O víle Amálce : Jak obrátila potok

Na pasekách zrály trávy a víla Amálka měla moc práce. Každou paseku musela obtancovat z konce do konce, aby se semínko široko rozlítlo. Dvě paseky už obtancovala a na třetí byl kout, kde rostla stará kopřiva. Jedovatě se rozhlíží a volá ostrým kopřivím hláskem: „Jestli já jednou někoho žahnu!” „To jsi tak zlá?” řekla Amálka a zastavila se v tanci. „Jsem, jaká jsem,” křikla kopřiva. „Jen si zkus udělat ještě krůček.” „Ale já musím ten krůček udělat,” řekla Amálka. „Protože jinak by na tomhle místě napřesrok nevyrostl keříček trávy.” Udělala krok a kopřiva ji žahla. Víly mají kůži jemnou jako omžení na jablíčku. Amálka vykřikla, schoulila se do trávy a dala se do pláče. „Máš, co jsi chtěla,” sykla kopřiva. Amálka plakala. Jenže vílí slzy zem nepije. Je z nich potůček, ale rybka v něm nemůže žít. Kde si víla jednou poplakala, tam navěky teče potok bez rybičky. Potok běžel až na druhou paseku, kde sekala trávu Kordulka. Srp měla ostrý jako nový měsíček a sekala do nůše trávu pro širokou bábu. Najednou přiběhne voda a nůše se na ní rozkolíbala jako kolíbka. Kordulka ji chytila za popruh a povídá: „To je ale divný potok. Docela bez rybičky. To asi někde pláče víla.”

Srp jí zůstal v ruce a rozběhla se víle na pomoc. Na třetí pasece našla Amálku. „Kdo ti co udělal?” řekla Kordulka. „Já,” povídá pyšně kopřiva. „Šlehla jsem ji a tebe šlehnu taky!” Ohnala se po Kordulce jako želízkem. Jenže Kordulka se schovala za zástěru, máchla srpem a kopřivu podsekla. Potom utrhla větvičku máty. Od máty se udělal takový vítr, že to Amálce ofoukalo všechnu bolest. Poskočila si a řekla Kordulce: „Ty se nebojíš víly?” Kordulka na to: „Bojím. Ale nechci, aby víly plakaly.” Schovala srp za záda a rozběhla se zpátky k nůši na druhou paseku. Nůše už tam nebyla. Vzala ji voda, uplavala po potůčku z Amálčiných slz. Stojí tam ale široká bába a povídá: „Kde je nůše, co jsem ti půjčila na trávu? Tak kde ji máš?” Kordulka se podívala dolů po potoce. „Odnesla ji voda.” „A to já mám pro tvé pletichy s vílami přijít o nůši?” rozkřikla se široká bába. Ulomila si březovou metlu a rovnou s ní Kordulce po lýtkách. V tu chvíli přiběhla z lesa víla Amálka. „Hned Kordulku nech!” „Poroučí mi ta pravá,” ohnala se široká bába slovem po Amálce a seká Kordulku březovou metlou. „Ať se tedy stane vílí spravedlnost,” řekla Andulka. Sklonila se nad potůčkem, rukou udělala znamení a pošeptala slovo, co nikdo nezaslechl. Potůček se otočil. Běží teď od konce na začátek. Běží a přinesl zpátky nůši. Amálka ji vylovila a posadila ji široké bábě na záda. „Dostalas zpátky svou nůši,” řekla. „Tím se stalo půl spravedlnosti, a teď se stane celá.” Když dopověděla, utrhla bylinu kejchavici a podala ji Kordulce. „Foukni přes tu bylinu proti široké bábě.” Kordulka foukla. A jak široká bába táhla vzduch, vletělo jí semínko kejchavice do nosu. v Široká bába: „Hepčí!” A odrazilo ji to k topolu. Kordulka foukla znova. Široká bába: „Hepčá!” A odrazilo ji to k vrbě. Kordulka foukla potřetí. Široká bába: „Hepčú!” A odrazilo ji to k bříze.