o princi a princezně

Gerda si musela zase odpočinout. Po sněhu, hned proti místu, kde ona seděla, poskakovala velká vrána. Seděla tu již dlouho, dívala se na Gerdu a pokyvovala hlavou. Řekla: 
„Krá! Krá! ..... Dobrý den! Dobrý den!“ 
Nic lepšího nedovedla říci, ale smýšlela s dívčinou velmi dobře. Ptala se jí, kam jde tak sama po širém světě. 
Gerda porozuměla velmi dobře slovu „sama„a cítila, co to znamená. I vyprávěla vráně celý svůj život a osud a otázala se jí, neviděla-li Kaje. 
Vrána pokyvovala velmi vážně hlavou a potom zakrákala: 
„To by mohlo být! To by mohlo být!“ 
„Cože? Ty myslíš!“ zvolala dívenka a byla by vránu umačkala, jak ji líbala. 
„No jen rozumně!“ řekla vrána. „Myslím, že by to mohl být malý Kaj. Ale jistě na Tebe zapomněl pro svou princeznu.“ 
„On že je u nějaké princezny?“ ptala se Gerda. 
„Ano, poslyš!“ řekla vrána. „Ale mně je tak obtížné hovořit Tvou řečí. Rozumíš-li vraní řeči, budu Ti lépe vypravovat!“ 
„Ne, tomu jsem se neučila!“ pravila Gerda. „Ale babička to dovedla a rozuměla ještě všelijakým řečem. Ze jsem se tomu nenaučila!“ 
„Nevadí!“ řekla vrána. „Budu vypravovat, jak jen dovedu, ale za mnoho to ovšem nebude stát.“ 
I vypravovala, co věděla: 
„V království, v němž jsme nyní, bydlí úžasně chytrá princezna. Však také přečetla všechny noviny, co jich je na světě, a zase to zapomněla, tak je chytrá. Onehdy sedí na trůně, což ovšem není nijak zvlášť zábavné, jak se o tom tvrdívá, i začne si pobrukovat tuhletu písničku: ,Pročpak bych se nevdávala!' ..... ,Vida, to je nápad!' povídá si a rozhodla se, že se provdá. Ale chtěla jen takového muže, který dovede odpovědět, když je osloven, a ne takového, který jenom stojí a vypadá vznešeně, neboť to je velmi nudné. I dala svolat všechny dvorní dámy. Když se dověděly, co princezna zamýšlí, velmi se zaradovaly. ,Tohle je hezké!' říkala každá. ,Právě jsem na to také myslela!' ..... Věř mi, každé slovo je pravdivé, co Ti tady říkám!“ dodala vrána. „Mám krotkou přítelkyni, která se volně prochází po zámku, ta mi tohle všechno vypravovala!“ 
To se rozumí, že ta její přítelkyně byla také vrána, neboť „vrána k vráně sedá„, praví přísloví. 
A vrána pokračovala: 
„Noviny hned vycházely s rámcem ze samých srdcí a v těch byla začáteční písmena princeznina. V těch novinách stálo, že každý mladý muž slušného zevnějšku smí přijít na zámek a hovořit s princeznou. Z těch, kteří budou před ní mluvit, aby to bylo k poslouchání, vezme si za muže toho, který bude mluvit nejlépe! ..... Ano, ano! Mně to můžeš věřit, je to tak pravda, jako že zde sedím. Muži se hrnuli, byla tam tlačenice, ale nikomu se nepodařilo ani prvý, ani druhý den získat princeznu. Všichni pěkně mluvili, dokud byli venku na ulici, ale jakmile vešli do zámeckých vrat a spatřili postříbřenou stráž a na schodech lokaje samé zlato a velké osvětlené sály, byli náramně pomatení. A když stáli před trůnem, na němž seděla princezna, nedovedli říci nic víc nežli opakovat poslední slovo, které ona řekla. Princezna ovšem neměla chuti slyšet to ještě jednou. Vypadalo to, jako by se uchazeči, dokud byli uvnitř, napolikali šňupavého tabáku a přicházely na ně mrákoty; jakmile však vyšli na ulici, ano, to zase již dovedli hovořit. Stáli tak v řadě od městské brány až k zámku. Já sama jsem se byla na to podívat!“ pravila vrána. 
„Hladověli a měli žízeň,“ pokračovala, „ale ze zámku se jim nedostalo ani sklenice odražené vody. Nejchytřejší si vzali sice s sebou chléb s máslem, ale nerozdělili se se sousedy. Každý si myslel: Jenom vyhlížej hodně hladově, pak si Tě princezna nevezme! 
„Ale Kaj, malý Kaj!“ ptala se Gerda. „Kdy přišel? Byl mezi zástupem?“ 
„Jen počkej, jen počkej! Již jsme u něho! Třetího dne přišel chlapec bez koní a kočáru. Vesele kráčel rovnou k zámku. Jeho oči zářily jako Tvoje, měl krásné, dlouhé vlasy, ale chudobné šaty.“ 
„To byl Kaj!“ jásala Gerda. „Ó, tedy jsem jej našla!“ A tleskala rukama. 
„Na zádech měl raneček,“ dodala vrána. 
„Ne, to byly zajisté jeho sáňky!“ namítla Gerda. „Neboť se sáňkami odešel!“ 
„To by mohlo být!“ řekla vrána. „Neprohlížela jsem jej tak zblízka. Ale to vím od své krotké přítelkyně, že když vešel do zámeckých vrat a spatřil postříbřenou stráž a na schodech lokaje samé zlato, nepřišel ani v nejmenším do rozpaků, ale pokynul jim a řekl: ,To je asi nudné, takhle stát na schodech; já raději půjdu dovnitř!' Tam zářily sály v plném osvětlení. Tajní radové a excelence tam chodili slavnostně a nosili zlaté nádoby. Chlapcovy boty příšerně vrzaly, ale on si z toho nic nedělal!“ 
„To byl docela jistě Kaj!“ zvolala Gerda. „Já vím, měl nové boty, slyšela jsem v pokoji u babičky, jak vržou!“ 
„Ano, vrzaly!“ pravila vrána. „A on šel vesele přímo k princezně. Ta seděla na perle, veliké jako kolo od kolovratu, a všechny dvorní dámy se svými služkami a služkami služek a všichni kavalíři se svými sluhy a sluhy sluhů, kteří měli ještě zase své pomocníky, byli tu rozestaveni, a čím blíže stáli u dveří, tím pyšněji vypadali. Ani na pomocníka sluhy sluhova, který stále chodí v pantoflích, by sis málem netroufala podívat, tak pyšně stál ve dveřích!“ 
„To je asi strašlivé!“ řekla malá Gerda. „A Kaj přece dostal princeznu?“ 
„Kdybych nebyla vránou, tedy bych ji dostala já, i kdybych byla zasnoubena. On prý mluvil právě tak dobře, jako mluvím já, hovořím-li havraní řečí ..... tomu jsem se naučila od své krotké přítelkyně. Byl veselý a roztomilý. Nepřišel vůbec, aby se o ni ucházel, nýbrž jen, aby slyšel princezniny moudré řeči. A ona se mu líbila právě tak, jako se jí líbil on.“ 
„No ovšem! To byl Kaj!“ zvolala Gerda. „Byl vždycky velmi chytrý, znal velkou násobilku i se zlomky! ó, nechtěla bys mě vést do zámku?“ 
„Ovšem, to se snadno řekne!“ pravila vrána. „Jenom jak to uděláme? Promluvím o tom se svou přítelkyní, ta nám poradí. Neboť, abych Ti upřímně řekla, takové děvčátko, jako jsi ty, nesmí tam nikdy vkročit!“ 
„Ale já smím!“ namítla Gerda. „Jakmile Kaj uslyší, že jsem nablízku, přijde hned pro mne!“ 
„Tož na mne počkej tady u schodů!“ řekla vrána, potřepala hlavou a odlétla. 
Teprve když nastal večer a setmělo se, přiletěla zpět. 
„Krák! Krák!“ pravila. „Mám Tě od své přítelkyně mnohokrát pozdravovat! A zde je kousek chleba pro Tebe; vzala jej v kuchyni, kde je ho dost, a Ty jsi asi hladová. ..... Není možné, abys vešla do zámku, protože jsi bosa. Postříbřená stráž a lokajové ve zlatě by Tě nepustili. Ale neplač, dostaneš se tam přece. Moje přítelkyně ví o zadních schůdcích vedoucích k ložnici a také ví, kde je klíč od nich!“ 
I vešly spolu do zahrady, do velkého stromořadí, v němž list za listem již opadával. Když pak světla v zámku pohasínala, vedla vrána malou Gerdu k zadním dvířkám, která byla jenom přivřena. 
ó, jak bušilo Gerdino srdce úzkostí a touhou! 
Bylo jí, jako by se chystala k něčemu špatnému, a ona se přece chtěla přesvědčit, zdali je to malý Kaj. Ano, jistě je to on! Vzpomínala tak živě na jeho chytré oči, na jeho dlouhé vlasy: viděla jasně, jak se usmíval, když ještě sedali doma pod růžemi. Jistě se zaraduje, až ji spatří, až uslyší, jak dlouhou cestu prošla pro něho, a až se doví, jak všichni doma truchlili, když se nevracel. 
Ó, jak se bála a zároveň radovala! 
Již byly na schodech; tam hořela malá lampička na skříni. Uprostřed stála na podlaze krotká vrána, otáčela hlavu na všechny strany a prohlížela si Gerdu, která se ukláněla, jak ji tomu babička naučila. 

Zdroj: www.abatar.cz