O tom hadím namlouvání

Byl jednou jeden sedlák a ten se jednou časně ráno vydal na pole za prací. Za nějakou chvíli vyšlo slunce a jemu bylo stále tepleji a tepleji, tak si nakonec sundal kazajku a odložil ji na zem vedle sebe. Když kostelní zvon odbíjel jedenáctou hodinu, chtěl se opět obléci, aby šel domů k obědu, když tu ke svému velkému úleku uviděl, že na kazajce leží had. Snažil se ho setřást, ale had na ní držel jako přičarovaný, a tak měl sedlák už na jazyku hrubou kletbu, když tu had promluvil: „Já se z tvé kazajky nehnu, dokud mi neslíbíš, že si mě vezmeš za ženu.“ V sedlákovi hrklo a řekl: „Ženění je věru důležitá věc, ke které se člověk nerozhodne jen tak, musím se nad tím trochu zamyslet a pak ti dám odpověď.“

Nechal kazajku kazajkou a běžel do vsi k faráři, aby se zeptal, co má v té věci dělat? Farář se na drahnou chvíli zamyslel, pak si chvíli četl ve své tlusté knize a nakonec řekl: „Jdi zpět a tomu hadovi slib, že se s ním oženíš. On za tebou dnes v noci přijde, a pokud máš dost odvahy, přinese ti to štěstí. S úderem dvanácté hodiny musíš hada oběma rukama popadnout a držet nad hlavou, ale nesmíš polevit, ať se stane, co se stane.“ Sedlák pospíchal zpět na pole a hadovi řekl: „Já se s tebou ožením.“ Tu byl had radostí bez sebe, vesele se vlnil a pak se zatočil v krásném kruhu a zmizel.

Sotva si sedlák lehl večer do postele, tu se vplazil do jeho komory had a lehl si k němu. Leželi docela klidně až do půlnoci, potom hada popadnul a držel ho vysoko nad hlavou. Najednou se rozrazily dveře, dovnitř se vplazilo šest velkých tlustých hadů a hrnuli se k němu na postel. Z toho bylo sedlákovi chvíli horko a chvíli zima, ale vzmužil se a vydržel i to, když se hadi omotali kolem postele, syčeli na něj rozeklanými jazyky, jakoby ho chtěli poplivat svým jedem. Trvalo to do jedné hodiny a sotva odbilo, vše zmizelo. Hadí nevěsta mu ale řekla: „Děkuji ti, můj vysvoboditeli, že jsi mne tak věrně ochraňoval. Vydrž ještě dvě noci, potom budeš šťastný a já ještě víc.“ A zmizela bez stopy.

Když šel sedlák následujícího večera do postele, had se opět objevil. O půlnoci ho znovu popadl a držel vysoko nad hlavou, zatímco se rozrazily dveře a dvanáct tlustých černých hadů se vevalilo dovnitř a na jeho postel, omotali se kolem něj, kousali ho a snažili se kousnout i jeho hadí nevěstu. Ačkoliv tentokrát měl odvahy více, přece jen mu bylo docela nanic, když na sobě cítil ta studená plazí těla, ale vzpamatoval se, jak nejlépe uměl, a vydržel, dokud znovu neodbila jedna a hady opět jako když odfoukne. Nevěsta řekla: „Děkuji ti, můj zachránče, že jsi mě tak věrně chránil, nyní zbyla ještě jedna noc, potom budu vysvobozená a ty budeš po celý život šťastný.“ Když to dořekla, zmizela.

Když spolu večer opět leželi, díval se had na sedláka svýma chytrýma očima tak prosebně, že mu stoupla odvaha a řekl si sám pro sebe: „Dříve než bych ji vydal těm strašlivým netvorům, to se jimi raději nechám sežrat.“ Když odbilo dvanáct hodin a on hada popadl a držel ho ve výši, rozrazily se dveře a v mžiku byla světnice plná strašlivých hadů, kteří se svíjeli a syčeli, točili se do kruhu jeden přes druhého, až z toho podívání jednomu vstávaly vlasy na hlavě. Sedlák raději zavřel oči a dělal, že nic nevidí a nic neslyší. Hadi se mu pověsili na tělo, na ruce a na krk, syčeli mu do obličeje a natahovali se po jeho nevěstě, ale on se nedal a všechno to vydržel. Trvalo to do jedné hodiny po půlnoci, pak se ozvala z blízkého lesa hromová rána a hadi zmizeli. Také jeho had mu vyklouzl z rukou a místo něj vedle něj na tvrdé posteli ležela překrásná princezna, která s milým úsměvem řekla: „Děkuji ti nastotisíckrát, můj milý a věrný vysvoboditeli, že jsi mě zachránil. Nyní si vyber, zda se chceš stát mým manželem nebo mít raději sto vozů naplněných zlatem.“ Sedlák si promnul oči, neboť se mu zdálo, že je to sen. Nakonec řekl: „Pokud mě, překrásná princezno, chcete za manžela, tak chci raději to než všechno zlato na světě.“ Tak mu nabídla ruku a on ji objal a políbil.

Následujícího rána, když otevřeli okenice, tak stál sedlákův domek v nádherné zahradě s krásnými květinami a stromy a nedaleko odtud se tyčil královský zámek a za ním se rozkládalo velké město. Nevěděl, zda má věřit svým očím, ale princezna řekla: „To, co vidíš, to všechno je nyní tvoje, tvůj zámek a tvoje zahrada a tvoje královská říše.“ Pak ho zavedla do zámku a oba tam žili šťastně a spokojeně.