O víle Amálce : Jak přetancovala obra Hrompace

Jednou přišla víla Amálka ke stromu a zaťukala. Z okýnka vykoukl datel a povídá: „Teď nemám čas, zrovna dodělávám botu.” Zobákem dírkuje podrážku, pařátkem nasazuje floky a čelem je zatlouká. „Už je ta větrná botička hotová,” řekl. „Tak copak mi chceš, Amálko?” Víla Amálka si vyzula střevíček. „Ale tancovala jsem po ostřici a ve střevíčku je díra.” Datel si postrčil červenou čepičku od ucha k uchu. „Ten střevíček je šitý stříbrnou měsíční jehlou. Ale zkusím to i tak.” Zrovna udělal na střevíčku poslední steh, když vtom se všecko zatřáslo. Z dubů se sypou žaludy a z buků bukvice. „Jej,” lekla se Amálka, „asi někde blízko uhodilo.” „Jenže kde se vzal ten hrom, když se neblýsklo?” řekl datel, podrbal se za uchem a zamyslel se. Amálka si obula spravený střevíček a rozběhla se po špičkách trávy domů na mýtinu. A ono tam zrovna uprostřed mýtiny sedí nějaké chlapisko. Hlavu má jako balvan, tělo jako skála a hlasem by mohlo hřmít.

„Já jsem Hrompac,” povídá to chlapisko. „Tedy obr Hrompac, jestli ti to není jasné.” „A proč by nebylo?” odpověděla víla Amálka. „Protože je to ještě dál,” povídá Hrompac a Amálce vlajou od jeho dechu vlasy kolem uší. „A jak je to dál?” řekla Amálka. „Dál je to takhle,” zarámusil Hrompac a Amálce začalo bít tence srdíčko. „Dál je to tak, že si tě, Amálko, vezmu za ženu.” A Hrompac si vzdychl, až se to hnalo lesem a lámaly se haluze. Obři mají sílu, ale zato rozumu míň. Víly jsou sice jemné jako kvítek, ale vědí si rady. „Tak dobře,” kývla Amálka. „Jenže já chci jen takového muže, který by dokázal, co dokážu já.” „A co bych já nedokázal?” zahučel obr Hrompac a pomalu se zvedl z borůvčí. Ale to už Amálka na špičky, na patičky a tančí. Tančí kroky, tančí krůčky, smyčky kličky se závojem. Udělala poklonku a řekla: „Teď zas ty.” „Teď zas já.” A Hrompac se pohoupl v bocích, klopýtl si špičkou o patu a řinkl sebou, až se hnulo v srdci lesa. Sesbíral se ze země a povídá: „Nejde to, vílo. Asi je to tím, že nemám tak lehké střevíčky jako ty.” A že to napraví. Šel rovnou k datlovi a povídá mu: „Mám boty z buku a dělá mi to těžké nohy. Do zítřka mi uděláš měkké lipové botičky.” Dopověděl a hrne se do skal, aby si tam počkal na ty lipové botičky.

Za chvíli přišla k datlovi Amálka. „Už to víš?” povídá smutně. „Co si počnu, když mě Hrompac v lehkých botičkách přetancuje?” Datel si postrčil červenou čepičku od ucha k uchu. „Nic se, Amálko, netrap, uděláme Hrompacovi taneční botičky jeden div!” Zaťukal a slétli se tam datlové, datlíci, strakapounkové a brhlíci až z třetího polesí. Datel jim ukázal dva hromské pařezy, co opodál trčely ze země. „Hrompac chce mít lipové taneční botičky. Tak mu je tedy uděláme z těch pařezů.” A dali se do toho. Datlové dělali hrubou práci, datlíci odsekávali třísky, brhlíci a strakapounkové oškrtávali třístičky. A už tam na mýtině stojí pár bot. Už se tam hrne taky obr Hrompac. „ Kde jsou boty?” Datel mu ukázal pařátkem. „A kde je k nim muzika?” Datel ukázal druhým pařátkem na ptáčky. „Tak já si ty botičky obuju, zatancuju a pak si vezmu Amálku za ženu,” zahučel Hrompac. A hrne se do bot a libuje si, že jsou mu jak ulité. Potom spustili ptáčkové muziku. Datlové bubnovali, datlíci repetili, brhlíci hvízdali jako flautička a strakapounkové to trochu kazili. Hrompac chytil takt, pohoupl se v bocích a chce se dát do tance. Jenže každá jeho bota se drží země nejmíň sedmi kořeny. A to je moc i na obra. Chvíli tam sebou cloumal, chytal se nebe, ale tanec mu z toho nevyšel. „Hrom ti dej pac,” povídá nakonec. „Udělal jsem si, Amálko, před tebou takovou ostudu, že už tě radši nechci.” Vyjel nohama z pařezových bot a utekl po velikých palcích za les.