O umanutém měsíci

Když tma po dni na zem padá, 
nastává měsíce vláda,
problém ovšem nastane,
když se měsíc umane.

"Dobré ráno",  řeklo slunce jako obvykle, když střídalo měsíc. "Dobré? Jak pro koho! Ráno? Stvořené akorát pro tebe!"...hudroval měsíc jitro za jitrem pokaždé, když se musel vzdát vládnoucí koruny. 
"Ale jdi ty! Starý brachu!", smálo se tomu pokaždé slunce. " Kdy si konečně zvykneš na to, že nemůžeš mít všechno?" Já mám den a ty máš noc, jedině tak je to spravedlivé a jinak to nebude! "Ale to zas ne! To prr!", rozčiloval se měsíc. " To já bych se na to podíval"!" Však ať si mezi námi ta pozemská stvoření vyberou! Ty se rač odkutálet a já budu vládnou po sedm dnů a nocí....no, no a pak budeš vládnout zase ty...nějakéj ten den." " Pcháá!, jak chceš", řeklo slunce. " Akorát se rač odkutálet nejprve ty a já s vládnutím začnu, ostatně teď jsem tě mělo přeci střídat já!" 
A jak se na nebesích rozhodlo, tak se taky stalo. A nastalo naprosté pozdvižení! To není jen tak, když slunce pořád svítí. Třeba takové lesní víly se měsíce ne a ne dočkat. Úplňkový tanec již uměly nazpaměť, nožičky plné puchýřů, jen ten měsíc jakoby se vypařil. Bába kořenářka zas pobíhala sem a tam, celá zmatená, že měsíční koření již nidy nenasbírá, neboť měsíc někdo uloupil. A že se měla lépe zásobit. A lamentovala, až to hezké nebylo! Jedině snad sova v tom byla dobře. Mohla spát celé dny, jen kdyby jí ten hlad netrápil. Lovit nebyla už šest dlouhých dnů. 

Když pak osmý den přišel na řadu měsíc, všem se ulevilo, že ho nikdo neuloupil. A na celou záhadu by se možná už do rána zapomnělo, kdyby ovšem nějaké to ráno nastalo. Potom, co bába kořenářka na koření pospíchala, v opačném případě by musela svůj stánek s kořením nadobro zavřít. 
A poté, co víly znuděné čekáním na měsíc radostí povyskočily a ihned tančit pospíchaly. A co sova svůj žaludek nasytila, tady zase něco nehrálo. "Kde je to slunce, touhle dobou už tady přece mělo být", postěžovala si jedna z víl. Potom,co vyčerpaly všechny tance ze svého vílího repertoáru, nožičky ani necítily. Avšak nic naplat, taková víla přestane tančit až s dotekem prvního slunečního paprsku. 
" Tak už?", šeptla květina na své luční kamarádky. " Ještě nee! Vždyť je tma, jako v pytli!", sykly na ni ostatní květiny. " Ach jo"!, mě připadá, že jsem zavřená celou věčnost!Kde je to slunce? Okvětní lístky bych protáhnout potřebovala"!

Osmý den se slunce a měsíc opět sešli, aby vyřešili jejich vládnoucí spor. A to se ví, že na zem sestoupit museli, neboť poptat se potřebovali, čí vláda je lepší. Ani slunce, ani měsíc však pochválen nebyl. A když měsíc viděl, že akorát vílám způsobil na nožkách puchýře a bábě kořenářce málem zkrachoval celý obchod s kořením, protože na druhou stranu zase ve tmě prodávat nemohla, neboť na bylinky neviděla. Ani nemluvě o tom, že si snad celou louku květin rozhádal. Prostě když uviděl, co všechno napáchal od své umanutosti upustil, všem se omluvil a s poloviční vládou se spokojil. 

Zdroj:http://www.karcoolka.cz/klasicke-pohadky/79-o-umanutem-msici.html