O víle Amálce : Jak zatančila králi

Jednou jela víla Amálka lesem na jelenu Větrníkovi. Nesli se spolu jako krása a krása. Cválají lesem a přes dvě paseky. Na třetí pasece Větrník klopýtl, div Amálka nesletěla do ostružiní. A vtom je slyšet štířivý hlásek: „Kde máte oči, vy dva? Rozbořili jste mi chalupu!” Amálka se podívá a on tam stojí lesní mužík Trneček. Celý je pichlavý jako ostružinový prut. „To nemůžete jinudy?” křičí a zlostně obchází svou pobořenou chaloupku. „Nezlob se, Trnečku,” řekla Amálka. „Pošlu ti na chaloupku pomoc.” „To mě spíš zlobí něco jiného než rozbořená chaloupka,” křikl Trneček. „Ty jsi krasavička, jelen je krasavec, ale já jen ošklivec.” „Proti tomu se nedá nic dělat,” řekla mírně víla Amálka. „Ale přece jen bych na tobě něco chtěl za tu chalupu,” povídá Trneček tichoučce jako hádek. „Chtěl bych Větrníkovi něco pošeptat.”

Jelen sklonil hlavu, Trneček mu šeptal do ucha a divně se přitom usmíval. Potom Amálka a Větrník jeli dál. Jelen šel pořád pomaleji, jako by měl v hlavě divné myšlenky. Zastavil se a povídá: „Nedošla bys, Amálko, pěšky? Někde mě čekají.” Amálka seskočila do mechu a Větrník zakličkoval do lesa. Jenže Amálce to bylo všecko divné. Nasedla na vítr jako do kočáru a tajně se vydala za jelenem. Hluboko v lese čekal na jelena mužík Trneček. Sotva Větrník doběhl, Trneček hned na něho: „Dobře že jsi tu, Větrníku. Nejdřív jsem ti něco pošeptal a teď ti něco ukážu.” Dovedl jelena na mýtinu, kde měl myslivnu myslivec Muška. Tam ukázal Větrníkovi na parohy přibité ve štítě. Byly to parohy dvacaterácké, jedna síla a krása. Jelen Větrník si parohy prohlídl, svěsil hlavu a jen si povzdychl: „Teď jsi mě, Trnečku, přivedl do největšího neštěstí, co se může stát jelenovi. Stydím se za své parohy, protože jsou jen šestnácterácké.” Zaslechla to taky víla Amálka, co tam zrovna přijela na větru. Chtěla jelena potěšit, hladila ho mezi ušima, ale on se k ní jen točí bokem. „Mě, Amálko, nepotěšíš.” Mužík Trneček běhal kolem a byl samý divný smích. Amálka nakonec spolkla slzičku a odešla. „Je pryč,” zamnul si ruce mužík Trneček. „A teď mě, jelene, dobře poslouchej. Nejdřív jsem ti něco pošeptal, pak jsem ti něco ukázal a teď ti něco dám.” Vedl Větrníka do lesa pořád temnějšího, až na to místo, kam jeleni už sto let chodili shazovat parohy. Byly tam parohy jelenovi pro úsměv, ale taky ty lepší. Celá hora jich tam byla, čím výš, tím pěknější. Na samém vršku ležely jedny šestatřicaterácké. „Ty já musím mít!” povídá jelen Větrník. „Jen si pro ně sáhni,” řekl Trneček. Větrník uhodil hlavou o strom, šestnácterácké parohy se mu skutálely z hlavy do mechu a Větrník si sáhl pro šestatřicaterácké. „Teď jsi jelení král,” řekl Trneček. „A co kdybys tak zatroubil, aby se to všude vědělo?” Větrník se opřel kopyty o pařez a zatroubil po jelením jako celá kapela.

„Už se to všude ví!” vykřikl Trneček, divně se usmál a vklouzl do kapradí. A vtom se taky z lesa ozvala trubka a někdo odtamtud volá: „Slyšel jsem tu někde troubit krále jelenů. A já jsem taky král.” Z hloubí lesa přijel král na vysokém koni a co ještě neřekl, to teď dopověděl: „Jelene Větrníku, ty král, já král. Jenže já mám flintu.” A namířil na jelena. A míří. Větrníkovi odtikává poslední vteřinka. Zbýval jí už jen vlásek, když tam rychlý vítr přinesl vílu Amálku. Spustila před králem rovnou takový taneček, co se jinak smí jen před měsíčkem. Král se dívá a dívá. Aby se mu pohodlněji dívalo, opřel se o flintu jako o hůl. Vtom jelen odskočil do lesa. A víla Amálka, ta už tam taky nebyla. Král vylovil mužíka Trnečka z kapradí a dost smutně povídá: „Co jsem ulovil, to jsem ulovil. Dám si tě na hradě do sklenice s ještěrkami.”