O Růžové punčošce

Nastala zima. Celá krajina zapadala sněhem a malá Natálka zvolala: „Vánoce! Vánoce jsou tady! Hurá, přijde Ježíšek!“ Dočkat se už nemohla ozdobeného stromečku, ale především dárečků, na které se již celý rok tuze těšila. Tváře jí hořely nedočkavostí a zvědavost jí nedala spát.

Konečně se dočkala a Štědrý večer byl tu. Jakmile se rozsvítil nazdobený stromeček a zacililinkal vánoční zvoneček, přešťastná Natálka vběhla do pokoje rovnou pod stromeček a vykřikla nadšeně: „Jé, tady je dárků!“

Hned se pustila do vybalování. Zbrkle škubala vánoční papír, který lítal na vše strany. Plna nedočkavosti rozbalovala krabice, hledala, toužila, objevovala, avšak téhož večera byla očividně zklamána. Vybalené dárky odhazovala na stranu a potichu si říkala: „Co má tohle znamenat? Vždyť tu mám jen samé obleky, nové papuče, brusle, foukací harmoniku, knížku, čepici, ale kde jsou nějaké hračky?“ Zklamaná Natálka měla dočista po náladě. Ježíšek ji zradil. Přesto, že pro něj psala dopis s podrobným popisem všech svých přání, nesplnil jí ani jedno jediné. Natálce bylo rázem úplně do breku a neudržela slzičky. Přišlo jí tuze líto, že nedostala žádnou hračku. Tak smutné Vánoce dosud nezažila a velké zklamání a lítost ji sužovala až do Nového roku.

Po novoročním obědě musela odjet Natálka společně s rodiči k tetě Zuzce.
„Vezmi si ty nové punčošky,“ naporučila ji maminka. Natálka ji s nafouknutou pusou poslechla, ale byla tak znechucená, že se jí nechtělo jezdit vůbec nikam. Otráveně a s kyselým obličejem se pomalu navlékala do svátečních, červených šatů. Vzala si nový, bílý svetřík a k tomu ty krásné, růžové punčošky, které se jí líbily ze všeho oblečení nejvíce.

Sotva však strčila do punčošek ruku a chtěla si je oblékat, vyskočila z nich malá růžová panenka, hezounká, jako to nejkrásnější růžové poupátko. „Jé, panenko, kde ses tu vzala?“ Zeptala se překvapeně Natálka a maličká panenka odpověděla: „Nejsem panenka, jsem růžová víla Punčoška, víš, Natálko? Jsem tu jen pro tebe a od této chvíle ti budu plnit všechna tvá přání,“ řekla Punčoška a podávala Natálce maličký zvoneček.

„Stačí jen zazvonit a jí budu nato tata u tebe,“ pověděla Punčoška.
Natálka byla radostí a překvapením celá bez sebe a v tu chvíli se jí k tetě nechtělo už vůbec! Toužila si zvoneček hnedle vyzkoušet a přesvědčit se, zda skutečně funguje a pomyslela si: „Že by mně opravdu potkalo takové štěstí?“

To už ji však maminka napomínala, aby si pospíšila, že už musí jet. „Ach jo, vždyť už jdu,“ zabrblala si pod nos Natálka.

Celou dobu byla u tety jako na trní a už se nemohla dočkat, kdy dorazí konečně domů. Sotva se tomu tak stalo, hnedka popadla svůj malý zvoneček a zazvonila. „Cililink!“

A to už před ní stála víla Punčoška v plné parádě a ptala se, jakéže má Natálka přání.
„Chtěla bych panenku Moni, která umí dělat kotrmelce a také miminko Baby Born, které má kouzelné oči a ještě oba plyšové včelí medvídky Čmeldu a Brumdu a také mluvícího Pučmelouda!“ Jemináčku! Natálka chrlila na Punčošku jedno přání za druhým, neboť všechny tyto hračky si přála dostat pod stromeček.

Než se stačila nadechnout, měla všecičko přesně tak, jak řekla.
Potěšená Natálka zajásala radostí a začala Punčošce děkovat, ale ta už byla dávno bůhví kde. Přešťastná Natálka si hned začala se všemi těmi krásnými hračkami hrát a spokojeností a nadšením celá zářila. Přece jen se dočkala nových hraček přesně tak, jak si to přála.

Večer zazvonila ještě jednou a sotva cinkla, hned byla Punčoška zase u ní a chtěla znát další přání. Tentokrát si přála chodícího koníčka s kočárem a domino s Patem a Matem. Sotva dořekla svá přání, ihned byla zase splněna a Natálka nestačila kulit oči. Srdíčko jí radostí až poskočilo a hrála si, až se hory zelenaly!
Tak krásný Nový rok ještě nikdy neprožila, neboť ji vynahradil všechno to zklamání, které na Vánoce cítila. Takto báječně se měla díky kouzelnému zvonečku a růžové víle Punčošce po celý rok a dopřávala si všeho, na co si jen pomyslila.

Příští Vánoce jí však příchodem Ježíška zvoneček neznámo kam zmizel a spolu s ním se vytratila i Punčoška. Všechna splněná přání i hračky jí však zůstaly už jednou provždy a jako památka na Punčošku jí zůstaly už jen ty pěkné, růžové punčošky, které nosila ze všech nejraději.

Nikdy na vílu Punčošku nezapomněla a stejně tak i na zklamané Vánoce a tajuplný, ač přešťastný Nový rok.

Od té doby už Natálka Ježíškovi nikdy dopis nepsala. Hraček už měla doma habaděj a tak se nechala pokaždé už jen s toužebným očekáváním překvapit, jakéže to dárky pod stromeček dostane. I s toho sebemenšího dárečku měla vždycky obrovskou radost a za každý byla vděčna.