O víle Amálce : Jak pomáhala ježčí tlapce

Už zrála jablíčka na pláňkách v lesích. Ten čas je pro víly moc důležitý. Která víla nevypije šťávu z jablíčka napůl uzrálého, ta až do příštích jablek klopýtá při tanci. Amálka vzala koflík z žaludového kalíšku a šla hledat jablíčko. Leckde po lese se poptávala po pláňce, ale řekla jí až sojka: „Já o ní vím. Já tě tam dovedu.” Když tam došly, povídá pláňka Amálce: „Že jdeš! Každý rok vychovám jablíčko pro vílu, ale ještě se tu u mě žádná nestavila.” Jenže to jablíčko viselo moc vysoko. Amálka nedosáhla. Povídá sojce: “Vyleť nahoru a shoď jablíčko do trávy.” „Až by jablíčko buchlo o zem, já bych snad vyletěla z peří!” lekla se sojka a byla tatam. Amálka stála pod pláňkou s prázdným koflíkem. Vtom přišli dva ježci, dupali jako vojáci. „Já jsem ježek,” povídá první. „A já ježková,” povídá druhý. Oni tak začínali každou řeč, aby si je někdo nepopletl. „Proč tu tak stojíš?” povídá ježková. „Protože jablíčko visí moc vysoko,” řekla Amálka. „Tak drcni do stromu a ono spadne,” poradil jí ježek.

Amálka vzala za kmen a zatřásla. Na pláňce se pohnul sotva list. „Takhle to jablíčko dolů nedostaneš,” povídá ježek. Ustoupil o sedm kroků, rozběhl se a vrazil do pláňky. Jablíčko spadlo Amálce do dlaní. Chvíli s ním otáčela a zas: „Ale jak z něho dostanu šťávu?” „Takhle,” řekla ježková. Vrazila do jablíčka pichlák a z jablíčka se hned čepovala šťáva. Amálka si natočila plný koflík, vypila ho a oddychla si: „Teď ze mě bude až do příštích jablek parádní tanečnice.” Ježci si vzpomněli, že pospíchají, a šli dál. Ušli sotva kousek, když ježek řekl: „Podívej, ježková, na cestě leží kámen.” „Tak dej pozor, abys na něj nešlápl,” řekla ježková. Jenže ježkovi se na kamenu podvrátila noha a tlápl rovnou ježkové do pichláků. Převalil se, a že to bolí, a že nemůže dál. „Tak já jdu pro pomoc,” řekla tenkým hlasem ježková a rozběhla se zpátky k Amálce. „Amálko, ježek mi šlápl bosou nohou na pichláky. A teď tam leží.” „Když šlápne ježek na ježka, to je opravdu neštěstí!” lekla se Amálka. Popadla sukničku do dlaně a rozběhla se tam. Ježek leží a dívá se jen na půl oček. „Musíme najít pravou bylinu,” řekla Amálka. Našla proutek bezbolístky a dala k ní ježkovi čichnout. „Už nebolí?” ptá se ježková. “Bolí.”

A ježek se dívá už jen na čtvrt oček. „Tak já sama nevím,” starala se Amálka. Ježek už má oči docela zavřené. Vtom ale vyšel na nebi měsíček a povídá: „Já se na to radši podívám sám.” Sklouzl se až dolů po nebeské skluzavce a řekl: „Ježek má v tlapce moc velikou horkost.” Podržel v chladných měsíčních rukách ježkovi tlapku a maličko ji hladil. „To je lahoda,” povídá ježek a otevřel na osminku oči. A otevřel je na čtvrtičku, na půl a pak docela. „Já už to všecko věděl napřed,” řekl měsíček. „O Amálce, o jablíčku, o ježkové, o ježkovi, o pichláku a tlapce.”