O VLÁČKU, KTERÝ DOLETĚL AŽ NA KONEC SVĚTA

Bylo nebylo, za devatero tunely a devatero viadukty jedno městečko, a v tom městečku stálo pěkné nádraží. Lidé sem rádi chodili, protože to tu vše bylo tak akorát velké a tak akorát upravené. Paní výpravčí tu měla nasázené květiny a pan výpravčí se na příchozí lidi vždy mile usmál. Před nádražím postavil pro děti takové malinkaté nádražíčko s malinkatým vláčkem a tratí. Dokonce tomu vláčku dal i jméno. Jmenoval se Kiliánek. Děti si s Kiliánkem moc rády hrály a vždycky se moc těšily, když mohly jít na nádraží. Netušily ale, že Kiliánek není jen tak obyčejný vláček. On to byl totiž kouzelný vláček. Každý, kdo ho měl rád, se s ním mohl svézt, kam chtěl. Jen musel Kilánkovi věřit, že to dokáže. Co myslíte děti, dokázal by vás ten vláček dovézt tam, kam by jste chtěly? A pročpak by ne? Ale co když někdo chtěl někam, kam nevedly žádné koleje? Co pak? Vždyť už jsem říkala, že ten vláček byl kouzelný. On si uměl přičarovat takové stříbrné koleje. A po nich se dostal všude, třeba až na konec světa. Jednoho dne přišla k malému nádražíčku dívka jménem Lucie. Chodila kolem dokola, a ne a ne se rozhoupat, ale nakonec se odvážila: „Kiliánku, Kiláanku, kdepak jsi. Ukaž se mi!“ 35 Kiliánek vyjel z tunelu za nádražím. „Copak, copak, Lucinko? Chceš svézt?“ „Jak víš, že se jmenuji Lucka?, podivila se dívka, vždyť mě vidíš poprvé!“ „Já vidím i to, co není vidět. A na tobě vidím, že máš nějaké moc veliké trápení.“, odpověděl Kiliánek. „No, to mám. Víš, moje maminka mi postonává, a já bych jí chtěla pomoct se uzdravit.“ Kiliánek byl chvíli potichu, a pak zašeptal: „Na druhém konci světa žije jeden kluk. Myslím, že se jmenuje Kubík. Měl podobné trápení jako ty. Mohl bych tě tam zavézt, třeba si vzájemně pomůžete. „Tak jo, souhlasila radostně Lucinka, vlezla si do vláčku a zvolala: „Jedém!“ Kiliánek se rozjel plnou parou vpřed. Pohánělo ho to, čemu děti věřily. A protože Lucinka moc věřila tomu, že může najít Kubíčka, mohla za ním dojet i na druhý konec světa. A ani to netrvalo moc dlouho. Najednou před sebou uviděla dvě sluníčka. Jedno bylo malé, a zářilo jasným bílým světlem. To druhé bylo veliké, ale jeho světlo tak nějak smutně blikalo a mžouralo. Lucinka přivřela oči, aby jí nebolely, když v tom uslyšela takový milý hlásek: „Ahoj, já jsem Kubík, a kdo jsi ty a kde jsi se tu vzala?“ Lucinka si uvědomila, že k ní promlouvá to malé jasné sluníčko. A tak zkusila odpovědět podobně, jako k ní promlouval Kuba. „Jmenuji se Lucinka, a tady Kiliánek mě k tobě zavezl. Prý Tě také trápí, že ti maminka postonává.“ „Trápilo“, odpověděl Kubík. Ale už vím, jak mamince pomoci. Když jsem byl menší, maminka se o mě s láskou starala a dávala mi hodně síly, abych pěkně povyrostl. No, a teď je řada zase na mě, abych jí tu sílu zase vracel. 36 Najednou zalilo Lucinku takové hřejivé teplo a velká hvězda se trochu rozjasnila. „Vidíš, Lucinko, když budeš své mamince také s láskou pomáhat, bude jednou zase jako rybička. Lucinka zase pocítila ono hřejivé teplo, a velká hvězda se zase o něco více rozjasnila. „Děkuji ti za radu, Kubíčku. U mne v srdíčku budeš mít také svoje místečko,“ rozloučila se Lucka se Jakubem a vyjela s mašinkou Kiliánkem domů. Doma pak Lucinka mamince se vším, co dovedla, pomáhala. Často si vzpomněla na sluníčko, které teď nosila i ve svém srdci. To sluníčko maminku tak hřálo, že se brzy uzdravila. Také na Kiliánka si Lucinka vzpomněla. A představte si milé děti, že od té doby, co dovezl Lucinku ke Kubíčkovi, začal vláček jezdit dokonce po zlatých kolejích.