O víle Amálce : Jak odešla spát až do jara

Sluníčko svítilo z posledního. Víla Amálka seděla na pařízku a hřála v dlaních poslední kvítek, co měl ještě rozkvést. Vtom se přes paseku hrnou dva dědkové v kožíškách a nesou pytel. Neudělají kloudný krok, pořád se pošťuchují a převalují pytel jeden druhému na záda. Vešlo by se do toho pytle snad půl nebe, ale zavázaný je halabala tkaničkou. Když dědci došli k Amálce, ten první povídá: „Můžeme si tu udělat zkoušku?” „Vždyť ani nevím, kdo jste,” řekla Amálka. „To se dovíš,” povídá druhý dědek a zamával na sluníčko: „Můžeme si udělat zkoušku?” Sluníčko se podívalo dolů z nebeské pavlače a zavrtělo hlavou. „Tak tedy ještě ne,” pokrčil rameny druhý dědek. „Ale co s pytlem?” „Amálko, můžeme si tu někde nechat pytel?” povídá první. „My si pro něj za čásek přijdeme.” „Postavte ho třeba tamhle ke třem šípkům,” ukázala Arnálka. Dědci tam pytel odnesli, smekli čepici a strkali se někam dál. Amálka obešla pytel. Studilo od něho, až kolem lehala jinovatka. A jak byl nepořádně zavázaný, odletovala z něho bílá peříčka.

„Dědci jistě vědí, proč je to právě tak,” myslí si Amálka. Nechala pytel ležet u tří šípků a šla zahřívat poslední kvítek, co měl ještě rozkvést. Netrvalo to ani chvilku a k pytli se přihnal hospodský Půlsklenka zdola ze vsi. Hledal na pasece pozdní ryzce, vidí tu jinovatku kolem a povídá: „Mít ten pytel, nemusel bych kupovat led. Postavil bych pytel do sklepa a bylo by tam pořád jako v lednici.” Nikde nikdo, jen stehlík se dívá z bodláku. Půlsklenka si naložil pytel na záda a rovnou s ním pryč. Za chvíli se druhou stranou přihrnuli ti dva strkaví dědci. Sluníčko na ně hrozí z nebeské pavlače: „Dědci Fujaváci, kde jste byli? Vždyť už je nejvyšší čas!” Oni to opravdu byli Fujaváci a ten pytel, to byl fujavácký pytel. „Vždyť není zmeškáno,” brebentí Fujaváci. „Za chvíli všecko bude, jak má být.” Jenže když se dostrkali ke třem šípkům, pytel nikde. Na nebi šlehá sluníčko zlostí. „Moc špatně jste ten pytel opatrovali, dědci Fujaváci!” Ona totiž v něm byla celá letošní úroda sněhu. Sluníčko vyhřmívalo dědkům a oni jen přešlapovali a strkali do sebe rameny. Z lesa vyšla víla Amálka a oba dědci hned na ni: „Kam se ztratil ten pytel sněhu?” Amálka zbledla od starosti. Hledali pytel od mlází k mlází, až se ozval stehlík z bodláku: „Odnesl ho Půlsklenka z hospody.” „Holala,” řekli dědci Fujaváci a vydali se s Amálkou za pytlem do vsi. Hospodu dlouho nehledali. Byla zakovaná do ledu od prahu až po komín. To ten fujavácký pytel. Půlsklenka obchází kolem zamrzlé hospody a žaluje rampouchovým hlasem: „To jsem si dal. To jsem si dal.” „Tak už sebou hněte, dědci Fujaváci,” řekla Amálka. „Vytáhněte pytel ze sklepa a rozvažte ho. Padne sníh a bude dobře.” Jenže toho se dědci Fujaváci pořádně vylekali. „Když on je ten pytel navztekaný!” „Tak musím sama,” řekla víla Amálka. Zabalila si ruce do závoje jako do rukávníku a poručila pytli, aby vylezl ze sklepa. Pak zatáhla za tkaničku. Už se to hrne a sype, sníh a sníh. „Amálko, zmrzneš!” křikli dědci Fujaváci. Víla Amálka se jen usmála: „To já dřív odejdu tam, kam víly chodí přespávat sníh.” A tančila kroky a krůčky, a tančila — a už tam nebyla