O trojím vraním skřehotání

Byl jednou jeden voják, poctivec každým coulem, a ten si při službě naspořil trochu peněz; inu, byl pilný a nehýřil jako ti druzí po hostincích. A byli dva jiní vojáci, co se tvářili jako jeho dobří kamarádi, ale srdce měli falešná a chtěli ho o jeho peníze připravit. Jednoho dne mu řekli: „Poslouchej, proč musíme ležet tu ve městě, jsme tu zavření, jako bychom byli ve vězení, a zrovna jeden jako ty, který by si doma mohl pořádně vydělat a spokojeně žít.“ Těmihle řečmi mu nasadili brouka do hlavy, až nakonec souhlasil, s vojenskou službou se rozloučil a s kamarády, kteří neměli v úmyslu nic jiného, než ho venku obrat o peníze, se vydal na cestu domů. Když ušli kus cesty, ti dva řekli: „Teď se musíme vydat doprava, abychom přišli na hranice.“ „Ale kdepak,“ odvětil voják: „tahle cesta vede rovnou zpět do města, musíme se držet doleva.“ „Co? Ty se tu budeš na nás vytahovat?“ zvolali kamarádi, vrhli se na něj a bili ho, dokud nepadnul na zem. Potom mu sebrali z kapes peníze, ale protože jim to bylo málo, tak mu ještě vypíchli obě oči a zavlekli ho na šibenici, na kterou ho pevně přivázali. Tam ubohého vojáka nechali a s ukradenými penězi šli zpět do města.

Slepý voják nevěděl, na jak zlověstném místě se nachází, hmatal kolem sebe a poznal, že sedí přivázaný u dřevěného trámu, tu myslel, že je to kříž, řekl si: „Přece jen nejsou tak špatní, přivázali mě ke kříži, Bůh je tu tedy se mnou!“ A začal se modlit a kolem se pomalu snášela noc. Najednou uslyšel šum ptačích křídel, byly to tři vrány, které se na šibenici usadily a daly se do skřehotání. Ta první řekla: „Sestřičky, co přinášíte za dobré zprávy? Však kdyby lidé věděli, co víme my! Princezna je nemocná a starý král ji slíbil tomu, který ji vyléčí. Ale to žádný nedokáže, protože ona se uzdraví, jen pokud vypije vodu s popelem té obrovské ropuchy, co žije v rybníce.“ Tu zaskřehotala ta druhá: „Ano, kdyby lidé věděli, co víme my! Dnes v noci padá z nebe zázračná a léčivá rosa. Kdo je slepý a potře si s ní oči, ten opět uvidí.“ Tu promluvila také ta třetí: „Ba, ba, kdyby lidé věděli, co víme my! Ta ropucha pomůže jen jedné osobě, ta rosa přinese užitek pár lidem, ale kdo by chtěl pomoci tisícům, kteří mají nouzi o vodu, protože všechny studny ve městě vyschnuly, musel by na náměstí vyzvednout ten obrovský čtyřhranný kámen a kopat pod ním, tam se nachází vydatný pramen čisté vody.“ Sotva vrány dokrákoraly, uslyšel voják opět šum křídel, jak letěly pryč.

Teď si voják pospíšil, aby se uvolnil ze svých pout, a když se mu to konečně podařilo, sklonil se a utrhl pár orosených stébel trávy, kterými si potřel oční důlky a než by jeden okem mrknul, opět viděl. Na nebi zářil měsíc a hvězdy a nad ním stála šibenice. Poohlédnul se kolem a našel střep, do kterého nasbíral tu drahocennou rosu, kolik se do něj vešlo. Potom šel k rybníku a vypustil ho, sebral ropuchu a spálil ji na popel, který smíchal s vodou a dal to na královském zámku vypít princezně. Ta se ihned uzdravila, ale když si ji voják přál za ženu, jak bylo slíbeno, protáhl král obličej, protože ženich měl opravdu špatné šaty, a řekl, že kdo chce jeho dceru, musí napřed pro město obstarat vodu; inu, doufal, že se takto nevítaného ženicha zbaví. Ale voják šel a poručil, aby na náměstí vykopali ten obrovský čtyřrohý kámen. Sotva to udělali, vytrysknul mocný proud vody, a tak se král už nemohl dál vymlouvat a byla svatba a z vojáka byl rázem princ a žil si v radosti, lásce a ve štěstí.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne se procházel v lese a potkal ty dva bývalé kamarády, kteří se k němu zachovali tak nevěrně. Oni ho nepoznali, ale on je poznal ihned, šel k nim a řekl: „Podívejte, já jsem váš dávný kamarád, kterému jste hanebně vypíchli oči, ale náš Pán mi naštěstí pomohl.“ Tu mu ti dva padli k nohám a prosili o milost a on, protože měl dobré srdce, se nad nimi slitoval a vzal je s sebou na zámek, kde jim dal šatstvo i živobytí. Potom jim vyprávěl, jak se mu vedlo a jak k tomu všemu přišel. Když se to ti dva slyšeli, neměli více klidu, v srdcích jim hlodala závist a chtivost, a tak se jedné noci vydali na to místo pod šibenicí, aby se tam posadili a také si vyslechli vraní skřehotání. Inu, dočkali se. Kolem půlnoci uslyšeli šum ptačích křídel, to přiletěly tři vrány, sedly si na šibenici a první spustila: „Slyšte! Slyšte, sestry! Někdo nás musel slyšet, neboť princezna je zdravá, ropucha je z rybníka pryč, jeden slepý zase vidí a ve městě mají čerstvě vyhloubenou studnu. Pojďte, najděme toho naslouchajícího a potrestejme ho!“ Pak vrány sletěly dolů a našly ty dva a dříve, než si tito mohli nějak pomoci, seděly jim vrány na hlavách, nejdříve jim vyklovaly oči a pak jim tak dlouho klovaly do obličeje, až zůstali ležet pod šibenicí mrtví. Když se pár dní nevraceli, princ si o ně dělal starost: „Kde se mohli ti dva podít?“ A vydal se ven, aby je hledal.

Ale nenašel nic, jen pod šibenicí jejich kosti, tak je vzal a pohřbil.