O prasátku pro štěstí

Víte, proč se říká, že prasátko nosí štěstí? To začalo tak: Ve výloze hračkářského krámku sedělo smutné a osamělé plyšové prasátko. Růžová ouška i čumáček zvědavě otáčelo za dětmi, které lepily nosíky na sklo a obdivovaly panenky v nádherných šatičkách, vláčky a bagry a taky kočárky a koloběžky. Zajímaly je i stavebnice a nádobíčko, jen prasátka z plyše si nikdo moc nevšímal. Ale nebylo divu, že děti moc nezajímalo, bylo umouněné až hrůza.

Ono je to děti tak: uprostřed noci, když se celá ulice ponoří do tmy a zhasnou všechna okna v okolí, probudí se hračky z celodenního spánku a ve výloze je najedou živo jako v úle. Hračky si spolu povídají, panenky pijí čaj z kytičkovaných hrníčků a starají se o plačící miminka v kočárcích. Bagry a autíčka převážejí kostky z jednoho konce výlohy na druhý a plyšová zvířátka si čistí své kožíšky jako ta skutečná. Jen prasátko si kožíšek nečistí, naopak. Válí se v prachu v rozích výlohy, jako to dělají skutečná prasátka ve svých chlívcích. Prasátka už jsou zkrátka taková.

Jenže se špindírou si nikdo nechce hrát. Ani hračky ve výloze, ani děti Jednou se u výlohy zastavila dívenka se svou maminkou. Prohlížela si panenky. Jednu z nich dostane k narozeninám a tak vybírala, která to bude. Přejížděla pohledem z jedné na druhou, když tu zavadila očima o prasátko. Jeho kožíšek byl, pravda, ušmudlaný, ale vypadalo tak nešťastně a opuštěně v té záplavě nádherných hraček, až se jí sevřelo srdíčko.

„Maminko, já nechci žádnou panenku, já bych ráda tohle prasátko!“ Maminka nevěřila tomu, co slyší. Už několik dní nemluví její dceruška o ničem jiném, než o nové panence a teď jí chce vyměnit za špinavé prasátko! Ale holčička trvala na svém: „Podívej se na ta jeho smutná očička, maminko, nemá tu žádné kamarády a přitom je tak roztomilé. Dám ho do pořádku, pěkně ho vyperu a uvidíš, jak bude krásné. Bude mít své místečko na mé postýlce, a tam zůstane pěkně čisťounké, všechny mé hračky s ním budou rády kamarádit. Uvidíš, že se z něj brzy stane veselé prasátko.“

A tak ho maminka koupila, doma ho spolu vypraly, usušily a ještě mu kolem krku uvázaly červenou mašličku. Prasátko bylo nejen krásné, ale i vonělo. Tak krásně vonělo! A když holčička večer usnula a její hračky se probudily, mělo kolem sebe najednou tolik přátel, všichni si s ním povídali, vyptávali se, co je v hračkářství nového a chválili jeho vůni i mašli. Z prasátka špindíry se tak zásluhou té soucitné holčičky stalo šťastné prasátko.

A protože toho štěstí na něj bylo najednou trochu moc, začalo ho po troškách rozdávat svým kamarádům a posílalo ho i mezi lidi. Od té doby si lidé dávají prasátka pro štěstí, aby se dostalo na každého.