O perníkovém prasátku

Za příkrým, travnatým svahem, kde se od jara do podzimu pásává velké stádo ovcí se krčí stavení, v němž žije malá Maruška s Vojtíškem. Jsou to dva malí, hodní sourozenci, kteří nemají maminku. Tatínek jim však brzy přivedl namísto maminky cizí paní, která se pro ně stala nehodnou macechou.

Od samého začátku je neměla ráda a milá na ně byla opravdu jen zřídkakdy. Stále je peskovala, napomínala a nic dobrého jim nepřála. Zato svoji vlastní dceru jim dávala neustále příkladem, jíž splnila všechno, co jí jen na očích viděla. Marušku s Vojtíškem však odstrkovala. Chovala se k nim odměřeně a nikdy nebyla spravedlivá. Maruška s Vojtíškem se proto naučili žít velmi skromně. Byli nenároční a vděční za každičkou maličkost i sebemenší špetku lásky,které se jim od macechy nedostávalo.

U tatínka ji našli jen poskromnu, neboť hodně pracoval a domů se vracíval často až za tmy,
kdy už děti musely dávno spát.

Blížili se Vánoce. Macecha gruntovala, smejčila, pekla a o to víc měla na Marušku s Vojtíškem vztek.

„Nepleťte se mi pod nohy, holoto jedna líná! Nemyslete si, že dostanete pod stromeček nějaký dárek, za to vaše neposlouchání, vy darmošlapové nevychovaní, žádný si nezasloužíte! Sedřít z kůže byste mě chtěli. To mám za to, že se o vás tak dobře starám. No jen počkejte, já vám ještě ukáži, kdo je tady pánem,“ hubovala nešťastné děti macecha a nešetřila je pohlavky. Dokonce jim nechtěla dopřát ani zdobení vánočního stromečku a tak směli mít doma jen několik zelených, smrkových větviček ve váze, nic víc. Děti to tuze mrzelo, neboť se na kouzlo rozsvíceného stromečku celý rok těšily a o dárcích raději nemluvě.

Jediné, čemuž macecha svolila byla pomoc Vojtíška a Marušky při pečení vánočních perníčků,
které oba přímo zbožňovali.

„Děkujeme vám, maminko,“ prohlásila nadšená Maruška a oba dva jí byli nadevše vděční, že jim dovolila pomáhat s pečením. S ohromnou radostí se pustili do vykrajování perníčků. Macecha vyválela těsto a Maruška s Vojtíškem tvořili pomocí vykrajovátek nejrůznější tvary. Nadělali plno hvězdiček, zvonečků, chaloupek, prasátek i hříbků a než se nadáli, měli takto přichystaných medových perníčků celých šest plechů na pečení. Maruška poté všechny potřela vajíčkem a pak už jen šup s nimi do trouby! Vojtíšek pečlivě dohlížel, aby se perníčky nespálily a pak už jen macecha vyndávala z trouby jeden plech za druhým. To byla, panečku, vůně! Perníčky krásně naskočily a Vojtíškovi s Maruškou se jen sliny sbíhaly. Macecha čekala, až všechny perníčky pořádně zchladnou a mezi tím si chystala sníh na zdobení. Vtom však zjistila, že jeden perníček na plechu chybí.

„Kdo z vás snědl perníkové prasátko?“ zeptala se macecha vyčítavě a hned začala Marušku s Vojtíškem obviňovat, že upečené prasátko jistě ještě za tepla snědli.

„Který z vás to byl, přiznejte se, dacani,“ ptala se.

„Já ne!“
„A já také ne!“ bránily se hned obě děti a ubezpečovaly svou macechu, že nemají se zmizením prasátka opravdu vůbec nic společného. Jenže ta jim samozřejmě nevěřila a začala je hubovat. Ukřivděné děti odešly s pláčem a s bolavým srdíčkem do dětského pokojíčku, kam je macecha odehnala a zamkla.

„Proč nám nevěří, vždyť přece nelžeme,“
pomysleli si oba a trápilo je, že je macecha takto neprávem podezřívá.

Vtom však slyší: „Uj uj, ují, ují!“

„Co je to?“
zeptal se Vojtíšek sestřičky, ale to už z pod postele vykukovalo malé prasátko, které se tam schovávalo.

„Jé, prasátko!“ vykřikla radostně Maruška a to už si jej s Vojtíškem šťastní a rozesmátí oba hladili.
Prasátko bylo celé perníkově voňavé a přímo zářilo pozlaceným třpytem maličkých hvězdiček.
Kouzlo Vánoc do něj vdechlo život a obdařilo jej zvláštní, kouzelnou mocí, co víc si ještě přát?

Od té chvíle splnilo kouzelné perníkové prasátko dětem jakékoliv přání a mohly mít úplně vše,
na co si jen vzpomněly. To bylo, panečku, překvapení a zázrak, který oběma doslova vytřel zrak.
O něčem takovém se jim ani nesnilo a nyní je potkalo takovéto skutečné a nečekané štěstí.

Hned oba poprosili prasátko, aby jim vyčarovalo veliký,
ozdobený stromeček plný třpytivých i čokoládových ozdob a pod ním si přáli mít nějaký ten dáreček.
A než byste, děti, řekly švec, stál stromeček v pokoji v celé své kráse,
pod jehož větvemi se začalo hromadit plno malých i velkých, krásně zabalených dárků,
což překvapené děti dojalo až k slzám štěstí.
Něco takového doposud ještě nikdy nezažily a nedokázaly tomu uvěřit.

„To je opravdu všechno naše?“ zeptal se nedůvěřivě Vojtíšek perníkového prasátka,
ale to se jen spokojeně usmívalo a kývalo hlavou na souhlas.

Perníkové prasátko s dětmi zůstalo přes celé vánoční svátky až do Nového roku,
kdy jim plnilo jedno přání za druhým.
Počínaje Nového roku však z ničeho nic neznámo kam zmizelo a objevilo se zase až příští Vánoce.

Od té doby tomu tak bývalo rok co rok.
Toto štědré prasátko plné kouzel se za Maruškou a Vojtíškem pravidelně vracívalo.
O to víc se oba sourozenci na Vánoce pokaždé těšívali.
Život se jim tak náhle podstatně změnil a stal se pro ně o mnoho víc veselejším a bohatším.

I macecha se poněkud změnila, neboť věděla,
že pomocí kouzelného prasátka může docílit splněného přání i sama pro sebe,
proto byla na Marušku i na Vojtíška již mnohem hodnější a laskavější.

Děti se tak konečně dočkaly více lásky a spokojenosti ve svém životě,
kde prožívaly poklidné dětství tak, jak si to vždycky přály.

Kdyby však prasátka nebylo, kdoví, jak by se vedlo Marušce a Vojtíškovi dnes?
Takové štěstí jen tak někoho nepotká, ale Maruška s Vojtíškem si jej opravdu zasloužili,
neboť soužití s nehodnou macechou není rozhodně komu závidět, viďte, děti?