O třech ježibabách

Před mnoha lety, to ještě v dobách, kdy byl pánem Polického rybníka hastrman Brekoš, tehdy se konával hnedka po západu slunce na břehu poblíž vodního stavidla vždy prvního dne v měsíci pravidelný slet všech čarodějnic a ježibab.

Slétávaly se zde čarodějné báby z celého rozlehlého okolí, kde se tak pořádala pokaždé nejen velká slavnost, ale především důvěrná porada.

Hastrman Brekoš vždy seděl důležitě ve svém svátečním, nažehleném zeleném fraku a v naleštěných, vysokých rudých holínkách s nohou přes nohu na stavidle, bafal si tu svou oblíbenou fajku a pečlivě hlídal, aby jeho hosty nikdo nerušil a neodposlouchával při jejich debatách. Tento objekt přísně střežen Brekošem si čarodějky vybraly ke svým pravidelným, tajuplným schůzkám jen proto, že mu plně důvěřovaly a cítily se u vody dobře. Brekoš jim vždycky dobře hlídal i všechna ta košťata a pometla, na kterých jedna po druhé přilétala ze všech stran. Hastrman Brekoš po nich za to nikdy nic nechtěl, ovšem uvítal, když mu tu a tam každá z čarodějnic podarovala nějaký ten pěkné zdobený hrníček navíc. Novým hrnečkem nikdy nepohrdnul a pokaždé se zaradoval, že už má zase do čeho ukládat všechny ty své nachytané dušičky.

Pro takovéto zkušené a staré čarodějnice nebyl vyčarování hrnečku žádný velký problém, ovšem mnohé z nich se nikdy příliš nepředaly a chytrý Brekoš si to všechno moc dobře pamatoval. Dokonce si psal i deník, kde měl o všech těch podarovaných hrnečcích veškeré zápisky.

Nato brzy zjistil, že ježibaba jménem Rebelína, druhá Skrblície i ta třetí Křivohnáta mu ještě jakživ nedala ani jeden jediný hrneček a to už k němu létávaly pěkných pár let, jen co je pravda! Po tomto zjištění přistoupil jednoho večera k všem třem a řekl:

„A co vy, krasavice, vy mě nějakým pěkným hrnečkem nepodarujete?“ zeptal se jich hastrman, jen aby se jim malinko připomněl, ovšem dostalo se mu odpovědi, která se mu ani trošičku nelíbila.

„Co bys chtěl, copak jich už nemáš dost od ostatních?

Vždyť my takové hrnečky ani vyčarovat neumíme!“ Vymlouvaly se čarodějnice, neboť se ani jedné z nich do čarování hrnečků nechtělo. No jo, jenomže hastrman moc dobře věděl, že ho těmito slovy jen tak odbyly a tuze ho to namíchlo. Cítil se dotčený a dostal na všechny tři velkou zlost a pomyslel si:

„Však jen počkejte, já se vám za to příště pomstím, to budete koukat.“

A jak řekl, tak také učinil a hned při příštím sletu na ně vyzrál. Poslal jim klamný a nepravdivý vzkaz se slovy:

Příští shromáždění se bude konat o půl hodiny dřív. Prosím, přileťte včas! Nedochvilnost se nevyplácí. S pozdravem Brekoš-král vodstva.

Ježibaby byly známé svou zvídavostí, proto chtěly dorazit mezi prvními, jen aby jim náhodou něco neušlo. Na svůj let se proto vydaly raději s předstihem. Nastartovaly si košťata a ještě před setměním se slétly všechny tři uprostřed rybníka, kde chtěly nasměrovat svůj společný přílet ke stavidlu. Vtom však uslyšely známý hlas hastrmana, který je hned začal lákat ke břehu a obalamutil je slovy:

„Poleťte ke mně, krasotinky moje, něco zajímavého vám ukážu.“ Zvědavé ježibaby nemeškaly a celé nedočkavé si hned košťátka nařídila každá směrem dolů ke břehu a hurá za vodníkem!

A právě tak si to Brekoš představoval. Na nic nečekal a stáhl všechny tři pod hladinu, kde jim zakroutil krky tak, že jim tu jejich dušičku málem celou přidusil. Poté s nimi šoupl do již předem přichystaných hrnečků, přikryl je pokličkou a měl vystaráno.

„Chuchichi, tak milá Rebelíno, Skrblície i Křivohnáto, nyní si už o svém letu na koštěti můžete nechat tak nanejvíc jen zdát.“ Zasmál se škodolibě hastrman a všechny tři nato tata zmizely pod vodou, aniž se o tom kdokoliv jiný dozvěděl. Brekoš se jen šibalsky culil a nahlas radostně zapleskal, ale to se už zakrátko začaly slétat všechny ostatní čarodějnice.

Brekoš hnedka pospíchal ke stavidlu, jen aby si žádná z těch čarodějnických bab nevšimla něčeho podezřelého, ale obával se zbytečně. Rebelínu, Skrblícii, ba ani Křivohnátu nikdo nepostrádal a očividně tam žádné z čarodějnic nechyběla.

Od té doby hastrman Brekoš velmi zlenivěl a zpohodlněl a už ho nebavilo vůbec nic. Ani trošičku se nenamáhal. Proč taky, když měl pod pokličkami chycené duše tří ježibab, které uměly čarovat? Na všechno pochtíval jejich rady a kouzla a běda jim, kdyby ho neposlechly, jak ten jim, panečku, vyhrožoval!

Dokonce poté zrušil i všechny další slety čarodějnic a to jen proto, že mu již bylo zatěžko dělat jim dozor a hlídat jejich pometla. To už mu za to nestály ani ty pěkné hrnečky, které mu často čarodějnice vyčarovávaly. Nyní jich už měl habaděj, neboť nutil Rebelínu, Skrblícii i Křivohnátu čarovat hrnečky každý den a to už jich měl tolik, že už je pak ani neměl kam dávat.

Říká se však, že boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě a tak byl nakonec hastrman Brekoš za své činy přece jen potrestán. Za nějaký čas se začal jeho rybník rok co rok vypouštět k účelu výlovu kaprů, ale naštěstí ho poté vždycky zase znovu napustili. Ovšem nastal rok, kdy byl tento rybník vypuštěn již navždy a žádnou vodu už do něho nikdo nikdy víc nenapustil. Stavidlo bylo odmontováno a hastrman Brekoš se musel odtamtud vystěhovat už jednou provždy i s celým svým velkým, dušičkovým jměním.

Poté se začal zabydlovat v prostorách Polického rybníka jistý Bahňáček, jež se tak stal pánem bažin a Brekoše tím nadobro a s velkým potěšením odtamtud vystrnadil.

Při stěhování se rozhněvanému Brekošovi nějaké ty hrnečky naťukly a rozbily se jim pokličky. Duše z nich tak byly navždy vysvobozeny, mezi nimiž se zachránily i ty jeho nejvzácnější a to polapené duše všech tří ježibab, které se tak znovu mohly přece jen vrátit do svých ježibabských těl, kam patřily odjakživa.

Zklamaný hastrman byl bez nich rázem dočista vyřízený a nešťastný, neboť se musel už zase spoléhat jen a jen sám na sebe, ale především najít si nový prostor k bydlení a to se mu nyní ani trošičku nelíbilo.

Rebelína, Skrblície i Křivohnáta byly zase volné a hned se s velkou radostí poohlédly po nějakém tom novém, modernějším košťátku. Přece jen mohly zase po letech konečně nastartovat a znovu vzlétnout a zaletět si všude tam, kam jim jen bylo libo.

Od té doby však o nich už nikdo nikdy nic neslyšel. Odlétly tak společně do míst, kde je už zřejmě nikdo nehledal. Možné však je i to, že si svůj let nasměrovaly rovnou do pohádky, v níž tak žijí spokojeně ještě dnes, kdo ví?