O smutném okýnku

Na samém konci jedné malé vesničky stojí dvě chaloupky, které mají svá okýnka přímo naproti sobě. První domeček je velmi pěkný, krásně spravený, pěkně udržovaný s úplně novou střechou, kdežto ten druhý je už tuze starý, neobydlený, již napůl zbořený s propadlou a děravou střechou. Okýnka nového domečku jsou krásně čistá a vyzdobená, zatímco všechna okna v chaloupce tam odnaproti jsou rozbitá, zaprášená, oprýskaná a úplně holá. Jedno z okýnek se jednoho dne zadívalo na všechna ta pěkná okýnka nového domečku a začalo být hodně smutné. „Proč nemůžu být i já takto pěkně v pořádku a hezky vyzdobené, vždyť se za sebe úplně stydím!“ pomyslelo si okýnko a bylo mu líto, že není nově natřené tou líbivou, bílou barvičkou. „Pročpak ze mě vykukují ty střepy? Jak je možné, že jsem tak nečisté, nemyté, nemám krajkovou záclonku, ani žádnou pěknou kytku?“ zoufalo okýnko a zlobilo se na ty své černé pavučiny plné starých, vysušených much, které pavouci kdysi lapili do svých hustě utkaných sítí. Nešťastné okýnko bylo tuze smutné, přesmutné a spolu s ním smutnila i všechna ostatní okýnka. Jen tiše záviděla těm pěkným z domečku odnaproti a tuze si přála být zrovínka tak pěkná. A tak smutné okýnko jen snilo a v jednom kuse sledovalo všechna ta krásná okýnka a nemohlo se jich dostatečně vynadívat, jak moc se mu líbila. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, na okýnku se objevil malý, zlatý pavouček.

„Jé, ten je ale krásňoučký!“ zaradovalo se okýnko. A co teprve, když uvidělo pavoučka tkát jeho zlaté, pavučinové sítě? Takovou nádheru okýnko ještě jakživ nevidělo. Celé se rozzářilo obdivem a promluvilo k pavoučkovi: „Panečku, ty jsi pašák, pavoučku, jen co je pravda! Tkát tak pěkné pavučiny ze zlatých nitek neumí jen tak ledajaký pavouk, ty jsi kouzelný, viď?“ zeptalo se okýnko pavoučka. „Ano! Mé jméno je Zlaťáček z jsem pavouček z pohádky. Umím utkat nejen krásné pavučinové sítě, ale i překrásné, zlatem protkané záclonky lehoučké, jako ta pavučina. Pokud chceš, vyzdobím tě a budeš také krásné!“

Ale okýnko odpovědělo: „Jsi hodný, pavoučku Zlaťáčku, ale nebylo by to spravedlivé. Vždyť se na mě podívej, jak jsem chudé, nepěkné, staré a rozbité. Co by mi pomohla pěkná, zlatě zářící záclonka, když nejsem tak hezké, jak všechna ta okýnka tam odnaproti? Polez tam, a tkej své zlaté výtvory tam, aby byla okýnka ještě hezčí, já jim to přeji. Mě úplně postačí, když se na ně budu moct stále jen dívat.“ řeklo hodné okýnko, protože nebylo ani trošičku lakomé, ani nemyslelo jenom samo na sebe a tak ho pavouček poslechl a odebral se vyzdobit svou zlatou přízí všechna okýnka vedlejšího domečku. Pavouček poznal, jak je okýnko hodné a přející, proto si řek, že jej učiní šťastným a veselým také, jen co nastane ten pravý čas. Netrvalo dlouho a smutnému okýnku se začalo skutečně blýskat na lepší časy. Do ulice přijel jeden dědeček s babičkou, kteří si vybírali chaloupku ke koupi. Chtěli si ji celou opravit a zrenovovat, jen stále nevěděli, který domeček si vybrat. V tu chvíli se pavouček Zlaťáček proměnil v malou, zlatou mušku a začal poletovat nad hlavami dědečka a babičky.

„Jé, dědečku, podívej se, zlatá muška!“ vykřikla radostně babička a už oba dva upírali své zraky jen na ni. Ta letěla rovnou k chaloupce se smutným okýnkem, posadila se přímo na něj a v tu chvíli bylo rozhodnuto! Starouškové se rozhodli pro koupi zrovínka domečku se smutným okýnkem a to všechno jen díky té zlaté mušce, která jim tak dobře poradila. Začali jej celý opravovat a zvelebovat a smutné okýnko se konečně dočkalo nějaké té údržby a nápravy k lepšímu. Dědeček hned brzy počal každé okýnko pěkně postupně nově zasklívat, vyspravovat i natírat. Babička jej čistě umyla, vyzdobila běloučkou záclonkou a pěknými závěsy s volány a zkrášlila jej uvnitř i zvenčí květinami. Do okna postavila dva pěkně zdobené květináče s kvetoucími orchidejemi a ven na parapetní desku naaranžovala truhlíky s překrásně barevnými, kvetoucími muškáty. Okýnko se zaradovalo a konečně přestalo být smutné a spolu s ním se rozveselila a rozzářila i všechna ostatní okýnka. Od té doby se už nikdy nemuselo za sebe stydět a stalo se tím nejšťastnějším a nejkrásnějším okýnkem ze všech v celé jeho ulici, které všichni vždycky jen obdivovali. Přestalo být jednou provždy smutné a to mu tak zůstalo už napořád! A co se stalo se zlatým pavoučkem? Tak toho už od té doby okýnko nikdy nikde nevidělo. Zůstaly po něm jen všechny ty zlatem protkané záclonky ve vedlejších okýnkách, které smutnému okýnku pavoučka každý den připomínaly. A kdoví, je dost možné, že se okýnko pyšní svojí krásnou výzdobou a čistotou ještě dnes!