O nočních skřítcích

Na mnoha ostrovech Fantazie žijí skřítkové. Jsou to stvoření maličká, většinou hodná a milá. Někteří skřítkové umí dokonce kouzlit. Nicméně my si dnes povyprávíme o skřítcích nočních a ti, jak známo, kouzla neovládají. Musí si vystačit se svým obchodním talentem směnit cokoliv za cokoliv. Ale i tak jsou dobře živi a patří mezi nejbohatší stvoření ve Vesmíru. Tedy, původně toho moc neměli, žili si ve svých malých lesních chýškách a hospodařili jen s tím, co si sami vyrobili nebo vypěstovali. Jednoho dne se však změnil nočním skřítkům život. Zasloužil se o to Roskulka. Mladý, nebojácný skřítek, který se vydal hledat poklad, o kterém mu vyprávěl jeho děd, cestovatel.

Marně mu jeho maminka domlouvala, aby zůstal doma, že ho jinde víc štěstí nečeká. Roskulka sbalil lucerničku a malou svačinku do brašny a vydal se na cestu. Hledal teleportační studnu. Ne ale, že by chtěl z ostrova, na kterém vyrostl, pryč. Slyšel od svého dědečka, že pokud se do studny neskočí, ale hezky pomalu sleze, neteleportuje vás, ale nabídne nevídané poklady. Chtěl to tedy vyzkoušet. Dlouho nemohl na žádnou teleportační studnu narazit. Až kolem půlnoci jednu zahlédl a úprkem se k ní vydal. Na dno samozřejmě nedohlédl a tak netušil, co ho čeká. Nicméně plný odhodlání začal pomalu sestupovat. Studna měla členité stěny, tak mu to šlo dobře a rychle.

Když se konečně dobral až na dno, uviděl opravdovou nádheru. Dno studny byla vlastně taková velká jeskyně a v ní bylo mnoho pokladů. Zlato, diamanty, šperky a další cennosti se tady povalovaly bez ladu a skladu. Roskulka nevěřil svým očím. Všechno si pořádně prohlédl a pomyslel si: „ Tady je tolik pokladů, že by z nich všichni noční skřítkové v celé Fantazii, žili až do Konce. Musím tu nádheru odsud nějak dostat nahoru. Přeci to tady nenechám.“ Potom se ale Roskulka ještě jednou rozhlédl po jeskyni a všiml si, že má východ. „Kampak asi vede?“ pomyslel si a hned to šel prozkoumat.

Jak se vzdaloval od záře jeskyně, byla kolem něho stále větší tma. Dobře, že sebou měl lucerničku a tou si svítil na cestu. K jeho úžasu zjistil, že všude kolem něho jsou ve stěnách rozsety drahokamy. Různě barevné vzácné kameny byly nahoře i dole, vpravo i vlevo. Roskulka nevěděl, kam se dřív podívat. A jak se kochal tou nádherou, ani si nevšiml, že se cesta dělí do tří směrů a on nedává pozor, kam jde. Když si uvědomil, že vlastně neví kde je, bylo už pozdě. Byl dočista ztracený v podzemí a popadl ho strach. Chtěl domů k mamince, ale nevěděl kudy kam.

„To jsem ale hloupý skřítek. Tolik mě oslnila nádhera pokladů, až jsem zapomněl na opatrnost a teď se už nikdy nedostanu domů. Všude kolem je jen vlhko a tma. Drahé kamení se nedá jíst, já už jsem svačinku dávno spořádal a začíná mně pořádně kručet v bříšku. Copak si jen počnu?“ Naříkal Roskulka a z jeho hlásku byla slyšet úzkost. Možná že i nějaká ta slzička ukápla. Už ho nezajímaly drahokamy, už chtěl jenom najít jeskyni a vyšplhat po stěnách studny ven. Pobíhal tedy podzemními chodbami a hledal záři, která by mu prozradila, kudy se dát. Pokaždé když už to vypadalo nadějně, byl zase znova zklamán. Zářící drahokamy totiž z dálky vypadaly větší, než byly a některé z nich budily klamný dojem, že jejich záře je onou jeskyní.

Když už se mu zdálo, že je ve spleti chodeb navždy ztracen, stalo se cosi zvláštního. Nad jeho hlavou najednou začali kroužit netopýři. Roskulka si jich do té doby vůbec nevšimnul a tak se trochu polekal. Protože to však nevypadalo, že by mu chtěli ublížit, uklidnil se a pozoroval je. Zjistil, že mu přestali kroužit nad hlavou a že se vydali dopředu chodbou. Po chvilce se vrátili k němu, potom zase odlétli pryč a zase zpátky a pryč… a opakovali to tak dlouho, až Roskulku napadlo, že asi chtějí, aby je následoval. „Nu co, nemám co ztratit. Půjdu za nimi a uvidím, kam mě dovedou“ pomyslel si.

Netopýři dobře věděli, kam mají letět. Znali podzemí tak, jako nikdo jiný. Vždyť to byl jejich domov. Netrvalo tedy moc dlouho a Roskulka byl ze šlamastyky venku. A to doslova. Ke svému překvapení se neocitnul zpátky v jeskyni na dně studny, ale vylezl dírou ve velkém pařezu. Nevěděl, zda má cítit úlevu z toho, že je venku z podzemí nebo zklamání z toho, že se nevrátil zpět k pokladům do jeskyně. Věděl totiž, že tím jsou pro něj drahokamy z teleportační studny navždy ztraceny. Kdo totiž jednou objeví poklad ve studni, ten má jen jeden pokus ho odnést ven. Vícekrát se mu už poklad nezjeví. A stejně tak, pokud byl v teleportační studni poklad jednou objeven, víckrát se tam nikomu dalšímu neukáže. No, pravidla nic moc, ale přeci jenom pravidla. A Roskulka je znal. Byl proto trochu smutný, ale těšil se domů a to tím víc, když zjistil, že je vlastně kousek od rodného pařezu

Jaké bylo překvapení maminky, když ráno našla Roskulku v jeho postýlce. Krásně si oddychoval a i maminka se tedy klidně uložila k dennímu spánku. U snídaně, v podvečer potom jí i tatínkovi Roskulka vyprávěl o svém dobrodružství. Nejprve mu nevěřili, když jim ale ukázal jeden drahý kámen, který stačil sebrat, než ho netopýři vyvedli, uvěřili. Tatínek hned chtěl vědět, kudy vede cesta do podzemí. Roskulka mu to tedy ukázal. Sice chvilku bloudil po okolí, ale nakonec ten správný pařez trefil.

Tatínek i Roskulka vlezli tedy dovnitř podzemí. Tatínek byl nadšen z toho, co viděl a bylo mu jasné, že ty drahokamy ve skále tady jen tak nenechá. Samozřejmě bylo zapotřebí i další ruce, aby pomohly. Tatínek proto oběhl les a svolal všechny noční skřítky, co na ostrově žili. Vypověděl jim, co za poklady ukrývá podzemí a chtěl, aby se společnými silami snažili je vykopat. Skřítkové byli všichni nadšení a pustili se do díla. Nejprve zkušení stařešinové zmapovali podzemí, a pak se všichni společnou pustili do díla. Brzo bylo vykopáno tolik drahokamů, že je neměli kam dávat.

Napsali tedy depeše a naházeli je do všech studen, na všechny kolem plující ostrovy, kolem letící balóny a do všech vznášejících se vzducholodí. V depeších stálo, aby se všichni noční skřítkové dostavili tam a tam, že je čeká velký poklad. Vše bylo samozřejmě psáno tajnou řečí nočních skřítků, které kromě nich nikdo nerozuměl. A propó, normálně je cestování Vesmírem a Fantazií dost ošemetná záležitost, nikdo nikdy neví, kde se ocitne. Jenom některá stvoření vědí přesně, jak se dostat na místo, kam chtějí. No, a noční skřítci jsou jedni z nich. Proto jim nedělalo problém se teleportovat nebo se jinak dostat na Roskulkův ostrov a tam pomoci při těžbě drahokamů.

Samozřejmě co si každý skřítek vytěžil, to si i odnesl domů. Proto o těch dob, jsou noční skřítkové v celé Fantazii bohatí a daří se jim moc dobře. Nic to však nezměnilo na jejich milých a hodných povahách. Možná jsou jenom malinko lakomí, ale opravdu jenom malinko.