O statečném princi a čtyřech pomocnících

To byla jednou jedna princezna. Krásná milá a hodná, jak už tak pohádkové princezny bývají. A jak se v pohádkách často stává, zatoužil po ní zlý černokněžník a když ho nechtěla, unesl ji neznámo kam. Žil také nedaleko statečný princ, který se rozhodl princeznu najít a ze spárů čarodějových zachránit. Zoufalí princeznini rodiče mu nedokázali říct, kam černokněžník zmizel, začal tedy hledat sám, vyptával se lidí. Lidé nevěděli nic o princezně ani neviděli černokněžníka, ale stěžovali princi na různá svá neštěstí. Moudrý princ jim naslouchal a dověděl se, že tuhle znenadání zmrzl záhon růží, tamhle uschnul ovocný sad, onde se náhle zkazila voda ve studánce, ze které pily celé generace. Jinde se bratři pohádali do krve nebo dříve dobří sousedé si náhle vjeli do vlasů. Ta drobná lidská neštěstí se táhla jako stopy, mířící do Pustých hor. Princ pochopil, že to zlý černokněžník po cestě rozséval zlo a ošklivo, protože 10 nic hezkého nesnáší. Po těch stopách se vydal na cestu. Po dlouhé cestě doputoval princ do Pustých hor a v širokém skalnatém údolí spatřil ledový zámek, ve kterém černokněžník žil. Prošel skalní branou a vstoupil do ohromného ledového sálu, kde stály desítky zmrzlých postav, obalených jinovatkou. Na samém konci pak na ohromném trůnu z černého kamene seděl sám černokněžník a pohrdavě si prince prohlížel. „Co tu pohledáváš, červe pozemský! Rychle uteč, nechceš-li se změnit v kus ledu, jako ti okolo.“ Tak přivítal černokněžník prince, který se ale nenechal vyděsit a řekl rozhodným hlasem: „Chci princeznu, kterou u sebe držíš proti její vůli. Chci se s tebou o ní bít.“ Černokněžník se zaradoval, do jeho sbírky přibude další zmrzlý nešťastník. „Dám ti princeznu, když ji tři dny po sobě do slunce západu najdeš. Když ne, zmrazím tě pohledem a budeš kusem ledu navždy.“ Princ souhlasil. Druhý den ráno vyvedl černokněžník z komnaty princeznu, která byla bledá, netečná a vypadala, jako by spala vestoje. Černokněžník ji proměnil ve velikou bílou perlu, pak se rozmáchl a obrovskou silou hodil tu perlu tak daleko, až spadla do ledového moře a zmizela pod hladinou. Princ došel k moři, ale pod hladinu neviděl. Zavolal tedy silným hlasem: „Tvorové vodní, kteří žijete pod hladinou, pomozte mi proti zlému černokněžníkovi! Ten chce zničit vše hezké a ovládnout celý svět. Až přemůže mne, bude ještě silnější a pak otráví vodu a zničí i váš podmořský svět.“ Na ta slova vypluli k hladině vodní tvorové a ptali se ho, jak mu mohou pomoci. Princ jim popsal perlu a zanedlouho mu ji jedna z ryb přinesla. Černokněžník se zamračil, když mu večer princ perlu podal, ale neřekl nic. Proměnil perlu zpět v princeznu a odvedl ji do její komnaty. Příští ráno proměnil černokněžník princeznu v borovou šišku a zahodil ji do hlubokého lesa. Princ chvíli bloudil tím lesem, ale křoví bylo husté, pod stromy bylo šero a les byl obrovský. Princeznu by sám nenašel ani za sto let, natož do večera. Opět zavolal, až celý les zahučel ozvěnou: „Zvířata země, co probíháte křovinami a mezi kořeny staletých stromů máte svůj úkryt, pomozte mi proti zlému černokněžníkovi! Ten chce zničit vše hezké a ovládnou celý svět. Až přemůže mne, bude ještě silnější a pak možná spálí váš les a zničí vaše doupata.“ 11 A ze všech stran se sbíhaly srny, po stromech šplhaly veverky, ze křoví vylezla i další lesní zvířata. Princ jim řekl, co hledá, a zanedlouho mu starý jezevec tu šišku, co v ní byla zakletá princezna, přinesl. Černokněžník se večer hodně mračil, ale opět nic neřekl. V den poslední zkoušky proměnil černokněžník princeznu v bílé pírko a to hodil do větru. Vítr se zatočil mezi skalami a pírko bylo to tam. Princ vyběhl na skálu, rozhlížel se dokola, ale pírko neviděl. Zavolal, až skály opakovaly jeho slova po celých Pustých horách: „Tvorové větrů, ptáci co kroužíte v povětří a vzduch vám je domovem, pomozte mi proti zlému černokněžníkovi! Ten chce zničit vše hezké a ovládnou celý svět. Až přemůže mne, bude ještě silnější a pak zotročí vítr a polapí jej do svých sítí a zmizí vaše svoboda v nekonečném prostoru!“ Slétli se horští ptáci na silných perutích, princ jim popsal peříčko, co bylo princeznou a zanedlouho je přijal ze zobáku rychlého sokola. Černokněžník večer vypadal, že vzteky pukne, ale beze slov přijal peříčko, proměnil zpět v princeznu a naznačil, že zítra ráno ji princi vydá. To ráno byl v černokněžníkově zámku silný mráz a všechno se třpytilo a lesklo jinovatkou, jako na slavnosti. Princ čekal ve velkém sále. Kamenná vrata za trůnem se rozlétla a černokněžník s princeznou vstoupil dovnitř. Zavedl princeznu doprostřed sálu a s úšklebkem v bledém obličeji řekl: „Obvinil jsi mne, že zde princeznu držím proti její vůli. Splnil jsi mé podmínky, teď si ji tedy odveď. Ovšem musí s tebou jít sama a dobrovolně! Pokud neodejdete dřív, než slunce zasvítí branou do sálu, oba navěky zmrznete.“ Princezna stála netečně uprostřed sálu, hleděla do neurčita a zdálo se, že vůbec nevnímá, co se děje kolem. Princ přiběhl k ní a začal na ní mluvit, přesvědčovat ji, aby co nejrychleji šla s ním. Princezna stála a nevnímala. Z jejích bledých tváří čišel chlad, v očích měla chladnou mlhu. Princ ji vzal za ruku – jako by držel rampouch. Prvé sluneční paprsky začaly nakukovat do skalní brány. Tu princ zvolal hlasem tak silným, až to zvonilo v mrazivém vzduchu: „Ohni, dobrý ohni co zahříváš vše živé a dáváš rozkvést květům, pomoz mi proti zlému černokněžníkovi! Ten chce zničit vše hezké a ovládnout celý svět. Až přemůže mne, bude ještě silnější a pak ovládne i tebe a učiní z tebe jen oheň zkázy a zmaru!“ 12 Na ta slova pukla kamenná podlaha sálu a z pukliny se nejdříve vyvalila pára, pak horký dým a nakonec žhavá láva. Zem se začala otřásat pod nohama. Princ popadl princeznu do náruče a utíkal s ní skalní branou pryč. Když uběhl kus cesty a ohlédl se, viděl, jak se černokněžníkův ledový zámek hroutí do žhavé propasti a okolní skály padají, aby navždy zatarasily cestu do údolí. Udýchaný princ se posadil na první kousek trávy, který zahlédl. Sluneční paprsky posvítily princezně do tváře a ta náhle zahrála růžovou barvou, oči roztály jako zmrzlá jezírka na jaře a místo rampouchu princ držel náhle ve své ruce horkou lidskou ruku. A všude kolem bylo náhle jaro. Princ s princeznou se vedli za ruce a tak došli až domů.