O věrném a nevěrném

B yl jednou jeden muž a jedna žena a ti neměli, dokud byli bohatí, žádné děti, ale sotva zchudli, narodil se jim chlapec. Ale protože byli najednou poslední mezi posledními, nemohli pro něj najít ve vsi žádného kmotra, a tak si muž řekl, že půjde do vedlejší vsi a podívá se, zda nějakého třeba sežene tam. Jak tak šel, potkal žebráka, který se ho ptal, kampak jde, a tak mu řekl, že jde tam a tam, aby se podíval, zda nenajde nějakého kmotra pro svého prvorozeného; ale kdoví, je tak chudý, že mu za kmotra nikdo jít nechce. „Milý muži, víte co?“ řekl žebrák: „Vy jste chudý, já jsem chudý, tak vám půjdu za kmotra, i když tomu dítěti nemohu nic dát. Jděte domů a řekněte porodní bábě, aby s dítětem přišla do kostela.“ Když muž s porodní babou přišli do kostela, žebrák na ně už čekal a při křtu dal dítěti jméno Ferdinand Věrný. Potom žebrák řekl: „Teď běžte domů, nemohu vám nic dát a vy mi také nic nedávejte.“ Ale před odchodem strčil porodní bábě malý klíček a řekl jí, aby ho dala, až přijdou domů, otci chlapce, ten ho má opatrovat, dokud nebude dítěti čtrnáct let, pak ať jde na pastvinu, tam bude stát zámek, který tím klíčem otevře a co bude uvnitř, to bude jeho.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 dyž bylo Ferdinandovi Věrnému sedm let, byl to zdatný chlapec. Jednou si vyběhl hrát s ostatními chlapci, ale během hry se tito začali vytahovat tím, co kdo dostal od kmotra. A Ferdinand k tomu neměl co říci, a tak se dal do pláče, šel domů a ptal se otce: „Já jsem od svého kmotra opravdu nic nedostal?“ „Ale ano,“ řekl otec: „dostal jsi tento klíček, až bude na pastvině stát zámek, tak tam půjdeš a otevřeš ho, a co bude uvnitř, to je tvoje.“ Chlapec se rozběhnul na pastvinu, ale široko daleko tam žádný zámek nebyl.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 běhlo dalších sedm let a Ferdinandovi Věrnému bylo čtrnáct, a tak šel na pastvinu a tu máš, čerte kropenku! Najednou tam stál zámek, a když ho svým klíčkem otevřel, stál tam krásný bílý kůň, radost na něj pohledět. Chlapec se zaradoval, že má koně, vyskočil na něj a uháněl k otci. „Otče, mám koně a vydám se do světa!“ řekl mu a jel pryč. A jak tak ujížděl, tu uviděl na cestě ležet písařské brko. Nejdřív ho nechtěl zvednout, ale pak si to rozmyslel: „Můžeš ho vlastně nechat ležet, vždyť všude, kam přijdeš, nějaké vždy seženeš, když budeš potřebovat.“ A tak jel dál, když tu za ním někdo zavolal: „Ferdinande Věrný, vezmi mě s sebou!“ Otočil se, ale nikoho neviděl, a tak se vrátil a brko si vzal.

 eho cesta ho jednoho dne zavedla k velké vodě, kde na břehu ležela ryba a lapala po vzduchu. Tu řekl: „Počkej, milá rybo, já ti pomohu zpět do vody.“ Chytil ji za ocas a hodil do vody. Tu vystrčila ryba hlavu z vody a řekla: „Za to, že jsi mi pomohl z bláta, ti dám flétnu. Když budeš v nouzi, zahraj na ni, pak ti pomohu. Kdyby ti něco spadlo do vody, tak zahraj, já ti to vylovím.“ Kousek dál potkal nějakého člověka, který se ho ptal, kam jede. „Do nejbližší vsi.“ řekl Ferdinand Věrný. „A jak se jmenuješ?“ ptal se ten druhý. „Ferdinand Věrný.“ „Podívejme!“ řekl ten druhý překvapeně: „Máme stejná jména! Já se jmenuji Ferdinand Nevěrný.“ A to byl věru dobrý důvod pro to, aby dál táhli společně.

 řišli do další vsi do hostince. Ale teď bylo zlé to, že Ferdinand Nevěrný věděl vše, co si ten druhý myslí a chce udělat; věděl to skrze jedno prachšpatné umění, kterému se kdesi vyučil. V tom hostinci bylo jedno statné a pěkné děvče, které se zakoukalo do Ferdinanda Věrného, neboť to byl pěkný chasník, a ptalo se ho, co má v úmyslu. On jí odvětil, že chce trochu poznat tenhle kraj, a tak mu dívka navrhla, že by tu mohl zůstat, protože král téhle země shání služebníky, buď jako jezdce do královského doprovodu nebo jako komorníky, měl by jít do služby. Ale Ferdinand Věrný se zdráhal, prý nemůže jen tak dobře ke králi jít a nabízet se mu. Tu děvče řeklo: „To já už zařídím.“ A hned šlo ke králi a řeklo mu, že ví o pěkném urostlém chasníkovi, který by šel rád do královské služby. To se králi zamlouvalo a nechal si hocha předvolat a chtěl z něj hned udělat komorníka. Ale Ferdinand Věrný se chtěl stát jezdcem, aby mohl být stále se svým koníkem. Tak z něj král udělal předního jezdce ve svém doprovodu. Když se to dozvěděl Ferdinand Nevěrný, dívce řekl: „Počkej! Jemu si pomohla a mě ne?“ „Dobrá,“ řekla dívka: „tobě taky pomohu.“ a pomyslela si při tom, že toho si musí podržet za přítele, protože mu člověk nemůže věřit. Tak šla ke králi a nabídla ho jako komorníka a král souhlasil.

 dyž Ferdinand Nevěrný druhého rána svého pána oblékal, král si smutně povzdechnul: „Ach, kdybych tak měl u sebe svoji nejmilejší!“ Ferdinand Nevěrný byl k Ferdinandovi Věrnému vždy nepřejícný a nevraživý, a tak, když si král opět jednou zanaříkal, řekl mu: „Pane králi, máte přece mezi svými jezdci Ferdinanda Věrného, tak ho pošlete, aby vám ji přivedl, a když to neudělá, tak mu nechte srazit hlavu.“ Taková rada přišla králi jako na zavolanou, nechal si hocha zavolat a řekl mu, aby se vydal tam a tam a přivedl mu jeho nejmilejší, pokud to neudělá, zemře. A bylo to!

 ešťastný Ferdinand Věrný šel do stáje ke svému koníkovi a plakal a naříkal: „Co jsem to já za nešťastníka!“ Najednou za ním někdo zavolal: „Ferdinande Věrný, pročpak pláčeš?“ Ohlédl se, ale nikoho neviděl, a tak naříkal dál: „Můj milovaný šimlíku, nyní tě opustím, musím zemřít.“ Tu znovu někdo volal: „Ferdinande Věrný, pročpak pláčeš?“ Tu teprve zpozoroval, že se ptá jeho kůň. „To jsi ty, šimlíku? Ty umíš mluvit? Mám jít tam a tam a vyzvednout králi nevěstu. Nevíš, jak to mám udělat?“ Tu koník odvětil: „Jdi ke králi a řekni mu, když ti dá, co potřebuješ, tak mu ji přivedeš. Musí ti dát jednu loď plnou masa a jednu loď plnou chleba, pak se ti to může podařit. Na moři budou obři, a když bys jim nepřivezl žádné maso, tak by tě roztrhali, a budou tam ptáci Nohové, ti by ti vyklovali oči z hlavy, kdybys pro ně neměl žádný chléb.“ Tak král všem řezníkům v zemi poručil, aby zabíjeli, a všem pekařům, aby pekli, dokud nenaplní dvě lodě. Když to bylo hotovo, šimlík Ferdinandu Věrnému řekl: „Nyní si na mne nasedni a vydáme se na cestu. Až se objeví obři, tak řekni: „Klídek, klídek, obři vážení a milí, však jsem myslel drahnou chvíli, že pečínka tato křupavá a vonící, vrátí vám zas úsměv na líci!“ a když přiletí ptáci, tak řekni „Klídek, klídek, ptáci vážení a milí, však jsem myslel drahnou chvíli, že chleba tento kulatý a vonící, vrátí vám zas úsměv na líci!“ Potom ti nic neudělají a až půjdeš na zámek, obrové ti rádi pomohou, jen jich vezmi pár s sebou. V zámku leží princezna a spí, ale nesmíš ji probudit, ať ji obři vezmou i s postelí a zanesou na loď.“

 stalo se, jak kůň řekl. Obrům i ptákům dal Ferdinand Věrný, co jim přivezl a pak byli obrové ochotní a odnesli princeznu i s postelí na loď. Ale když přijeli ke králi, tu princezna řekla, že nemůže žít bez svých vzácných rukopisů, které zůstaly ležet na zámku na stole. A tak na našeptávání Ferdinanda Nevěrného opět zavolali Ferdinanda Věrného, kterému král poručil, aby ty rukopisy ze zámku přinesl, jinak zemře. Jinoch běžel do stáje a plakal a řekl: „O, můj milý šimlíku, zase mě posílají pryč, ale co si počnu?“ Tu mu koník poradil, aby opět naložil dvě lodi masem a chlebem. A šlo to úplně stejně jako prve, obři i ptáci se nasytili a nebránili mu v cestě. Když dorazili k zámku, šel Ferdinand Věrný princezniny ložnice, kde na stole opravdu ležely rukopisy. Tak je vzal a přinesl na loď, ale jak si je tak prohlížel, tu mu jeden spadnul do vody a koník řekl: „Ale nyní ti pomoci nemohu.“ Ale Ferdinand Věrný si vzpomněl na svoji flétnu, zahrál na ni a už byla jeho známá ryba a rukopis měla v tlamě a podala mu ho. Ale ouha, rukopis byl rozpitý vodou! Co si teď počne? Tu na něj někdo zavolal: „Teď ti pomohu já, Ferdinande!“ Rozhlížel se, kdo to byl, až si všimnul, že mu z kapsy vykukuje jeho husí brk, a tak ho vytáhnul a on mu rukopis zase krasopisně opravil. Když se vrátil na zámek, princezna se déle nemohla vymlouvat, a tak byla velká svatba.

 rál byl nadmíru spokojený, ale mladá královna ne, nemohla krále vystát, protože neměl žádný nos, jí se víc líbil Ferdinand Věrný. Když spolu jednoho dne všichni dvořané seděli u velké hostiny, tu královna prohodila, že umí jeden kouzelný kousek. To jednomu usekne hlavu a pak mu ji zase nasadí a on obživne a je ještě krásnější než dřív. Chce-li pak to někdo vyzkoušet? Žádný ale nechtěl být ten první, a tak to Ferdinand Nevěrný opět nastrojil tak, že to vyzkoušela na Ferdinandu Věrném. Nejprve mu usekla hlavu a on byl rázem mrtvý, pak mu ji zase nasadila a on ihned obživnul, byl krásný jako jasný den a kolem krku měl jizvu, která vypadala jako rudá stužka. Král byl nadšením celý bez sebe a ptal se: „Má drahá, kdepak ses to naučila?“ „Inu,“ řekla královna: „kdo umí, umí. Mám to vyzkoušet i na tobě?“ „Ano! Ano!“ zvolal král, který chtěl být tak krásný jako Ferdinand Věrný. Tak mu usekla hlavu, ale nasadit se jí ji nepodařilo, kouzlo zklamalo, hlava králi stále padala dolů a nechtěla pevně sedět. Zarmoucená královna nechala krále pohřbít a pak si vzala za muže Ferdinanda Věrného.

 když se Ferdinand Věrný stal králem, stále jezdil na svém šimlíkovi. Jednoho dne byli zase na svém obvyklé projížďce, když tu mu kůň řekl, aby jeli na tu a tu pastvinu a tu třikrát objeli. Když to udělali, tu se koník postavil na zadní a než by jeden okem mrknul, proměnil se v krásného prince. To bylo na zámku radosti!

 co se stalo s tím proradným Ferdinandem Nevěrným? To nikdo neví, lidé na něj jednoduše zapomněli.

Zdroj: http://pohadky.org