O víle Amálce : Jak seděla v zelené klícce

Jednou šla víla Amálka po mezi kolem šípkového keře. Vtom slyší, jak někdo volá hláskem tenčím než nitka: „Tak bude to, nebo nebude?” Amálka se líp podívala a vidí, jak se na keři mezi zelenými větvemi houpá poupě. Byla v něm zavřená maličká Růženka a pořád volala: „Tak bude to, nebo nebude?” „Já vím, už bys chtěla ven,” řekla víla Amálka a zaťukala na poupě kotníkem: „Pusť tu Růženku!” Jenže poupě ne a ne rozkvést. A tak si Amálka vzdychla: „To je těžká věc, Růženko. U nás v lese bych poupě snadno dokázala rozkvést v květ, ale na mezi to neumím.” „Tak bude to, nebo nebude?” volala Růženka v poupěti. „Leda že bych došla pro vodu a zalila ten líný šípek, aby si pospíšil,” řekla Amálka. „Jsi hodná, jenže moc mluvíš,” zavolala z poupěte Růženka. „Běž radši pro vodu.” Cestou k rybníku potkala Amálka raka. Byl to velikýčerný rak a říkalo se o něm, že je pěkný jako rytíř. Teď seděl za kamenem a byl nešťastný, že mu každé tykadlo ukazuje jinam.

„Pročpak nosíš tak nepořádně tykadla?” zeptala se Amálka. „To je tím,” zabručel rak, „že mi ráno upadlo křemínkové zrcátko, a nemám se do čeho podívat.” „Vždyť tamhle leží, tak si ho zvedni,” řekla Amálka. „To se lehko řekne,” zabručel rak. „Jen se podívej.” Namířil si k zrcátku nosem a leze. Ale čím víc leze, tím je od zrcátka dál. „Takhle by ses k zrcátku nedostal nikdy,” řekla Amálka. „Musíš pozadu, vždyť jsi rak.” Rak bezradně složil klepeta do trávy. „Když si k zrcátku namířím ocasem, tak ho zas nevidím.” Amálka mu říkala čihy a hatou a rak podle toho rejdoval rovnou k zrcátku. Podíval se do něho, srovnal si tykadla a zas byl pěkný jako rytíř. Potom povídá Amálce po račím: „Ža šedub tavobeřtop, užůmop it ykat.” Amálka se zasmála, že rozumět rakům dá takovou práci. Řekla: „To bych ráda věděla, čím by rak mohl pomoct víle.” A šla dál k rybníku. Na břehu si podkasala šaty, našla si prázdnou škebli, a že do ní nabere vodu pro šípkový keř. Když nabírala vodu, vyjel z rybníka vodník. Byl to vodník Kebule, ta zlá žabí hubička. Co v něm bylo dobrého, vešlo by se do loužičky. Zato zlé by přeteklo přes hráz. Popadl vílu Amálku za ruku a zakvákal: „Stáhnu tě dolů a budeš mi tam dělat hospodyni” Amálka se vylekala. „Jenže,” povídá vodníkovi, „já jsem víla lesní a ve vodě být nemůžu. Ke všemu jsi, Kebule, veliký ošklivec.” Vodníka Kebuli to dopálilo, až se od něho ohřála voda v rybníce. Udělal vlny od břehu k břehu a řekl: „Tak já si tě, Amálko, dolů nepovedu. Budeš mi hospodařit při břehu v puškvorcích a míchat mlhu.”

Mezi řečí sáhl Kebule tlapkou sem, sáhl tam, natrhal sítí a upletl z něho zelenou klícku. „V téhle klícce si tě budu chovat, abych tě měl bezpečnou.” Poklopil klícku na Amálku a sám sjel do hlubiny. Víla Amálka tam sedí v zelené klícce, překládá škebli z ruky do ruky a trápí se. Vodník Kebule jí vzkazuje po rybách, aby mu šla hospodařit. Ale Amálka že ne a ne. Když už klícka začala vadnout a Amálka byla málem utrápená, zvedla se vlna. Když odplynula zpátky, stál tam rak. „Uondej alív ivokar, éhurdop kar elív,” povídá Amálce. A potom se dal klepety do klícky. Uštípl u klícky petlici. Amálka vyběhla ven, nabrala do škeble vodu a zalila šípkový keř. Poupě se otevřelo, vykoukla Růženka a řekla: „Jé, to je na světě bíle! V poupěti bylo jen růžově.” „Panenko,” povídá nakonec víla Amálka, „to já nevěděla, že se toho tolik stane, když jen přejdu kolem šípkového keře.”