O víle Amálce : Jak víla Amálka nechala stát myslivce Mušku v lese

To jednou byla na lesním paloučku mlha, zasvitlo do ní slunce a maličko zafoukal vítr. V mlze se hnulo a vzdychlo. A stojí tu jemná panenka. Stojí na paloučku v šatech lehkých jako pára a diví se, kde se tu vlastně vzala. A zamyšlená je. „Vždyť ani nevím, jak se jmenuju,” špitá si. „A co,” povídá nakonec, „budu si říkat víla Amálka.” Bylo odtamtud jen dvanáct kroků ke studánce. Amálka k ní dotančila po špičičkách trávy a sklonila se nad vodou. Voda je věrné zrcátko. Amálka se rozhlídla, jestli ji někdo neuslyší, a tiše vykřikla: „Jé, to jsem hezká!” Vtom padla rána. Bylo to někde hloub v lese. A za chvilku běží kolem srnka, kopýtka má mokrá od slziček, které jí padají z očí. „Co to děláš?” povídá Amálka srnce. „Pláču,” řekla srnka. „A proč pláčeš?” ptá se Amálka. „Protože myslivec Muška mi postřelil srnečka a teď se za ním honí někde po lese,” řekla srnka. Víc se Amálka neptala. Rozběhla se hloub do lesa cestičkou, kudy by nikdo neprošel. A už je vidí, ty dva. Vpředu kulhá srneček a za ním se žene myslivec Muška. Na hlavě má klobouk s kančím zubem, zelená kamizola, kalhoty s lampáskem, červené botičky. Je to sama myslivecká pýcha. Puškou odhazuje větve, co překážejí. „A já tě dostanu,” směje se Muška sám sobě do kroku a běží za srnečkem.

Amálka zkusila prstem, kam vane vítr, a předběhla myslivce Mušku. Postavila se mu do cesty a řekla: „Z té pušky už nesmíš vystřelit. A najdi hojíčkový list a polož ho srnečkovi na ránu, aby zas mohl běhat po všech čtyřech.” Myslivec Muška se před pěknou panenkou nejdřív zarazil. Ale pak se opřel o svou pýchu a povídá: „To by tak hrálo, abych místo střílení dělal srncům doktora!” A už je zas na skoku za srnečkem. Jenže když běžel kolem Amálky, ona se bystře rozhlídla, utrhla list trávy zívalky a šlehla s ním Mušku přes čelo. Muška ani nedokročil krok. Zívl si, ospalost ho povalila do mechu a usnul tak hluboce, že les nemůže být hlubší. Amálka se k Muškovi shýbla a otevřela mu torbu. Byly v ní už jen tři patrony. Amálka nad každou udělala vílí znamení. Potom řekla srnečkovi, co stál opodál na třech kopýtkých: „Už se nic neboj! I kdyby na tebe Muška namířil a vystřelil, ničeho se neboj.” Když dořekla, schovala se víla Amálka do stínu pod jedlemi. A myslivci Muškovi už se kazí sen. Vzdychl, posadil se, rozpomněl se — a sáhl po pušce. Nabil první patronu, namířil na srnečka a povídá: „Teď se dočkáš.” A stiskl.

Jenže z pušky vyšel jen bílý kouř a zahrálo to jako flétna. Srneček pokojně stojí. Myslivec Muška profoukl pušku a láduje druhou patronu. A míří a střelí. Z pušky vyletěl roj motýlů a roztočil se Muškovi kolem očí. Srneček dál pokojně stojí. „To jako by mi někdo začaroval patrony!” křikl Muška a nabil do třetice. Stiskl tak jemně, jak ještě nikdy nestiskl. Z pušky se vyhrnulo sedm sršáňů. Sedmý, ten hlavní, se usadil ve vzduchu na nitku od Muškova nosu a bzučí: „Jestli se v tu chvíli nerozběhneš pro hojíčkový list, pustíme do tebe sedm žihadel!” Tohle vyhnalo z myslivce Mušky pýchu. Pušku pověsil na rozsochu a rozběhl se pro hojíček. Ulomil z něho list a přiložil ho srnečkovi na ránu. Rána jako by tam nikdy nebyla. Srneček se zas postavil na všechna čtyři kopýtka a odběhl k srnce. Myslivec Muška se na to chvíli díval a potom ze zbytku své pýchy spustil na Amálku: „Srnečka jsem ztratil, ale zato mám tebe, pěkná panenko.” Jenže to už víla Amálka odcházela po špičičkách trávy do hlubokého lesa. „Kdepak, Muško. Srneček odešel k srnce. Já jdu do hlubokého lesa. Ty tu zůstaneš sám s vystřílenou puškou.” A myslivec Muška tam zůstal sám s vystřílenou puškou.