O třech přadlenách

Byla jedna chudá vdova a měla jen jednu dceru, a té říkali Liduška. A že neměly žádných polí, ba ani jedinké kravičky, živily se přádlem. Liduška byla sice velmi hezké a způsobné děvče, ale měla od sebe tu chybu, že byla náramně líná a kdykoli měla sednouti ke kolovratu, dala se vždycky do pláče, a když ji matka přece k tomu přivedla, nestálo to její přádlo ani za řeč. Jednou to ale matku již omrzelo, i rozhněvala se a dala jí pohlavek. Tu se dala Liduška do náramného pláče a nářku, až to bylo venku na tři hony slyšeti.
V tu chvíli jela právě okolo královna, a když ten hrozný pláč uslyšela, dala zastaviti, slezla z vozu a vešla do chaloupky, neboť se domnívala, že se tam nějaké neštěstí stalo. A když viděla Lidušku tak žalostně plakati, ptala se jí: „Copak ti je, mé zlaté dítě?‘
„Ach ouvej! maminka mě bila!‘

Královna se obrátila k matce a pravila: „Pročpak biješ to ubohé děvče?‘
Matka se zarazila a nevěděla, co hned na to odpovědíti, neboť se za to před královnou styděla, že dcera její je tak líná.
„Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou nesmírný kříž, neboť mi nechce nic jiného do ruky vzíti, nežli to přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče.‘
Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila k matce: „Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma v zámku dosti překrásného lenu a když bude u mě tak pilná jako doma, slibuji, že toho nebude litovat.‘
Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku.
Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do třech pokojů. Ty byly plny lenu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásny, že se lesknul jako stříbro a zlato, a tak měkounký, jako napředené hedbáví. I pravila královna k děvčeti: „Buď jen pilná, má zlatá dceruško, a když mi všecek ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela, a budeš královnou.‘
Nato dala královna přinésti drahý, překrásný kolovrat, ten byl ze slonové kosti a pera na něm byly zlaté, a k tornu velikánský koš civiček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji s lenem samotnou.
Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a data se do žalostného pláče, nebo kdyby sto let, od rána do večera, a od večera zas až do rána pilně předla, nebylo by ji lze všecek ten len sepřísti, co ho tu bylo. A copak teprv ona, kteráž i beztoho tak nerada předla! I seděla tedy a plakala celou noc, a druhý den až do poledne, a nehnula ani rukou ani nohou.
Když byla poledne, přišla se královna podívat, moc-li již Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, vidouc, že nebylo lenem ještě ani hnuto. Liduška se ale vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírné stejskalo, a že pro pláč ničeho do rukou ani vzíti nemohla. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila: „Nestejskej si nic, má dceruško! A bud jen zejtra zato tím pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou.‘ Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla, koukala se ven, vzdychala a nedělala zas ničeho až do večeru, a zejtra zas ničeho až do poledne.
O poledni přišla královna a podivila se ještě více, a zamračila čelo, vidouc, že se Liduška potud ještě ani přádla nedotkla. Liduška se ale zase vymluvila tím, že jí po tom včerejším velikém pláči náramné hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělati. Královna byla tím sice spokojena, když ale odcházela, pravila: „Již je čas, abys, Liduško, pracovati začala, chceš-li dostati mého syna a býti královnou!‘

Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo zase tak jako ponejprv a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla, ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dveře, a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: „Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! Jestliže zejtra nebude ještě ničeho upředeno, nejen že syna mého již nikdy nedostaneš, ale dám tebe ještě zavříti do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a nechám té tam umříti hladem, abys mě více nepodváděla a nezahálela.‘ Nato se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla.
Tu bylo teprve Lidušce ouzko! Studený pot se jí vyrážel na čele, když si na zejtřek pomyslila. Co měla dělati? Nadíla si tedy kůžel, sedla ke kolovrátku a počala přísti. Ale jakpak jí bylo možná přísti, když byla tak náramně líná. I nechala tedy zase přádla, postavila se k oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera.

Tu najednou zaklepal někdo na okno, a když se Liduška ohlídla, viděla venku ,státi tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že ji až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu až kupodivu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a čerstvě od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála.
„Dobrý večer, krásná panenko!‘ pravily, „pročpak tak přežalostně pláčeš?‘
Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: „Ach jakpak nemám smutná plakati a sobě naříkati, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, sepřísti!‘ Tu vypravovala babičkám všecko, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až ten len všecek sepřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. „Ale copak je mi to platné,‘ doložila, „když ho ani do smrti sepřísti nemohu.

Babičky se usmívaly a pravily: „Víš-li co, panenko, jestli nám připovíš, že nás pozveš na svatbu, a že nás u stolu vedle sebe posadíš, a že se před hosty za nás nebudeš styděti, tedy ti všecek ten len sepředem, dřív nežli se naděješ.‘
„I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete,‘ odpověděla Liduška radostně, „jenom se honem do toho dejte.‘
Tu vlezly ty tři babicky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do toho milého lenu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho polízala a hladila a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem, i šlo jim to jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na civičkách, až se srdce smálo, a v lehu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce spánembohem, přislíbily jí, že navečír zase přijdou, a v tichosti oknem odešly.
V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost.
Jak se večír šeřiti počalo, stály již babičky zase u okna a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večír přišly, a rána zase odešly, a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lenu pořáde víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj docela prázdný. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napředla, nemohla se dosti nadiviti té krásné přízi a Lidušku nachváliti za její pilnost, a často říkávala: „Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!‘
Již se daly babičky i do druhého pokoje, a již byl pomalu i tento vyprázdněn, tu počala královna dělati přípravy k svatbě. A když již bylo i v třetím pokoji lenu namále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly, a babičky jí pravily: „Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uhlídáš, že budeš tomu ráda.‘
A když byl již všecek ten len ze všech tři pokojů až na poslední vlákno vypředen, bylo již také všecko k svatbě připraveno, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí „Žádej ode mne, co chceš, a všecko obdržíš.‘
Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: „Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé, ale udělaly mně mnoho dobrého, dovol, abych je pozvala na svatbu.‘ A mladý král i královna dali k tornu své povolení.
A když bylo již v den svatební a hosti chtěli sedati za stoly, tu se najednou otevřely dveře a ty tři babičky, po starodávnu až kupodivu směšně oblečeny, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: „Vítám vás, mé milé tetičky! vítám vás! pojď’te a posaďte se tu za stolem vedle mne.‘
Hosti hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále, a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce ničeho říci, protože jí k tornu dali své povolení.
Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalívala jim pití a pobízela je: „Jezte a píce, mé milé tetičky! Vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly.‘
A když již bylo po obědě a hosti vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí:,Ale prosím vás, milá babičko! od čehopak máte tak širokou nohu?‘
„Od předení, panáčku, od předeni.‘
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: „Ale řekněte mně, milá babičko? od čehopak máte tak placatý palec?‘
„Od předení, panáčku, od předení.‘
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu a řekl jí: „Ale milá babičko! od čehopak vy máte tak dlouhý pysk?‘
,,Od předení, panáčku, taky od předení,‘ odpověděla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně, a hned tu nařídil své krásné paní, aby se mu do smrti více žádného přádla nedotýkala, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý pysk až přes bradu.
Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily, a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a také jakživo žádná manželka tak ráda a věrně nezachovávala, co manžel nařídil, jako mladá královna tu královu zápověd‘.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.