O staronovém odrážedle

Byl jednou jeden kluk a ten si vůbec nevážil věcí.

Možná proto, že dostával až příliš mnoho dárků. Ale možná mu ani nikdo neřekl, že každá, i sebemenší věc, má v sobě něco živého. Věci přece musí nějak vzniknout. Ať už v přírodě nebo je vytvoří člověk. Každopádně každá věcička, která je tu teď s námi, v sobě nese něco z minula, a nějakou dobu tu ještě bude. Ať už leží v pokojíčku mezi hračkami, schovaná ve skříni, zatoulaná na zahradě nebo ji někdo vyhodí na smetiště.

Jednou měl ten náš kluk svátek. Uhádnete, jak se jmenoval? No, byl to Vojta. A ten náš Vojtíšek dostal v den svého svátku spoustu dárků. Největším překvapením mělo být odrážedlo. Když jej ale dostal, tak si jej jen tak narychlo prohlédl, ale když zjistil, že se mu nelíbí jeho zelená barva, tak si ani nechtěl zkusit se na něm projet. Rodiče Vojtu prosili, ať to alespoň zkusí, že uvidí, jaká je to sranda na něm jezdit. Když už se dal Vojta přemluvit, zjistil, že se také musí trochu snažit, že se musí odrážet nohama a vyhýbat se překážkám a hlavně že je zapotřebí naučit se držet rovnováhu. Když se mu to ale nedařilo, hodil odrážedlo se zlostí do nejbližšího bláta a zařekl se, že s tímhle on jezdit nebude! To se rodičům moc nelíbilo, a tak poslali Vojtu, aby si odrážedlo alespoň očistil a pěkně uklidil, když na něm teď nechce jezdit. Vojta odrážedlo rozmrzele odnesl do komory a aniž by jej umyl od bahna, hodil ho do nejtmavšího koutu komory, aby je tam jen tak nikdo nenašel. To tam pak leželo dlouhé a dlouhé dny, aniž by si jej někdo všiml. Padal na něj prach a na kovové konstrukci se pomalu začal rozlézat rez. Občas si pro sebe smutně zavrzalo.

Tak uteklo jaro a přicházely krásné letní dny, ale Vojta nechtěl o odrážedle ani slyšet. Potom začalo opadávat listí a foukat vítr. Jednou Vojta hledal v komoře schovaného draka z loňského podzimu. A tu našel v koutě odrážedlo. Vytáhl jej ven na zahradu a zkusil se na něm projet. Najednou mu to přišlo docela fajn. Skoro celé odpoledne jezdil na odrážedle sem a tam a těšil se, že si na něm zítra opět zajezdí. Jenže co se nestalo. Druhého dne začal padat sníh a přišla velká zima.

Maminka řekla rozhodně: „Na sněhu se s odrážedlem nejezdí. Až přijde jaro a oteplí se, můžeš si odrážedlo opět vytáhnout.“
Vojta z toho byl moc smutný, ale co se dalo dělat. Sám viděl, jak to na sněhu klouže, a tak musel počkat.
Když opět sluníčko začalo svými paprsky více hřát a ze země slezl poslední sníh, zašel si Vojta pro odrážedlo do komory. Ale jaké bylo jeho zklamání! Odrážedlo bylo celé rezavé a rozvrzané.

„Vidíš, vidíš,“ řekl mu tatínek. „Tak to dopadá, když se někdo o věci nestará.“

Když ale Vojta slíbil, že se odteď o odrážedlo bude starat a po projížďce jej pečlivě vyčistí, tatínek mu pomohl. Odstranili spolu starou špínu a rez a natřeli odrážedlo novou barvou. Vojta si vybral žlutou, protože žlutá mu připomínala sluníčko a to měl moc rád.
Od té doby vyjížděl Vojta ven na čistém odrážedle, které vypadalo skoro jako nové. A co na to odrážedlo? To už nevrzalo, ale spokojeně otáčelo kolečky.