O mašince,která nechtěla jezdit po kolejích

Jednoho dne se rozhodla veliká a silná nákladní lokomotiva, že už nebude jezdit po kolejích. Už ráno, když vyjížděla z výtopny, aby se připojila k vlaku, řekla ostatním mašinkám: „Dnes se vydám na cesty, jako že jsem jedna z mašinek, které měly za maminku velikou černokněžnickou lokomotivu. A pojedu a pojedu a pojedu a sem se už nikdy nevrátím. Protože se mi už znudilo stále se dát vodit kolejemi. Teď pojedu, kam mne oči povedou a kola ponesou, a zažiji veliká a krásná dobrodružství.” Vypustila veliký oblak páry a zasyčela a ani se neohlédla. A přijela k nástupišti a vzala si svůj vlak – byl to těžký nákladní vlak, plný ovoce a mouky a obilí – a vyjela s velikým hlukem z nádraží. A jela a jela, až přijela do Berouna. Po cestě se tvářila, jako by neměla nic zlého za lubem, a její strojvůdce opravdu nic netušil. V Berouně dostali od přednosty stanice rozkaz, aby několik vozíčků odpojili a jiné si opět připojili. Na to právě mašinka čekala. Sotva se odpojila od vozíčků, už se rozjela a jela přes výhybky až na slepou kolej, která končila nárazníky na tyči. Mašinka se opět rozjela a hup, už byla u nárazníků. Vykřikla na ně zhurta: „Kliďte se mi z cesty, jedu do světa !” A plnou silou do nich vrazila. Nárazníky, nepřipraveny na takové špatné zacházení, se jen nárazem ohnuly a pustily mašinku dál. Mašinka, pěkně rozjetá, se přes ně přenesla a už byla venku z  kolejí. To bylo právě to, po čem toužila. Dopadlo to však jinak, než si přála. Sotva se ocitla na prázdném náspu, už se jí těžká kola zarývala do země a poskakovala po kamenech, až se mašince komínek otřásal. Chtěla zabočit někam, kde by se jí lépe jelo, ale nedařilo se jí poručit předním otáčivým kolečkám, a čím více se o to pokoušela, tím blíž se dostávala k okraji vysokého náspu. Nyní to drncalo ještě víc a mašinka měla už skoro strach. V úzkosti se pokoušela zabrzdit. Jakmile zabrzdila, její kola se ještě víc zaryla do země a kotel se naklonil a mašinka jen tak tak, že nespadla z náspu. Přece se však zastavila, na samém, samotinkém okraji propasti. Rozhlédla se svými lucerničkami a pátrala, jak by se odtud dostala. Ne, opravdu to jinak nepůjde než couvnout, protože násep tu končil příkře na všechny strany. Dobře, couvne tedy trochu a nějakou cestu si už najde. Přehodila tedy páku u regulátoru a pustila opatrně páru do válců. Nebylo to nic platné, kola se ani neotočila. Byla hluboko zabořena do hlíny, a ať se mašinka pokoušela sebevíc, nepohnula se. Co nyní dělat? pokoušela se ještě mnohokrát až se celá rozžhavila námahou, až jiskry létaly v divokých kotoučích z jejího komína, hlína a kamení ji ale držely pevně v zajetí. Konečně pozbyla posledního zbytku odvahy a začala dlouze pískat a pískat a pištět o pomoc. Teprve po dlouhé době její volání zaslechli na nádraží a pak přišlo mnoho železničářů a přinesli řetězy a páky a zdvihadla a pomaličku, velice pomaličku ji zdvihli a odtáhli zpět na koleje a po kolejích zpátky do nádraží. Dopadlo to konečně ještě velmi dobře, mašinka mohla být opravdu ráda, že se jí nestalo nic horšího. Byla ale proto nešťastná a nespokojená, a když ji zapřáhli do vlaku a poslali ji zpět na Smíchov, jela s nechutí a nerada. A na Smíchově odjela do výtopny rozhněvaná, ani nepozdravila ostatní mašinky, které tu už byly na noc shromážděny. Když se jí vyptávaly, jak se stalo, že se vrátila, když přece ráno řekla, že pojede do světa, jen se na ně osopila, aby si hleděly svého, ona že jim nebude pro blázny. Že o to nestojí, aby jezdila někde po světě, to že řekla jen tak a ony že jsou hloupé, když jí uvěřily. To ale byla jen výmluva a mašinka to věděla a hryzla se tím. A začala pátrat a zkoumat, jak by to zařídila, aby se opravdu jednou do světa dostala a neskončila svou cestu zase tak smutně hned na prvním kroku. Dlouho nemohla nic vymyslet, až konečně jedna velice stará posunovací lokomotiva jí dala dobrou radu: „Milá mašinko, jediný, kdo ti může pomoci, je velký a mocný černokněžník Zababa, zkus ho najít.” Od toho dne mašinka všude hledala černokněžníka Zababu. Ohlížela se po něm na smíchovském nádraží, ptala se na něho i na ostatních stanicích, nikdo jí však nedovedl povědět, kde černokněžník přebývá. Plynuly týdny a měsíce a mašinka stále věděla jen to málo, co jí pověděla stará posunovací mašinka. Až jednoho dne jela nočním vlakem z Berouna do Prahy. Toho dne pršelo a velká voda na Berounce podemlela náspy za Karlštejnem a všechny vlaky měly zpoždění. Naše mašinka přijela do Zadní Třebáně sotva pár minut před půlnocí, i když v tu dobu už měla být dávno na Smíchově. Zde ji zavedli na vedlejší kolej a řekli jí, že musí počkat a pustit napřed rychlík z Písku, který měl ještě větší zpoždění. Mašinka tedy zůstala stát na vedlejší koleji a čekala. Byla úplně tma a ticho, jen rozvodněná Berounka dole pod tratí hučela a šplouchala a déšť tiše bubnoval na střechu boudičky a na kotel. Mašince bylo zima a smutno a také její strojvůdce byl celý zmrzlý a utrápený. Když čekání na rychlík trvalo již dlouho, strojvůdce se sebral a odešel, i když je to přísně zakázáno, a šel se ohřát k hradlaři do jeho budky. Mašinka tu zůstala zcela sama a jen její lucerničky slabě svítily do tmy. Vlak vzadu za ní byl také tichý a prázdný, nikdo už s nimi nejel, protože na všechna nádraží přišli tak pozdě, že lidé odjeli už dávno dřívějšími vlaky. Jak tak mašinka stojí na černém a tichém nádraží a tichý černý vlak stojí za ní, ozvaly se kroky. To jediný cestující, který seděl až v posledním vagóně, se vydal podívat se, kdy pojedou dál. To si alespoň mašinka myslela. A myslela si také, že vlastně ani neví, kde nastoupil, protože všechna nádraží, co jimi projeli, byla prázdná. Zatímco mašinka přemýšlela, přišel cestující až k ní. A mašinka vidí, že je to opravdu podivný cestující. Měl veliký černý plášť, který ho zahaloval od hlavy až po paty, že mu bylo vidět jen oči, které svítily tajemným zlým světélkem. Mašinka se až otřásla, když zahlédla tyto svítící oči, připomínající zlá červená světla zakázaných návěstí. Cestující chvíli mašinku obcházel, bručel si něco pro sebe, a pak se postavil mezi kolejemi, právě mašince před lucerničkami, a řekl: „Milá mašinko, vím, po čem už dlouho toužíš a koho bys chtěla nalézt. Je to od tebe nerozumné, ale vyplní se ti to.” Mašinka se až zachvěla, jak ostře zněl hlas neznámého cestujícího. Ale přece si pomyslela, že je to šťastné setkání a že se konečně něco dozví o černokněžníku Zababovi. Setřásla proto strach a řekla: „Ano, chtěla bych o něco poprosit mocného černokněžníka Zababu.” 

Cestující trochu odhrnul límec svého velikého černého pláště a jeho oči ještě červeněji zasvítily, jak na ně padl odlesk světel, zasmál se a řekl: „Popros mne tedy. Protože já sám jsem mocný a silný a zlý černokněžník Zababa. Dej však pozor, abys prosila o něco rozumného, protože ti splním všechno, oč mne požádáš, a nebudu ani trochu dbát, co se s tebou pak stane.” Ještě nyní se hloupá mašinka mohla zachránit, ale byla tak zatvrzelá ve své touze a byla tak šťastná, že konečně černokněžníka našla, že jí to ani na mysl nepřipadlo, a vyhrkla překotně: „Chci, abys udělal, abych mohla jezdit bez kolejí!” V  té chvíli právě vjel na nádraží písecký rychlík s obrovským hřmotem a mašinka ani neslyšela, co černokněžník řekl, tušila jen, že je to mocné zaklínání. Sotva černokněžník doříkal své zaklínání a mávl hůlkou, kterou vytáhl ze širokého rukávu svého černého pláště, cítila mašinka, že se její kolečka mění, že se stávají širšími a že se už nemůže na kolejích ani udržet. A pak černokněžník vykřikl tak silným hlasem, že přehlušil hluk uhánějícího rychlíku: „Jeď si!” Mašinka poslušně zabrala svými písty a táhly a setřásla vlak, ke kterému byla připoutána. připadala si náramně lehká a šťastná, když se sesmekla z kolejí, a vyrazila ven z nádraží po silnici a pak spící vesnicí podle potoka, kde jakživa nebyla. A nezůstala po ní skoro ani pára, a i ta se rozptýlila, a když konečně strojvůdce vylezl z hradlařovy boudy, byl tu jen opuštěný černý vlak bez lokomotivy a bez jediného cestujícího, protože i mocný černokněžník zmizel a rozplynul se ještě dokonaleji než kouř nebo pára. Mašinka zatím jela a jela a jela. Bylo jí blaženě – nyní se uskutečňovalo, po čem tak dlouho toužila. Široká, pevná kola, který jí přičaroval kouzelník, se pevně opírala o cestu a stejnoměrně zabírala. Vydávala z  komína spokojené výdechy kouře a páry a rozhlížela se svítilnami bystře okolo sebe. Pravda, tady ještě nikdy, nikdy nejela mašinka. Projela vesnicí, kde už všichni lidé spali, a jen psi se rozštěkali, když slyšeli její supění. Za  vesnicí  cesta  stoupala a mašinka začala těžce oddychovat. Ale přemáhala kopec a zdálo se jí to dokonce lehké  a  zábavné.  Pak  opět  silnice  vedla  dolů,  do  údolí a k potoku a k rybníku. Mašinku náhle jala opatrnost a zastavila se u rybníka a spustila hadici do vody a načerpala plnou nádržku, protože si vzpomněla, že kdysi stará lokomotiva ve výtopně vyprávěla pohádku o poušti, kde vůbec není voda. Když se napila, dala se znovu do jízdy a jela, až minula opět jednu spící vesnici a pak ještě jednu. Jela stále po silnici a sledovala ji ve všech zákrutách a kopečcích. Zdálo se jí sice, že ten, kdo silnici stavěl, byl docela nerozumný, nikdy ještě neviděla na trati tolik zákrut a tolik stoupání, nahoru i dolů, bez rozmyslu a bez potřeby. To trať je vedena jinak, v plynulých a rozvážných křivkách, tak, aby se mašinky zbytečně neudýchaly a aby se jim nezatočila hlava ze samých zatáček. Pak si však vzpomněla, že právě pořádek a přesnost se jí nejvíc znechutily a pro ně toužila dostat se jednou dolů z kolejí. Zastyděla se za svoji slabost a řekla si: „Nezůstanu ani na silnici, protože i ta mi připomíná trať.” Jakmile uviděla most, vedoucí do polí, zabočila na něj a vyjela na rozježděnou polní cestu. Tady se ovšem jelo ještě hůře, hned levá, hned pravá kola se ocitala ve vzduchu, mašinka kolísala a namáhala se. Nevzdala to ale, zaťala jen zuby a řekla si: „Kdo chce mít dobrodružství, nesmí se dát zastrašit hned na počátku. Třeba právě na konci této špatné cesty zažiju něco zvláště krásného.” A šplhala a šplhala a projížděla výmoly a jela brodem přes potok a pak zase rovnou nahoru do stráně, až přijela k lesu. Už z dálky ucítila chlad, vanoucí od hustých stromů, a neznámou vůni, kterou cítila jen tenkrát, když vezla vlak naložený pokácenými kmeny.

Vjela tedy odvážně pod první stromy. Ale tady byla cesta ještě horší než dříve, hluboko rozježděná a mokrá, plná bahna a louží, jimiž se brodila, až černý kal daleko široko stříkal. Bylo tu také strašně temno, neviděla, jen co slabé lucerničky nad jejími nárazníky dosvítily. A ozvěna jejího oddechování se příšerně rozléhala po lese. Mašinka až zatajila dech a byla by se doopravdy bála, kdyby si to nezakázala a kdyby se násilím nenutila do odvahy. Jela a jela a les byl stále hustší a opuštěnější. Už se domnívala, že nikdy nebude mít konce, když konečně stromy řídly a v dálce mezi kmeny problesklo míhavé a červenavé světlo. Bylo to stranou od cesty, ale mašinka se tak zaradovala, že konečně někoho najde, kdo ji vyvede z černého lesa, že se pustila rovnou mezi stromy ke světélku. Jen tak tak se vyhýbala stromům a jámám, kterých tu bylo plno, postupovala stále pomaleji, ale světélko se přece blížilo. Pak už dokonce viděla, že světlo pochází od ohýnku, a ještě o něco později zpozorovala černé postavy lidí, sedících okolo ohně. Rozjela se proto rychleji a ani nedbala, že drtí slabší stromy před sebou, tak byla dychtivá, aby už byla u ohýnku. Jak se tak řítila lesem a porážela stromy a oddychovala a pištěla, tropila obrovský rámus, až veverky a zajíci, ba i srny a kolouši poplašeně utíkali. Také lidé u ohýnku ji slyšeli a nejprve nevěděli, co se to děje, mysleli, že se snad žene bouřka. Pak ale zahlédli mezi stromy lucerničky, a jen se rozhlédli, dostali strach a vzali nohy na ramena. Měli proč utíkat, protože to byli loupežníci, kteří se tu utábořili a právě se dělili u ohýnku o peníze. Mašinka mezi ně vrazila a zastavila se u samého ohně a volala na ně: „Počkejte na mne, neutíkejte, chci se vás zeptat na cestu!” Kdepak loupežníci, utíkali, křoví nekřoví, příkop nepříkop, každý na jinou stranu. Sotva se mašinka nadála, byla u ohýnku sama. Zůstala stát, všecka zmatena, nevěděla, co si má o nich myslit. Hnát se za nimi ve tmě nemohla, kde už jim také byl konec! Dívala se jen okolo sebe, co tu loupežníci zanechali. Bylo tu zlata a peněz a drahých klenotů, rozházených po zemi, jak je loupežníci zanechali na svém útěku – ale mašinka nevěděla, k čemu by ty lesklé věci byly. Nevšímala si jich, nedbala ani, že její kolečka stojí na samém zlatě. Spíš se dívala se zalíbením na velikou hromadu dříví, větví a polínek, které si loupežníci připravili na oheň. To mělo pro mašinku cenu – ale zlato? Opatrně sesbírala dříví, kam až dosáhla, a přiložila si je pod kotel. Alespoň k něčemu mi ti divní lidé byli, i když přede mnou utekli, pomyslila si. Když si pěkně přiložila, začala uvažovat, kam se vydá dál. Ale cesty tu nebylo, jen malá mýtinka a za ní opět hustý les. Tudy se nemůže v noci plahočit. Zůstala raději u uhasínajícího ohýnku a čekala, až se rozední. Noc postupovala a zdálo se, že už se snad rozednívá, tak se v lese začalo jasnit. Ale do rána bylo ještě daleko, to se jen nebe vyjasnilo a měsíc vyšel mezi stromy. Mašinka se jako u vytržení dívala na tu krásu, která se v bílém měsíčním světle před ní objevovala. Vše bylo jako zalité nejkrásnější hustou párou, jenže to nebylo jako pára, kterou vyfukují lokomotivy, bylo to mnohem jemnější a krásnější. A sotva se dosyta vynadívala, už slyšela, jako by odněkud přicházela krásná hudba. Znělo to zdaleka ššš a pak zase dlouze šššc šššc uíít, krátce, jako když si v dálce lokomotivy zpívají, jenže mnohem, mnohem krásněji, než kdy slyšela lokomotivy zpívat. Zpěv byl stále krásnější a hlasitější. Už otvírala ventil své píšťaly, aby ten krásný zpěv doprovázela, když tu zcela ustrnula. Na mýtince naproti ní, skoro na dosah, v plném měsíčním světle a v oblacích nejjemnější páry se objevila lokomotiva. A za ní druhá a třetí a čtvrtá. A začaly krásně tančit a proplétat se a vypouštět obláčky té krásné páry a tu a tam i nějakou jiskru, jež vypadala jako nejjasnější hvězda. A zpěv zněl stále silněji ššš uíít šc šc kššš a zase uíít uíít. A pak dokonce se mašinky na mýtině postavily na zadní kola a držely se táhly jedna druhé a pomaličku se otáčely a ukláněly. Mašinka je obdivovala a žasla nad nimi, protože věděla, že ona sama by ani zanic se nedovedla postavit na zadní kolečka a takhle krásně tančit. A poznala, že to nejsou obyčejné lokomotivy ze železa a z mědi, ale lokomotiví víly. Pak ještě na mýtině začala vyskakovat světélka, a byla to jen bílá a zelená světélka a tu a tam nějaké modré, ale žádné červené. Nyní se už mašinka nedovedla udržet, zapískala, jak nejkrásněji dovedla, jemně a tichounce, na svou píšťalu. Hned se však zarazila, protože její píšťala vydala jen svůj obyčejný hrubý hvizd, který se ani nedal přirovnat ke krásnému zpěvu lokomotivích víl. Nikdo si toho však na mýtině ani nepovšiml a víly tančily dál svůj tanec a zpěv nejkrásnějších píšťal zněl dále. Mašinka se chvíli ještě styděla, ale když viděla, že si jí nikdo nevšímá, alespoň vypustila  trochu páry svým nejmenším ventilem, a když se nic nestalo, dodala si odvahy a vyjela na mýtinu. Sotva však vyjela ze stínu stromů, náhle víly, jako když do nich střelí, polekaně zapískly a zmizely a měsíční světlo také náhle zhaslo a nad stromy se ukázalo jen rudé výstražné světlo. Mašinka se lekla, že porušila kouzlo, a zůstala stát na samém okraji mýtiny mezi palčivými kopřivami a bodavými ostružinami. Byla zima, na mýtinu padala rosa a noc nekončila a nekončila. Mašinka si trochu přiložila pod kotel, aby se ohřála, jen tak docela maličko, aby se oheň udržel a nevyhasl, protože uhlí už bylo málo a dříví po loupežnících daleko ve tmě k nenalezení. Každé trápení ale má svůj konec a mašinka, celá prokřehlá a popíchaná, náhle ucítila, že les okolo ní je nějak jiný. Byla sice stále ještě tma a zima snad ještě víc, ale tma nebyla už černá, ale spíše jakoby modravá, hluboce temně modrá. A pak daleko za pasekou se ozvalo ptačí pípnutí a jiné mu odpovědělo z vysokého smrčí a závan větru rozechvěl listy osiky a odkudsi z dalekých polí zavanula chladná vůně ornice a pak se nad lesem ukázalo jasnější nebe. Ach, jak nyní bylo mašince zima. Ranní rosa se usazovala na boudičce a na kotli a na všech táhlech, droboučká a hustá jako šedivý kožíšek. Tak to bylo lepší, světlo zaplašilo všechny noční strachy a dalo v mašince vzrůst novým nadějím. Říkala si: „Jen co se docela rozední, pojedu dál, a to by bylo, abych do večera nedojela do země mašinek, do té země, o které vyprávěly nejstarší lokomotivy na nádraží, že v ní jsou jen nejkrásnější lokomotivy a žádné červené návěsti a žádné uzavřené koleje.” Když se ale úplně rozednilo, mašinka zatrnula.

To, co se jí v noci zdálo širokou pasekou, na které tančily lokomotiví víly, byl jen okraj starého lomu. Ještě několik otočení kol, a mašinka by se byla zřítila dolů do propasti. Tam ji tedy chtěly lokomotiví víly zlákat. Až se celá třásla hrůzou, když si pomyslela, že by nyní ležela rozbitá někde dole pod skálou, a dlouho se neodvažovala ani se pohnout. Zatím už vyšlo slunce nad lesem a začínalo slabě hřát. Mašinka se zvolna vzpamatovávala a začala se rozhlížet, zda není někdo poblíž, koho by se zeptala na cestu do kouzelné země mašinek. Ale jen zajíc vyskočil z  křoví a přeběhl. Mašinka se ani nepokusila se ho zeptat – co také může takový zajíc vědět o zemi mašinek? Rozhlížela se tedy dál, a opravdu, tam mezi stromy přichází člověk. A míří rovnou k ní. Člověk, byl to houbař z vesnice, se přiblížil až na okraj lesa a znenadání před sebou spatřil dýmající mašinku. Odplivl si nejprve leknutím a promnul si oči, protože se domníval, že je to mámení. Jak by ne – uprostřed hlubokého lesa, na samém okraji skály potkat mašinku! To se nestane každý den. Pak si ale dodal odvahy a přikročil blíž a mašinku si důkladně prohlédl. Nakoukl i do boudičky a pak i pod kola, hledal strojvůdce. Mašinka sice houbaře sama hned oslovila a řekla: „Šlechetný zachránče, pomoz vysvobodit ubohou, opuštěnou mašinku,” ale člověk její řeči nerozuměl, zdálo se mu jen, že pára zasyčela, a nic si nevšímal toho, co se mu namáhala mašinka říci. Ještě jednou ji obešel a přesvědčil se, že je tu sama, opuštěná, bez strojvůdce i bez topiče. Řekl si, že asi zabloudila nebo že ji vyhnali z nádraží, že krátce o ni nikdo nestojí a že nikomu nepatří. A protože zamlada, předtím, než se stal chalupníkem, pracoval také na trati, domníval se, že něčemu o mašinkách rozumí a že si i s touto opuštěnou mašinkou bude vědět rady. A že se mu vůbec k lecčemu může hodit. Že si třebas s ní bude i vydělávat, že ji bude půjčovat po vsi na práci, k mlátičkám a tak podobně. Už si představoval, jak mu mašinka přinese slávu a bohatství, jak se všichni ve vsi i v okolních osadách budou shánět po jeho službách a on jen bude sbírat peníze, které mu mašinka vydělá. A jen domyslel, vyšvihl se do boudičky a sáhl na páčky a řekl: „Milá mašinko, odvezu si tě teď z lesa. Uvidíš, že se ti u mne bude líbit.” Mašinka, jak byla důvěřivá, si pomyslela, že člověk ji chce opravdu zachránit a vyvést z pustiny na cestu do kouzelné země mašinek, a poslušně se dala řídit. Člověk ji opravdu řídil nejprve průsekem a pak dřevařskou stezkou a pak vozovou cestou až k lesní silnici a stále dál po silnici až na konec lesa. Sotva hustý les odstoupil od silnice, ukázala se pod kopcem veliká vesnice a člověk namířil mašinkou rovnou k  vesnici. Na okraji vesnice jim přiběhl naproti zástup kluků a připojili se k nim s jásotem a pokřikem. „Vávra jede na lokomotivě, ahoj.” A jiní jim odpovídali a pokřikovali: „Vávro, svez nás,” a zavěšovali se vzadu na nárazníky a jiní opět metali kotrmelce v  prachu před nimi. Byl to obrovský halas a tartas a mašinka se jen usmívala a říkala si, že tak pěkné uvítání ještě nikdy nezažila. Ale její nový pán nic neříkal, jen se mračil a občas odehnal nejvšetečnějšího kluka, který se jim nejvíce pletl do cesty. A mířil rovnou přes vesnici ke staré, roztrhané chalupě, kde bydlel. A tady zatočil mašinku do dvorka a u kůlny jí surově utáhl brzdy, až se se zaúpěním zastavila. Pak seskočil a nalezl pod kůlnou kus starého řetězu a tím mašinku připoutal ke staré, napolo uschlé hrušni. Mašinka tu stála, smutná a zklamaná, skoro vyhaslá, a říkala si: „Proto jsem toužila a proto jsem všechno podstoupila, aby mě nějaký ničemný chalupník svázal řetězem?” Ale měly přijít ještě horší věci.

Odpoledne se chalupník vrátil a s ním ještě podmračený a nevrlý mladší čeledín. Vyhoupli se oba do boudičky a přihodili pod kotel trochu mizerného kamenitého uhlí. Když se oheň rozhořel, odvázali mašinku a poručili jí, aby vycouvala ze dvorka. Mašinka se podvolila, co jí jiného zbývalo? Sotva však byla na cestě, přivázali k ní zezadu dva těžké dřevěné vozy a za nimi ještě tři obyčejné pluhy. S tím musela mašinka jet přes vesnici, zatímco všechno za ní praštělo a řinčelo. A pak jí poručili, aby jela na pole. Tady odpojili vozy a zavěsili jí za uhlák jen pluhy. A pak musela mašinka jezdit nahoru a dolů rozbláceným polem a orat až do tmy, až už byla celá zkřehlá a uondaná. Mašinka sípala hanbou nad tím ponížením. Vždyť ani nejubožejší posunovací mašinka nemusela dělat to co ona, takto po dlouhé hodiny jezdit nahoru a dolů jedinou brázdou. Tak to bylo potom den za dnem. Nový pán mašinku pronajímal řadě sedláků na orání a na svážení a na vláčení a na válcování a na každou polní práci, na kterou si kdo pomyslel. Přitom ji ani pořádně neživil. Pod kotel jí vždy přiložili jen trochu rozštípaných pařezů nebo špatné a laciné kovářské uhlí, sotva že to stačilo k životu. A místo oleje jí mazali občas, když už na ní všechno skřípělo, její krásná vyhlazená ložiska černou a smrdutou kolomazí. Mašinka celá chřadla a už se ani nepodobala krásné a silné lokomotivě, ale spíš jakési rezavé a špinavé obludě. Ve dne v noci stála na větru a na dešti a marně vzpomínala, jak ji její strojvůdce vždy čistil a leštil a jak se staral, aby měla vše nejlepší a nejkrásnější. Jen někdy v neděli měla mašinka trochu radosti. To ji její pán vzal na náves a děti z celé vesnice se okolo ní seběhly a ona je vozila okolo návsi, pěkně pomalu a opatrně, aby žádnému neublížila. Ale ani tato radost nebyla nezkalená, protože její zlý pán od dětí za svezení vybíral peníze, a když přišlo nějaké chudé dítě, které nemělo dvacetník, hrubě je odehnal, ačkoliv by je mašinka byla ráda vzala do své boudičky a povozila je. Pak přišla zima a plískanice a pak i mráz a hluboký sníh a práce v polích se skončila. Mašinka si nyní myslela, že si trochu oddychne a že ji snad přece jen její zlý pán uloží do kůlničky. Ale zmýlila se. Sotva sníh trochu přimrzl, vyhnal ji její pán znovu do vsi. A vezl ji do nejbližšího statku. Tam se mašinka dožila největšího ponížení. Přivázali ji krátkými řetězy k oji, zakotvené na zemi, a nyní se mašinka musela poslušně točit v maličkém kruhu se žentourem po dlouhé hodiny a pohánět mlátičky a řezačky a pily a kdeco, nač si lidé vzpomněli. Mašince se točila hlava a bolel ji kotel od neustálého otáčení, ale neměla pokoje, stále jen musela otáčet žentourem, od rána do večera. Trvalo to už dlouho, velice dlouho, a mašinka si zoufala. V noci stála v mrazivém větru, vyhaslá a zkřehlá, a ráno, sotva dostala trochu špatného uhlí a maličko páchnoucí, špinavé vody, ji vyvezli někam k žentouru a zapřáhli ji do potupné práce. A mašinka si mohla jen tiše stěžovat na svůj osud a bědovat: „Ach já ubohá, já nerozumná mašinka. Dobře se mi žilo na kolejích, všichni mne měli rádi a pečovali o mne; a přece jsem byla nespokojená, že jsem spoutána s kolejemi. Nyní jsem připoutána k žentouru a točím se jako pomatená a není mi pomoci. Ach, kdybych bývala alespoň černokněžníka Zababu poslechla v poslední chvíli, však mi řekl, že nebude dbát, budu-li žádat o něco nerozumného. Ach, kdybych bývala tenkrát se zalekla a zřekla se své bláhovosti. Ale vidím, že teď je pozdě, teď už mi nic nepomůže.” A i v noci, když stála na špinavém dvorku a mrzla, naříkala a bědovala a říkala si: „Jak ráda bych nyní jezdila třeba jen jako poslední posunovací mašinka na smíchovském nádraží. Jenže to už se mi nikdy nesplní, jsem ztracena pro svou bláhovost na věčné časy a nikdo mne nemůže vysvobodit.” To byla opět bláhovost a nerozumnost. Protože ten, kdo lituje, a opravdu lituje svých chyb, ten může být vždycky vysvobozen. A mašinčino vysvobození se v té chvíli již blížilo.

Bylo to jedné temné a bouřlivé noci, když vítr fičel a hnal před sebou oblaka sněhu a mašinka se krčila při zdi ubohého chlívku a opět bědovala a naříkala. Náhle klapla závora na vrátkách a ve fičení větru bylo slyšet tiché kroky. A pak se vynořila temná postava, ještě tmavší než noc okolo ní, a postava se přiblížila k mašince a dotkla se řetězu, který poutal její zadní kola. Řetěz se slabým zařinčením spadl a pak se postava vyhoupla do boudičky a z ničeho nic přihodila uhlí pod vyhasínající kotel. Mašinka se slabě zatřásla, ale nevydala ani hlásek, tak byla postrašena a okouzlena. A pak, po malé chvíli, zatímco pára mašince stoupala do válců, se lehká ruka dotkla jejího regulátoru a mašinka se zvolna dala do pohybu. Bála se ještě, otáčela koly jen váhavě, ale něco jako naděje do ní vstupovalo. A mašinka jela a jela a její síly se jí jako by vracely. A už byla vesnice za ní a už jela po tvrdé silnici. Jela dlouho a stále cítila přítomnost neznámého a tajemného dobroděje ve své boudičce. A pak tmou probleskla světla a mašinka najednou poznala, že před ní leží třebáňské nádraží. Vyrazila rychleji a rychleji. Valila se s kopce, supíc a odfukujíc, řinčíc nárazníky a tlukouc táhly, a náhle pod jejími koly byly opět koleje. Mašinka byla zalita prudkým štěstím a radostí. Chtěla poděkovat neznámému vysvoboditeli, ale její boudička byla prázdná, ten, kdo ji zachránil, odešel, aniž mu mohla poděkovat. A pak už odjela mašinka po kolejích na smíchovské nádraží a  časně ráno  ji nalezl  pan Blahoš  před  výtopnou, znavenou, zašpiněnou, ale šťastnou. A to je konec pohádky o lokomotivě, která nechtěla jezdit po kolejích.

Zdroj:http://pohadky-online.eu/pohadky-masinkach/masince-ktera-nechtela-jezdit-kolejich/