusel létat.

Maminka ho uložila do postýlky.

“Tak kdepak je náš malý Pírko?” zeptal se tatínek. “Je čas.”

Ale když viděl, jak moc je Pírko nemocný, nenutil ho. Pírko si oddychl.


Pírko proležel v posteli pár dní. Mezi tím se všichni jeho sourozenci naučili létat a tak trávili spoustu času venku.

“Kdepak je Pírko?” ptala se ostatní zvířátka ze dvorku.

“Je, chudáček, nemocný,” říkali holoubci.

A tak se zvířátka scházela u kůlu, volala na Pírka a přála mu brzké uzdravení.

“Vidíš, jak tě mají všichni rádi?” říkala mu maminka.

Pírkovi začalo být smutno. Byl stále sám a přitom bylo venku tolik kamarádů.


Jednoho dne, když byl doma jen s maminkou, stalo se něco hrozného. Maminka upadla a zlomila si křídlo.

“Ach,” povzdechla si bolestí. “Co teď budu dělat? Tatínek je s dětmi někde venku a já létat nemohu.” Podívala se na svého nejmladšího.

“Já?” zeptal se nevěřícně Pírko. “Já přece neumím létat.”

Ale když viděl, jak maminka trpí, vstal z postýlky a rozhodl se, že alespoň zavolá někoho na pomoc. Vyšel z domečku a rozhlédl se. Nikde nikdo.

“Pomoc!” zavolal. Ale kupodivu nebyl nikdo, kdo by ho slyšel. Zvířátka bývala všude kolem, ale dnes tu nebylo žádné.

“Musím letět, musím letět,” opakoval si pro sebe. Ale stále nic.

“Ouvej, ouvej,” zanaříkala maminka.

Jak ji Pírko zaslechl, roztáhl křidélka a skočil. Nejprve letěl dolů, ale jak tak myslel na maminku, začal mávat křídly rychleji a tím se vznášel výš a výš. Nemohl věřit, že opravdu letí. Ale letěl. Letěl nad dvorkem, letěl nad chalupou, vylétl až nad stromy. Náhle spatřil tatínka i ostatní. Rychle jim pověděl, co se stalo.

Doma, když se tatínek o maminku postaral, přišel k Pírkovi.

“Jsi statečný kluk,” řekl mu. “Dobře vím, že ses létání bál. Také vím, že jen proto jsi byl nemocný. Ale když ses bál o maminku, zapomněl jsi na vlastní strach a objevil si v sobě skrytou odvahu.” Tatínek byl na Pírka tak pyšný, že koho potkal, tomu to všechno vyprávěl.