o loupežnickém děvčátku

Cesta vedla tmavým lesem, ale kočárek zářil jako plamen. Najednou se z lesa vyrojili loupežníci. Zář kočárku jim padala do obličeje, až zrak přecházel. 
„Zlato! Zlato!“ volali. Zastavili koně, zabili předjezdce, kočího i služebníky a vytáhli malou Gerdu z vozu. 
„Je tlustá, je pěkná, je vykrmená oříšky!“ řekla stará baba loupežnice s dlouhým, ježatým vousem a obočím přes oči splývajícím. „Dobrá pečínka jako z vykrmeného jehňátka, to si pochutnáme!“ 
Vytáhla svůj blýskavý nůž, až se zatřpytil; šla z ní hrůza. 
„Au!“ vzkřikla vtom baba; její vlastní dceruška, kterou nesla na zádech a která byla náramně divoká a nezpůsobná, kousla ji do ucha. 
„Ty ohyzdná ropucho!“ zvolala matka a pustila Gerdu. 
„Ať si se mnou hraje!“ křičelo loupežnické děvčátko. „Ať mi dá svůj rukávník, své krásné šaty a ať spí vedle mne v postýlce!“ 
A kousla podruhé, až baba loupežnice vyskakovala do výše a otáčela se kolem. Všichni loupežníci se smáli a říkali: 
„Hleďme, jak tančí se svou ropuchou!“ 
„Já chci do kočárku!“ volalo loupežnické děvčátko. A co poručilo, to se muselo stát, tak bylo rozmazlené a tvrdohlavé. 
Sedly si s Gerdou do kočárku a jely cestou necestou hlouběji do lesa. Loupežnické děvčátko bylo tak velké jako Gerda, ale silnější a mělo temnější pleť. Oči mělo úplně černé a dívalo se jimi téměř smutně. 
Vzalo malou Gerdu okolo pasu a pravilo: 
„Nezaříznu Tě, dokud se na Tebe nerozhněvám! Zajisté jsi nějaká princezna?“ 
„Nikoli!“ řekla malá Gerda a vypravovala všechno, co prožila a jak má velmi ráda Kaje. 
Loupežnické děvčátko se na ni dívalo velmi vážně, pokyvovalo trochu hlavou a řeklo: 
„Oni Tě nezaříznou! Ale když se na Tebe rozhněvám, udělám to sama!“ 
Osušilo Gerdě oči a strčilo obě ruce do rukávníku, který byl velmi hebký a v němž bylo tak teplo. 
Tu se kočárek zastavil. Byly na dvoře loupežnického zámku. Byl prasklý od střechy k základům, krkavci vyletovali z otevřených děr a velcí buldoci, z nichž každý vypadal, že by mohl člověka spolknout, skákali vysoko do vzduchu, ale neštěkali, protože to měli zakázáno. 
Ve velkém, starém, začouzeném sále hořel uprostřed kamenné podlahy velký oheň. Kouř se táhl po stropě a hledal si sám východ. Ve velkém kotli vařili polévku a na rožni obraceli zajíce a králíky. 
„Dnes v noci budeš spát se mnou u všech mých zvířátek!“ řeklo loupežnické děvčátko. 
Dostaly jíst a pít a šly potom do jednoho kouta, kde byla rozestřena sláma a pokrývky. Nahoře sedělo na bidlech a laťkách asi sto holubů, a jak se zdálo, holubi spali; ale přece se trochu otáčeli, když děvčátka přišla. 
„Ti všichni jsou moji,“ řeklo loupežnické děvčátko. Pak chytilo nejbližšího holuba, drželo jej za nožičky a hýbalo jím, až zamával křídly. 
„Polib ho,“ zvolalo, přistrčivši jej Gerdě až k obličeji. „Tamhle sedí ostatní holubi, tohle je však lesní sběř!“ pokračovalo a ukazovalo na množství latěk, upevněných před otvorem ve zdi vysoko nahoře. „Odlétnou hned, nezavřeme-li je pořádně. A tadyhle je můj mazánek!“ Loupežnické děvče táhlo za parohy soba, který měl okolo krku lesklý mosazný kruh a byl uvázán. „Toho musím také držet zkrátka, sice by utekl. Každičký večer jej lechtám na krku ostrým nožem a toho se on bojí!“ A děvčátko vytáhlo dlouhý nůž ze skuliny ve zdi a jezdilo jím sobovi po krku. Ubohé zvíře tlouklo kolem sebe a loupežnické děvčátko se smálo. Potom táhlo Gerdu s sebou na lože. 
„A nůž míváš u sebe, i když jdeš spat?“ ptala se Gerda bázlivě. 
„Spím pokaždé s nožem!“ pravilo loupežnické děvčátko. „Nikdy nevíme, co se může stát. Ale vypravuj mi ještě jednou, co jsi mi vypravovala dříve o malém Kajovi a proč jsi vyšla do širého světa!“ 
A Gerda vypravovala od začátku. Lesní holubi při tom vrkali nahoře v kleci a ostatní holubi spali. Loupežnické děvčátko ovinulo ruku Gerdě okolo krku, v druhé ruce drželo nůž a spalo, až hlasitě oddychovalo. Ale Gerda nemohla zamhouřit oči, neboť nevěděla, zdali zůstane naživu. 
Loupežníci seděli kolem ohně, zpívali a popíjeli, a baba loupežnice metala kozelce. Ó, našemu děvčátku přebíhal mráz po těle, když se na to dívalo. 
Tu pravili lesní holubi: 
„Krukru, krukru, my jsme viděli malého Kaje. Bílá slepice nesla jeho sáňky a on seděl ve voze Sněhové královny, která jela do lesa nám nad hlavou, když jsme leželi v hnízdě. Dechla na nás mladé, i zemřeli všichni kromě nás dvou. Krukru, krukru!“ 
„Co to povídáte, Vy tam nahoře?“ volala Gerda. „Kam že jela Sněhová královna? Víte něco o tom?“ 
„Jela patrně do Laponska, neboť tam je stále sníh a led! Jenom se zeptej soba, který stojí uvázán na provaze!“ 
„Je tam led a sníh, je tam krásně a dobře!“ pravil sob. „Tam můžeme volně poskakovat po velkých, lesklých údolích! Tam má Sněhová královna svůj letní stan, ale její pevný zámek je nahoře blízko severní točny, na jednom z ostrovů, které se nazývají Spicberky!“ 
„Ó Kaji, můj malý Kaji!“ vzdychla Gerda. 
„Lež klidně,“ řeklo ze spaní loupežnické děvče, „sice Ti vrazím nůž do břicha!“ 
Báno Gerda vypravovala všechno, co jí lesní holubi řekli. Loupežnické děvčátko se při tom tvářilo velmi vážně, pokyvovalo hlavou a pravilo: 
„To je jedno! To je jedno! Víš, kde je Laponsko?“ ptalo se soba. 
„Kdopak by to měl lépe vědět nežli já,“ pravilo zvíře a oči mu zářily. „Vždyť jsem se tam narodil a tam jsem byl vychován; tam jsem skákal po sněhových pláních!“ 
„Poslyš!“ řeklo loupežnické děvče Gerdě. „Jak vidíš, všichni naši mužští odešli, ale matka tu ještě je a zůstane zde. Ale ráno se vždycky napije z velké láhve a pak si na chvilku zdřímne. ..... Potom Ti něco udělám pro radost!“ 
Vyskočilo z postele, objalo matku kolem krku, tahalo ji za vousy a pravilo: 
„Dobré jitro, můj roztomilý kozlíčku!“ 
A matka dala dívence jednu přes nos, až jí zčervenal a zmodral, ale to všechno bylo jenom z lásky. 
Když se pak matka napila ze své láhve a trochu si zdřímla, šlo loupežnické děvčátko k sobovi a pravilo: 
„Měla bych vlastně náramnou chuť ještě mnohokrát Tě polechtat ostrým nožem po krku, protože pak vždycky tak hezky vypadáš. Ale to je jedno, uvolním Tvůj provaz a pomohu Ti ven, abys mohl utíkat do Laponska. Vezmi nohy na ramena a dones tuto holčičku do zámku Sněhové královny, kde je její kamarád. Slyšel jsi beztak, co vypravovala, vždyť hovořila dost nahlas a Ty pokaždé posloucháš.“ 
Sob vyskočil radostí do výše. Loupežnické děvče na něj posadilo Gerdu a bylo tak prozíravé, že ji k němu pevně přivázalo, ba ještě jí dalo místo sedla malou podušku. „To je dobře,“ pravilo. „Tady máš svoje střevíčky, neboť tam bude zima. Ale rukávník si nechám, je příliš hezký! Aby Tě nezáblo do rukou, vezmi si ohromné rukavice mé matky, budou Ti sahat až k loktům. Oblékni si je ..... tak, a nyní máš ruce jako moje ohyzdná matka!“ 
Gerda plakala radostí. 
„Ten Tvůj pláč nerada vidím!“ řeklo loupežnické děvčátko. „Nyní se máš právě vesele dívat! A tady máš dva bochníky chleba a šunku, abys neměla hlad.“ 
Obé přivázalo dozadu na soba. Potom otevřelo dveře a zavolalo všechny velké psy dovnitř. Pak přeřízlo provaz svým nožem a řeklo sobovi: 
„Tak běž, ale dej pozor na děvčátko!“ 
Gerda vztáhla ruce s velkými rukavicemi k loupežnickému děvčátku a dala mu sbohem. Potom letěl sob cestou necestou, přes hory a doly, skrze velký les a přes bažiny. Utíkal, jak mohl. 
Vlci vyli a havrani křičeli. Co chvíli se na nebi zablýsklo, až celý obzor hořel jako v červených záplavách. 
„To je moje stará severní záře!“ pravil sob. „Hleď, jak svítí!“ 
I běžel ještě rychleji, ve dne v noci. 
Chléb již byl sněden a šunka také, když se dostali do Laponska. 

Zdroj: www.abatar.cz