O Smolíčkovi pacholíčkovi

Byl jednou jeden malý chlapeček, který žil v lese u zlatoparohatého jelena. Jmenoval se Smolíček. Jelen se o něj hezky staral a chránil ho před různými nástrahami. Celý den na svém hřbetě vozil Smolíčka po lese. Chlapec se krmil lesním ovocem, nejraději měl jahůdky, a hrál si s lesními zvířátky. Jednoho dne se však jelen musel vydat hledat nové pastviny daleko od domova. Smolíček musel zůstat doma sám. -"Počkej na mě Smolíčku a nikomu neotvírej," přikazoval mu jelen každé ráno.

Smolíček si chvíli sám hrál, ale pak mu začala být dlouhá chvíle. Tu najednou uslyšel šramot a nějaké hlásky. Zvuky šly ode dveří. Šel tedy blíž a uslyšel.  "Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.."

"Kdo to venku tolik mrzne, že tak prosí? Pootevřu trošičku a podívám se", zapomněl chlapec, co jelenovi slíbil. Do světničky vklouzlo několik tenkých prstů. Měly ostré nehty, chvíli se jen tak komíhaly, ale pak hbitě otevřely dveře dokořán a před Smolíčkem stály jezinky! Smolíček na ně vyděšeně koukal, byly to divé žínky, vlasy jako roští, obléknuté do rozervaných hader a tuze páchly, jak byly nemyté! Chytily chlapečka a odnášely pryč. Smolíček plakal a volal ze všech sil.  „Za hory, za doly mé zlaté parohy kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“

Měl veliké štěstí, vítr vál správným směrem a Smolíčkův hlásek k jelenovi zanesl. Mohutnými skoky přispěchal na pomoc! S jezinkami si snadno poradil, popadl Smolíčka a skokem byli zpátky ve své chaloupce. Jelen se na chlapce moc zlobil, že neposlechl a vydal se do nebezpečí. Smolíček svatosvatě slíbil, že se to již nebude opakovat a že bude dbát jelenových rad.

Ale když se ráno probudil, zapomněl, co včera zažil. Jakmile za dveřmi opět začaly loudit jezinky tak, že by se nad nimi kámen ustrnul... „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme...“ Chlapce se mu jich přece jen zželelo a vpustil je dovnitř. Ty jej popadly a uháněly s ním do své jeskyně. Smolíček plakal a volal svého jelena. „Za hory, za doly mé zlaté parohy kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“ Ale jelen se pásl daleko.

Babice si začaly Smolíčka vykrmovat. Zavřely ho a nosily mu samé dobroty, dortíčky, koláčky, buchtičky.. Těšily se, že až Smolíček pěkně ztloustne, budou mít libou pečínku. Každý večer zkoušely, jak moc se jim to daří. "Prostrč prstíček ven z klece, zkusíme, je-li dost tlusťoučký." Smolíček však vždy vystrčil místo prstíku dřívko a babice si dlouho myslely, že ho ještě dostatečně nevykrmily... Po čase jim však trpělivost došla a začaly topit v kamnech a chystat pro Smolíčka pekáč. Ten byl hrůzou bez sebe a rozkřičel se na celý les.  „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, už na pekáč nesou...“ K jelenovi se nesl strašlivý nářek a pak už byl slyšet jen dusot kopyt, jak se hnal za chlapcovým hlasem. S jezinkami si rychle poradil, nabral babice na rohy a shodil je ze srázu, z kterého se jen tak nedostanou.

Smolíček dostal, co si zasloužil. Od té doby se vždy řídil radami dobrého jelena. Oba byli rádi, že vše dobře dopadlo.

Zdroj: Pohádka na motiv Boženy Němové