O víle Amálce : Jak si kutálela s oříšky

Jednou šla víla Amálka kolem lísky. Najednou jako by zaslechla hlásek. Nikde nikdo, ale hlásek pořád volá: „Já jsem oříškový panáček!” „A kdepak jsi?” zeptala se Amálka. „Já nevím. Někde v oříšku,” volá hlásek. Amálka přebrala šest oříšků a ten sedmý upustila na zem. Vyskočil z něj panáček. Má hnědé šaty a žlutý klobouk. „Tiše,” povídá. „Zrovna začal podzim.” Na ta slova se po pasece zatočil vítr, očesal z lísky listí a zpřeházel trávu. „Až mi to profouklo sukničku,” otřásla se víla Amálka. „Tiše,” řekl oříškový panáček, sáhl do kapsy a rozhodil kolem sebe hrst oříšků. „Vždycky když ti, Amálko, bude zima, budeme si koulet s oříšky a zahřeješ se.” Kutáleli si s oříšky a Amálka celá zrůžověla. Pak si ale vzpomněla, že má taneční povinnost na sousední pasece. Odběhla a oříškový panáček na ni čekal. Za chvíli hop — a stojí tam veverčák Pizizubka. Kulí oči na panáčka: „Co jsi zač?” „Já jsem oříškový panáček a jsem celý kulatý. Ale ty máš pořádně špičaté zuby,” tiše řekl panáček. Pizizubka po něm bleskl očkem. „Ty zuby mám na oříšky.” „Jé, oříšků já mám vždycky plnou kapsu!” řekl neopatrně panáček a začal je kolem sebe rozhazovat. Pizizubka oříšky chvíli sbíral, ale pak ty nasbírané zahodil, popadl panáčka a už si ho nese do hnízda na borovici. „Odtud mi neutečeš,” povídá veverčák Pizizubka. „Pohodlně si lehnu a ty mě budeš krmit jadýrky.” Když měla víla Amálka po taneční povinnosti na sousední pasece, vrátila se k lísce. Oříškový panáček nikde. Leží tam jen pár oříšků. Amálka po nich došla pod borovici. Pizizubka nebyl doma. Chodil od veverky k veverce a chlubil se. Oříškový panáček seděl na kraji hnízda a zavolal na Amálku: „Tady jsem!” „Jenže já si pro tebe nemůžu přijít,” řekla smutně Amálka. „Je tam nahoře velký vítr a odfoukl by mě.” Vtom se vrátil veverčák Pizizubka, vyskočil na větev a volal: „Máte to marné!” Čarovat se proti veverčákům nedá, protože jim čarování sklouzne po chlupech. Amálka šla pomaloučku pryč.

Šla černým lesem. A on se tam v roští válí medvěd, seká se prackami po kožiše a tence naříká. „Je tě pořádná hora. Tak proč tak tence naříkáš?” povídá Amálka. Medvěd žaluje: „Strašně mě, Amálko, trápí blecha.” A znova po ní jede nosem i prackami. Jenže nos je veliký a pracka je veliká, a maličká blecha vždycky uklouzne. „Počkej, já to zkusím sama,” řekla Amálka. Medvěd si klekl na koleno, aby dosáhla. Amálka si utrhla bylinu vejhoňku a roztřásla ji medvědovi do kožichu. Vejhoňkový prášek pošimral blechu pod paždíčkem. Vypískla ichichi a skákala pryč přes paseku, jako když střílí brokem. „A teď zas já tobě” povídá Amálce medvěd. Odvedl ji pod borovici, kde měl hnízdo veverčák Pizizubka, a řekl: „Pořídím to nadvakrát.” Nejdřív zatřásl s borovicí jemně, jen co by střásl oříškového panáčka Amálce do náruče. Potom zatřásl celou medvědí silou. Sesypaly se šišky a za nimi Pizizubka. Metl si to přes paseku za blechou. Medvěd zadupal a šel po svém medvědím. Oříškový panáček rozhodil hrst ořechů a pak si s Amálkou kutáleli.