O skřítkovi, který zapomněl kdo je

Zase jsem jednou čekala na skřítka pošťáka abych vám mohla napsat další pohádku, ale skřítek nikde. Možná toho běhání měl moc, tak jsem se šla projít do parku. Sedla jsem si tam na lavičku. A najednou slyším, takový slabounký pláč úplně tichounký jako vlásek. Hledala jsem dokud to si vychází, až jsem došla k velkému šípkovému keři a tam pod lístečky seděl malý celý ubrečený skřítek.

„Copak se ti stalo, že tu brečíš?“ Povídám mu.
Skřítek si utřel nos a povídá: „Jak to že mě vidíte?
Vy nás přece nemůžete vidět,“ dodal překvapeně.

„Protože ve vás věřím a píšu o vás pohádky pro děti. A kterýpak jsi Ty, že tě neznám?
Ty asi nejsi odtud. Nikdy jsme tě tu nepotkala.“
Podíval se na mě těma velkýma očima
a zase fňuknul: „Já nevím, já to zapomněl.“
ilustrace: Lucie Robová
„Jak zapomněl? Přece musíš vědět, kdo jsi.“ Vykulila jsem oči zase já.
„Nevím, po obědě jsem si zdřímnul a pak jen vím, že jsem spadl sem a natloukl si hlavu.“ Slzy se mu koulely po tváři.

„Nebreč, já ti pomůžu zjistit, co jsi, chceš?“
„A to můžeš a Ty by jsi mi chtěla pomoc?“

„Ale dnes už je pozdě, tak tě vezmu domů.“
„Jako domů k tobě, tam do těch velikých krabic? To ne, tam nejdu!“ řekl rozhodně.

„Jasně, tam já bydlím, ale neboj, nic se ti tam nestane. Přece tu nechceš nocovat, tady jsou noci ještě dost studené a ještě tady chodí lidi s pejsky a co kdyby tě třeba nechtěně nějaký zblajznul.“
„Ne to nechci, dodal rychle.“ Zvedl se ze země, oprášil si kalhotky a vlez si na mou dlaň. „A máš děti? Zeptal se mě zvědavě.“

„Mám dvě, proč se mě ptáš?“
„Aby mě třeba nechtěli zavřít do krabičky a ukazovat mě,“ podíval se na mě s obavou.

„Moje děti jsou moc hodné.“
„Tak jo, já ti budu věřit?“

A šli jsme k nám domů, hned jsem mu ošetřila bouli na hlavě a pak se šel zabydlet do domečku, co mu mezi tím postavily děti. K večeři dostal kousek chleba s máslem a usnul, jako když ho do vody hodí.

Ráno jsme hned po snídani vyrazili zpátky do parku. Abychom zjistili co je za skřítka. Ptali jsme se růžičkových panenek, jestli ho nezají. „Ne my ho neznáme,“ volaly jedna přes druhou. „My víme jen, že tady včera rámusili nějací kluci a málem nás zašlápli, pak sem najednou spadl on“ a ukázaly na skřítka.

„Taková nezodpovědnost a lajdáctví. Klidně si sem spadnul, málem tady Růžence ulomil okvětní lístek,“ žalovaly Růženky jedna přes druhou.

Tak my se jdeme zeptat ještě jinam a raději jsme pospíchaly pryč, protože Růženky jsou známé tím, že o tom jak jsou krásné mluví celé dny. Stromoví skřítci taky nic nevěděli, byli to takoví nemluvové.

Prošmejdili jsme park křížem krážem. Nikdo však skřítka Tlapičku neznal – my jsme mu dali tohle jméno, protože měl na skřítka takové veliké ruce a nohy.

I veverka tulačka nám nabídla pomoc. Dny utíkaly jako jarní voda v potůčku. Prošli jsme už skoro celé město a stále nic, ptali jsme se kdekoho. Skřítek Tlapička byl smutný a sedával na okně a hleděl do dálky.

„Neboj se Tlapičko my přijdeme na to, kdo jsi!“ Utěšovali jej všichni.
„Já vím, že se mi snažíte pomoc? Ale já mám určitě někde nějakou práci, která nepočká, ale nevím jakou.“

Až jednou, když jsme se zase vrátili, z další neúspěšné výpravy, čekala na nás za oknem Veverka tulačka a skřítek pošťáček: „Jé, to jsem rád, že jsi tady“ a hned mi podával dopis… „A tady ještě jeden, abych nemusel pořád běhat po lese.“
„Děkuji moc jsi moc hodný skřítek“ a nalila jsem mu do náprstku limonádu. Zrzečka dostala pár oříšků.

„Omlouvám se, že to tak trvalo, ale hledali jsme kamaráda.“ Zhluboka se napil, a povídá: „ztratil se a my jsme ho hledali všude a nic, až tady zrzečka říkala, že bys mohla něco vědět.“
„To víš, že vím, podívej a donesla jsem Tlapičku. No, kde se touláš, my Tě hledali po všech koutech a Ty jsi tady!“ Spustil na něj zhurta skřítek pošťák, „a jak jsi se sem vlastně dostal?“

„Nehudruj na něj, on neví kdo je a kde se tady vzal.“
„Nevím, prostě nevím“, zafňukal Tlapička.
„Vždyť Ty jsi jabloňový skřítek. Počkej, jednou jsi mi dal takový kouzelný okvětní lístek. Kdybych zapomněl na nějaký dopis. Na, čichni si k němu, snad si vzpomeneš.“ Tlapička, vlastně jabloňový skřítek, si ke kvítku čichl, pak ještě jednou a začal tančit po stole. „Já už vím, kdo jsem!“

A najednou si vzpomněl, co se stalo. Po celodenní dřině v sadě si hodil šlofíka na větvičce jablůňky. Ještě si vzpomněl, že po sadě běhali vnoučci sadaře a jak byl unavený a spal jako dřevo, tak jim asi spadl do kapuce. No a probudil se, až když si kluci tu bundu v parku sundali. To bylo radosti, to bylo veselí a objímání a povídání až nastal čas loučení.

Jabloňový skřítek nám všem děkoval za to, že jsme se ho ujali a že jsme se tolik snažili mu pomoct. A slíbil, že až budeme mít cestu kolem sadu, kde bydlí, tak si na nás vždycky udělá čas. A my to taky slíbili a potají zamáčkli slzu. Sedl si veverce tulačce na záda a byl fuč. Za čas jsme od něj dostali dopis a v něm byl okvětní lístek z jablůňky. Prý má kouzelnou moc, a když přičichnete, tak vás to přenese na místo kde zrovna toužíte být.

Sad, ve kterém skřítek byl, je daleko a muselo se tam jet autem, proto jsme ho nemohly najít.
A děti, víte, proč jsme vlastně nepřišly na to co je ten náš skřítek vlastně zač?
No, protože u nás ve městě žádné ovocné stromy nerostou.
Rostou tu břízy, duby, topoly, smrčci, ale žádná jablůňka.