O rudé labuti, černém psu a šedivé kočce

V jednom městě žili dva truhláři a každý měl jednoho syna, a protože jejich domy spolu sousedily, byly ti dvě děti stále spolu, společně si hrály a vyváděly, až jim lidi začali říkat „nožík“ a „vidlička“, protože ty také stále leží vedle sebe na stole. Ani když oba vyrostli, nechtěli se od sebe oddělit, ale protože jeden byl odvážný a druhý bojácný, tak se první stal vojákem a druhý se vyučil řemeslu po otci. A pak přišel čas, aby se truhlář vydal na zkušenou do světa, a protože ho voják nechtěl opustit, a vydali se na vandr společně. Přišli do města, kde si truhlář našel službu u mistra, který nakonec, aby ti dva mohli zůstat spolu, najal za pacholka i toho vojáka. Bylo by to všechno dobré, ale vojákovi se práce zajídala, nejraději polehával na medvědině, a tak to netrvalo dlouho a mistr ho poslal pryč. Ale truhlář nechtěl kamaráda opustit, a tak mistrovi službu vypověděl a táhli dál. A tak to šlo všude, kam přišli, našli dobrou práci, ale ta neměla dlouhého trvání, protože voják byl líný a poslali ho pryč a truhlář tam bez něj nezůstal.

Jednou přišli opět do velkého města, ale voják nechtěl přiložit ruku k dílu a byl ze služby propuštěn ještě téhož večera, takže museli na noc táhnout dál. Cesta je zavedla do hlubokého černého lesa a truhlář řekl: „Dál nejdu! Tam se to jen hemží čarodějnicemi a strašidly.“ Ale voják zvolal: „Ale co! Z toho strach nemám!“ Šel první a bojácný truhlář, protože ho nechtěl opustit, se vydal za ním. Za nějakou chvíli ztratili cestu a bloudili ve tmě mezi stromy, až nakonec uviděli světlo a vydali se za ním. Dovedlo je ke krásnému osvětlenému zámku, u jehož brány ležel velký černý pes a na rybníku plavala rudá labuť. Vešli do zámku, ale nenašli tam ani živáčka, jen v kuchyni seděla u kotle zavěšeného nad ohněm šedivá kočka a tvářila se, že vaří. Procházeli nádhernými komnatami, které byly všechny prázdné, až v té poslední stál prostřený stůl s jídlem a pitím, a protože měli pořádný hlad, posadili se a nechali si chutnat. Potom voják řekl: „Když se jeden najedl a je sytý, měl by se prospat!“ Otevřel dveře vedlejší komory a tam stály dvě krásné postele, do kterých hned ulehli, a už je to bralo ke spánku, když tu si truhlář vzpomněl, že se ještě nepomodlili, a tak vstal a šel ke skříni u stěny, otevřel ji a našel tam krucifix a dvě modlitební knihy. Ihned probudil vojáka a oba poklekli a pomodlili se a potom klidně usnuli.

Druhého dne ráno probudil vojáka pořádný štouchanec, až ho to zvedlo do výšky. „Co mě biješ?“ zavolal na truhláře, ale protože ten taky obdržel ránu, odvětil: „Co biješ ty mě, já tě nebiji!“ Tu voják řekl: „Tak to bude asi znamení, že máme vstávat.“ Když vyšli z ložnice, stála už snídaně na stole, ale truhlář řekl: „Dřív než se toho jídla dotknu, pojďme hledat nějakého člověka.“ „Ano,“ řekl voják: „když si myslím, že to vařila ta kočka, tak mě taky přejde všechna chuť.“ Tak opět prošli celý zámek od shora dolů, ale nenašli ani živáčka. Nakonec voják řekl: „Podíváme se ještě do sklepa.“ Když scházeli po schodech dolů, uviděli před prvním sklepem sedět starou ženu. „Dobrý den, matičko. To vy jste nám navařila?“ „Ano, synáčkové, chutnalo vám?“ Pak šli po schodech o patro níž a před druhým sklepem seděl hoch asi tak čtrnáctiletý. Také ho pozdravili, ale on jim neodpověděl, a tak sestupovali níž, až přišli ke třetímu sklepu, kde seděla asi dvanáctiletá dívenka, která jim na jejich pozdrav také neodpověděla. Šli tedy dál až na úplný konec sklepení, ale už nikoho nenašli. Když se vydali zpět a přišli k dívce, vstala za svého místa a oni se jí zeptali: „Chceš jít s námi nahoru?“ „Je nahoře na rybníce ještě ta rudá labuť?“ zeptala se. „Ano, viděli jsme ji, když jsme přišli.“ „To je škoda, to s vámi jít nemohu.“ Když přišli k tomu chlapci, také vstal, ale když se ho zeptali: „Chceš jít s námi nahoru?“, odvětil: „Je na dvoře ještě ten černý pes?“ „Ano, viděli jsme ho, když jsme přišli.“ „Tak to je mi líto, to s vámi jít nemohu.“ Když dorazili k té stařence, taky se jí zeptali: „Matičko, nechcete jít s námi nahoru?“ „Je tam nahoře v kuchyni ještě ta šedivá kočka?“ ptala se. „Ano, matičko, sedí na peci u hrnce a vaří.“ „To je mi líto, dokud tu rudou labuť, toho černého psa a tu šedivou kočku nezabijete, nemůžeme ze sklepa ven.“ Když pak procházeli kuchyní, voják chtěl šedivou kočku pohladit, ale ona na něj udělala zle ohnivé oči a zlověstně zaprskala, a tak ji nechal být.

Teď už viděli celý zámek, kromě jedné malé komůrky, ve které ještě nebyli, a když ji teď otevřeli, byla docela prázdná, jen na stěně visel luk a šíp, meč a železné kleště. Nad tím lukem se šípem byl nápis „Tento luk zabije rudou labuť!“, nad mečem někdo napsal „Tento meč usekne hlavu černému psu!“ a nad železnými kleštěmi zářilo zlatým písmem „Tyto kleště ustřihnou hlavu černé kočce!“ „Ach, bože!“ zvolal ustrašený truhlář: „Pojďme odtud pryč!“ Ale voják ho uklidňoval: „ Ale kdepak, vyhledáme ta zvířata.“ Posbírali ty zbraně a šli do kuchyně, kde už stála ta tři zvířata shromážděna, jako by se na něčem radila, jako by měla něco zlého v úmyslu. Když to truhlář viděl, měl rázem srdce až v kalhotách, ale voják mu domluvil, a tak řekl, že by se mohli nejdříve nasnídat. Když pak truhlář bohatýrsky pojedl, řekl: „V jedné komnatě jsem viděl zbroj, tu si vezmu na sebe.“ Když tam přišli, ošil se a řekl: „Co kdybychom vyskočili oknem a odešli? Co nás zajímají nějaká zvířata?“ Ale když přišel k oknu, byla přes něj pevná železná mříž, a tak už neměl žádnou výmluvu a šel k brnění a že si ho natáhne. Ale to vám bylo těžké! Když ho voják chvíli pozoroval, jak se s tím lopotí, řekl: „Víš, co? Půjdeme tak, jak jsme!“ „Dobrá, dobrá.“ souhlasil truhlář: „Ale kdybychom tak byli alespoň tři, jako je těch zvířat.“ Sotva ta slova dořekl, tu na okno přiletěl bílý holub, začal klovat na sklo, a tak voják okno otevřel, holub vletěl dovnitř a najednou před nimi stál krásný jinoch, vzal si luk a šíp a řekl: „Já jsem ten třetí a pomohu vám.“ Ale to se truhláři nelíbilo, protože ten s tím lukem to má lepší, vystřelí a může jít, kam je mu libo, ale oni dva musejí se svými zbraněmi k těm kouzelným zvířatům až na tělo, a tak mu chlapec ten luk a šíp dal a sám si vzal meč.

A pak se vydali do kuchyně, kde byla zvířata, a jinoch usekl hlavu černému psu, voják popadnul kleštěmi šedivou kočku a udělal s ní krátký proces, zatímco bojácný truhlář, který zůstal vzadu, vystřelil šíp a zabil rudou labuť. Sotva byla ta tři zvířata mrtvá, přihnala se ze sklepa stařena a obě děti a všichni vztekle křičeli: „Vy jste zabili naše nejlepší přátele, vy zrádci!“ A hnali se na ně a chtěli je zabít, ale ti tři je společnými silami přemohli a těmi kouzelnými zbraněmi zabili. Tu se celý zámek probudil tichým šepotem a podivuhodným šuměním, které přicházelo ze všech koutů. Truhlář řekl: „Raději ta těla pohřbíme, byli to přeci křesťané, jak jsme viděli podle toho krucifixu ve skříni.“ Tak mrtvé vynesli na dvůr, vykopali tři hroby a uložili je do nich. Zatímco pracovali, hluk v zámku stále sílil a byl hlasitější a hlasitější, takže když byli hotoví, rozeznávali jednotlivé hlasy, které volaly: „Kde jsou? Kde jsou?“ Ten krásný jinoch někam zmizel a tentokrát padnul strach i na srdnatého vojáka, a tak utekli ze zámku pryč. Když ušli kousek cesty, voják řekl: „Stejně to není správné, že jsme tak utekli, měli bychom se tam vrátit podívat se, co se tam děje.“ „Ne,“ řekl truhlář: „já nechci s těmi kouzelnými věcmi nic mít! Raději si najdu poctivou obživu ve městě.“ Ale voják mu nedal pokoje, dokud s ním nešel zpět.

Když přišli k zámku, byl pojednou plný života, na nádvoří pobíhali koně a mezi nimi se proplétali sloužící. Tu se ti dva vydávali za chudé řemeslníky a poprosili o trochu jídla. Jeden z dvořanů řekl: „Ano, jen pojďte dovnitř, dnes je přáno každému!“ Zavedl je do krásné světnice, kde jim dali jídlo i víno, a při tom se jich ptali, zda cestou k zámku neviděli dva mládence. „Kdepak.“ odvětili. Tu si jeden sluha všimnul, že mají na rukou krev, a tak se ptal, odkud ta krev je. Voják řekl: „Řízl jsem se do prstu.“ Ale sluha to řekl jednomu z pánů, který je chtěl vidět, a byl to ten krásný jinoch, který jim pomáhal, a když je uviděl, zvolal: „To jsou ti dva, kteří zachránili zámek!“ Pak je s radostí přijal a vyprávěl jim, jak se to stalo, že byl zámek zakletý.

Na zámku sloužila hospodyně, která měla dvě děti a byla čarodějnice. Když jí jednou panstvo vyčinilo, rozvzteklila se a proměnila vše živé na zámku v kameny. Jen nad třemi špatnými služebníky, kteří také rozuměli čarodějnému řemeslu, neměla dost kouzelné moci a mohla je proměnit jen ve zvířata, která pak vládla nahoře v zámku, a ona sama před nimi i s dětmi utekla do sklepa. A také nade mnou měla jen tolik moci, aby mě mohla proměnit v bílého holuba. Když jste vy dva přišli na zámek, měli jste ta zvířata zabít, aby ti tři ve sklepě byli volní a za odměnu vás chtěli zabít, ale náš Pán to zamýšlel jinak, zámek je osvobozen, ty kameny jsou opět živoucí bytosti a ten šepot a šum, co jste slyšeli, to byla první slova, která řekli ti osvobození.“

Potom vojáka i truhláře zavedl k pánovi zámku, který měl dvě krásné dcery, a s těmi ty dva oženili a oni pak žili spokojeně až do konce svých dnů.