O princezně na hrášku

Byl jednou princ a ten si chtěl vyhledat za manželku princeznu. Ale měla to být opravdová princezna. I procestoval celý svět křížem krážem, aby takovou princeznu nalezl, ale všude se do toho něco připletlo, co mu vadilo. Princezen bylo sice dost, ale zdali jsou to opravdové princezny, nemohl nikdy zjistit. Vždycky se našlo něco, co nebylo v pořádku. I vrátil se domů a byl velice zarmoucen, neboť by byl tuze rád měl opravdovou princeznu. Jednoho večera byl strašlivý nečas; hřmělo a blýskalo se, pršelo, jen lilo. Bylo to opravdu hrozné! Tu někdo zaklepal na dveře zámku a starý král šel otevřít. Venku stála princezna. Ale jak vypadala od toho deště a nečasu! Voda jí stékala s nosu na boty a odtud zase patami ven. Říkala však, že je opravdová princezna. No, však se přesvědčíme! pomyslila si stará královna. Ale neřekla nic, šla do ložnice, vyndala všechny peřiny a položila hrachové zrnko na dno postele. Pak vzala dvacet žíněnek, položila je na to zrnko a potom ještě dvacet prachových peřin navrch na ty žíněnky. Tam měla princezna ležet v noci. Ráno se jí ptali, jak se jí spalo. „Ó, tuze špatně!“ řekla princezna. „Nezamhouřila jsem téměř po celou noc ani oka! Bůh ví, co to bylo v posteli. Ležela jsem na něčem tvrdém, až jsem po celém těle samá boule a modřina! Je to opravdu strašné!“ Z toho poznali, že je to opravdová princezna, když přes dvacet žíněnek a dvacet prachových peřin ucítila hrachové zrnko. Tak citlivý nemohl být nikdo jiný než opravdová princezna. Princ si ji vzal za manželku, poněvadž věděl, že má opravdovou princeznu, a hrachové zrnko se dostalo do klenotnice, kde je můžete ještě spatřit, nevzal-li je dosud nikdo. Hleďte, a to se skutečně přihodilo