O žabce královně

Byl jeden král a měl tři syny. Jednou je k sobě povolal a řekl: „Milé děti! Jste už nyní dospělí; máte čas, abyste se postarali sobě o nevěsty. Udělejte si každý po střelce, jděte na zakázaná luka a vystřelte v rozličné strany. V který dům čí střela padne, v tom sobě vezme nevěstu.“ Královicové udělali sobě po střelce, vyšlí na zakázaná luka a vystřelili: nejstarší bratr v pravou stranu, prostřední v levou, a nejmladší, který se nazýval Ivan bohatýr, pustil svou střelu přímo. Potom šel každý hledat své střelky. Nejstarší bratr našel svou střelku u ministra a prostřední u jenerala, i obadva pojali za ženy jích krásné dcery. Ale Ivan bohatýr dlouho nemohl najiti střelky své a byl velmi zarmoucen; celé dva dni chodil po lesích a horách, a na třetí den zašel v bahno i spatřil velikou žábu, ana v hubě držela jeho střelu. Ivan bohatýr chtěl ujiti a od své nalezené střely upustiti; ale žabka zavolala: „Kva-kva! Ivane bohatýře, pojď ke mně a vezmi si svou střelku, sic nikdy z tohoto bahna nevyjdeš,“ Po těch slovech žabka se převrhla – a v tom okamžení vyskytla se tu překrásná besídka. Ivan bohatýr vešel do besídky. „Vím,“ řekla žabka, „žes už třetí den nic nejedl; nechceš-li něčeho pojisti?“ Po té žabka opět se převrhla – a hned se tu vyskytl stůl se všelikým jídlem a pitím. Ivan bohatýr sedl za stůl a najedl i napil se. „Poslouchej,“ řekla mu žabka, „tvá střela zalítla ke mně, ty si mě musíš vzíti za ženu; pakli nevezmeš, nevyjdeš z tohoto bahna.“ Ivan bohatýr se zarmoutil a nevěděl, co dělati; potom se rozmyslil a vzal žabku s sebou i přinesl ji domů. Bratří i nevěsty začali se mu vysmívati. Nastal den, v který se musil Ivan bohatýr oženiti: on jel v kočáře a žabku nesli do dvorce na zlaté míse. Když nastala noc a ženich s nevěstou odešli do svých pokojů, sňala žába se sebe žabí kůží a udělala se překrásnou pannou; a za dne opět se proměnila v žábu. Ivan bohatýr byl s ní spokojeně i šťastně živ. Po některém čase dal si král své syny zavolati a řekl jim: „Milé dětí! nyní jste už všickni tři ženatí; rád bych, aby mi vaše ženy, a mé nevěsty, udělaly každá košili.“ Po té jím dal po kusu plátna a řekl, aby ty košile byly do zejtřka hotovy. Starší bratří přinesli plátno svým ženám, a ty hned začaly svolávati komorné, matičky a selské krásné panenky, aby jim pomohly košili ušiti. Komorné a matičky hned přiběhly a daly se do práce: některá stříhala, některá šila. Mezitím poslaly nevěsty služku se podívat, jak bude žabka košili šiti. Jak služka vstoupila k Ivanu bohatýru do pokoje, tu on právě přinesl plátno a smutně je položil na stůl. „Což jsi tak smuten, Ivane bohatýře?“ řekla žabka, a on odpověděl: „Kterak nemám býti smuten? Otec přikázal, aby z tohoto plátna jemu do zejtřka ušita byla košile.“ – „Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „a jdi spat; ráno bývá moudřejší nežli večer – všecko se to udělá.“ Po té vzala nůžky a rozstříhala to celé plátno na malé kousky; potom otevřela okno a vyhodila je ven na vítr i řekla: „Bujní větrové! rozneste ty kousky a ušíte tchánovu košili.“ Služka šla a pověděla královnám, že žabka celé plátno rozstříhala na malé kousky a vyhodila oknem. Ty smály se žabce a řekly: „Co as její muž zejtra králi přinese!“ Na druhý den, když Ivan bohatýr se vyspal, podala mu žabka košili: „Tu máš, milý Ivane bohatýře! Dones tu košili svému otci.“ Ivan bohatýr vzal košili a donesl ji svému otci, a starší bratří také své košile přinesli. Napřed jí králi podal nejstarší bratr; král podíval se na ni a řekl: „Ta košile je tak ušita, jak obyčejně šijou.“ Potom se podíval na tu, kterou druhý syn přinesl a řekl, že ta košile nic lepší ušita není. Ale když nejmladší syn jemu košilí podal, nemohl se král ani dost nadiviti; nebylo na ní ani jedinkého švu znáti. I řekl: „Tu košili mi dávejte jen v největší svátky.“ Podruhé král zase povolal k sobě syny své a řekl jim: „Milé děti, rád bych věděl, umějí-li vaše ženy vyšívati zlatem a stříbrem; naberte sobě hedbáví, stříbra i zlata, aby mi do zejtřka udělala každá po koberci.“ Zeny starších královiců začaly svolávati komorné, matičky a selské krásné panenky, aby jim pomohly vyšívati koberce. Ty hned přišly a začaly vyšívatí: některá stříbrem, některá zlatem. Mezitím opět poslaly služku se podívat, co bude žabka dělati. Ivan bohatýr přinesl si domů zlato, stříbro i hedbáví a byl velmi smuten. Žabka, sedíc na stolici, řekla: „Kva, kva, kva! Což jsi tak smuten, Ivane bohatýře?“ – „Kterak nemám smuten býti? Otec poručil, aby tím stříbrem, zlatem a hedbávím do zejtřka byl vyšitý koberec.“ – „Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „jdi spat, ráno bývá moudřejší nežli večer.“ Po té vzala nůžky a všecko hedbáví rozstříhala, stříbro i zlato roztrhala a vyhodila oknem, řkouc: „Bujní větrové! Přineste mi ten koberec, kterým můj otec zakrýval okna.“ Když to služka všecko nevěstám vyprávěla, umínily si, že také tak udělají. I čekaly dlouho, ale vidouce, že větrové jim kobercův nepřinášejí, poslaly koupit stříbra, zlata i hedbáví a daly se do vyšívání koberců jako prvé. Ráno, jakmile Ivan bohatýr vstal, žabka mu koberec podala. Tu všickni tři bratří přinesli své koberce k otci; on pak vzal koberec napřed od nejstaršího, podíval se naň a povídá: „Ten koberec hodí se na koně; aby nezmokli.“ Podíval se druhému na koberec a řekl: „Ten se může prostírat v předním pokoji, aby si oň utírali nohy.“ Potom vzal koberec od nejmladšího syna, divil se’a řekl: „Tímhle kobercem mi prostírejte stůl jen o slavnostech.“ Koberec Ivana bohatýra dal schovati a druhým synům koberce vrátil, řka: „Doneste je svým ženám a řekněte, aby si jich nechaly!“
Potom po třetí řekl král synům svým: „Nyní, milé dětí, rád bych, aby mi vaše ženy, každá sama, upekly po chlebu.“ Když o tom královny uslyšely, ihned poslaly služku se podívat, co bude dělati žabka. V tu chvílí přišel Ivan bohatýr do svých pokojův a byl velmi smuten. „Kva, kva, kva! což jsi tak smuten?“ tázala se ho žabka. – „Jak pak nemám smuten býti? Otec poručil, abys mu upekla chléb,“ – „Neměj žádné starosti, všecko udělám!“ I dala přinésti díž, mouky a vody: vysypala mouku do díže, nalila vody, udělala těsto, vylila je do studené peci a zahradila, i řekla: „Ať se upeče chléb pěkný, čistý, kyprý a bílý jako sníh!“ – Služka vrátila se k nevěstám a řekla: „Nevím, proč král žabku tak chválí; vždyť nic neumí udělati!“ Když nevěsty to všecko vyzvěděly, umínily si, že taky tak udělají, jako žabka; i zadělaly mouku studenou vodou a vylily do studené peci; ale vidouce, že se jích těsto rozplynulo, daly si přinésti jiné mouky, zadělaly své chleby teplou vodou a vsadily je do vytopené peci. I bály se, aby se neopozdily, a pospíchaly tak, že té jedné chléb se připálil a té druhé se nedopekl; ale žabka vyndala svůj chléb z peci pěkný, čistý, kyprý a bílý jako sníh. Bratří přišli k otci ä přinesli každý svůj chléb. Král vzal od nejstaršího syna chléb, podíval se naň a řekl: „Takový chléb možná jen z nouze jisti!“ Potom vzal od druhého syna povídá: „Tenhle chléb je taky takový!“ Ale když mu nejmladší syn podal svůj chléb, řekl král, aby mu ten chléb dávali na stůl, když budou hosti u něho. „Milé děti!“ doložil král, „vaše ženy udělaly mi všecko, co jsem poručil, a proto žádám vás, abyste zejtra se svými ženami přijeli do mého dvorce na oběd.“ Královicové vrátili se k ženám. Ivan bohatýr byl velmi smuten a přemýšlel: „Kterak já s sebou povezu žabku?“ A žabka, sedíc na stolici, otázala se ho: „Kva, kva, kva! proč, Ivane bohatýře, jsi tak zarmoucen?“ Ivan bohatýr odpověděl: „Kterak nemám sermoutiti? Otec poručil nám všem, abychom k němu zejtra přijeli do dvorce s ženami; kterak já tebe tam povezu?“ – „Neměj žádné starosti,“ řekla žabka, „ráno bývá moudřejší nežli večer; jdi spat.“ Na druhý den Ivan bohatýr sebral se a jel do dvorce; a nevěsty poslaly opět služku se podívat, v čem žabka pojede? Tu právě žabka otevřela okno a křikla silným hlasem: „Oh, vy bujní větrové! Leťte tam do mé říše a řekněte, aby přijel nádherný kočár se vší úpravou, se služebníky, hajduky, běhouny a předjíždníky.“ Potom zavřela okno a sedla na stůl. Už se všickni sjeli do dvorce, jen ještě čekali na žabku; tu nenadále běží běhouni, skáčí předjíždníci, a za nimi jede velmi nádherný kočár. Král si myslil, že k němu jede nějaký jiný král anebo královic a šel ho přivítat. „Nechoďte, otče!“ řekl Ivan bohatýr, „jedeť to moje žabka ve skořápce.“ Kočár přijel a z něho vyšla Ivana bohatýra žena a byla tak krásná, že se všickni podivili. Sedli za stůl; žabka, čeho nedopila, to vlila do rukávu a kosti dávala do druhého rukávu. Druhé nevěsty to vidouce, dělaly taky tak: čeho nedopily, vlily do rukávu; čeho nedojedly, dávaly do druhého. Když od stolu vstali, začala hudba hráti a žabka šla tancovat: máchnula jedním rukávem – a hned tu stálo na loket vody; máchnula druhým – a po vodě plavaly husy a labutě, takže všickni, to vidouce, nadiviti se nemohli její chytrosti; a jak přestala tancovatí, zmizelo všecko: voda, husy i labutě. Potom šly tancovat druhé nevěsty; a jak máchnuly svými rukávy, všecky postříkaly a kostmi div jim očí nevytloukly. Vtom Ivan bohatýr odešel domů, vzal žabinu kůži a nemeškaje, spálil ji. Potom přijela jeho žena i začala hledat své kožky, a když jí nenašla, řekla: „Nu, Ivane bohatýře! Když jsi nemohl poshověti malý čásek, tedy mne nyní hledej za třikrát devíti zeměmi ve třicátém cařství, v podslunečném panství, a věz, že mi říkají přemoudrá Vasilka.“ Jak to řekla, v okamžení zmizela. Ivan bohatýr dal se do usedavého pláče a šel jí hledat: šel dlouho nedlouho, blízko neblízko; snadno se pohádka vypravuje, ale nesnadno se dílo dělá. I přišel k chaloupce, která stála na kuřích nožkách a sama se obracela. Ivan bohatýr řekl: „Chaloupko, chaloupko! Zůstaň statí k lesu zadem a ke mně předem!“ A chaloupka na jeho slovo zůstala stati. Ivan bohatýr vešel do chaloupky a viděl v předním koutě seděti Babu-Jagu. „Potud o duši ruské tuto neslýcháno, ani jí vídáno; a nyníčko mi duše ruská před očima! Přícházíš-li, Ivane bohatýře, chtě čilí nechtě?“ Ivan bohatýr odpověděl, že dílem chtě, dílem nechtě, a vypravoval všecko, jak bylo. „Je mi tebe líto,“ řekla Baba-Jaga, „chceš-li, já ti posloužím, Vasilku přemoudrou ti ukážu: každého dne sem ke mně přilétá odpočívat. Jakmile přiletí, hled, abys ji chytil za hlavu, a jak ji chytíš, bude se ti proměňovati v žabku, v ropuchu, v hada i v jinou neřesť, a naposledy se promění v střelu. Tu střelu vezmi a zlom na dvé; a tak potom ona bude na vždy tvou. Jen dej pozor, když svou ženu chytíš, abys jí nepustil!“ Potom Baba-Jaga královice schovala, a sotva ho schovala, tu přiletěla přemoudrá Vasilka. Ivan bohatýr přiloudil se k ní a chytil ji za hlavu; i začala se mu proměňovati v žábu, v ropuchu, a konečně v hada. Ivan bohatýr ulekl se a pustil ji, a Vasilka. v okamžení zmizela. A Baba-Jaga mu řekla: „Když jsi jí neuměl udržetí, už nikdy, nikdy víc jí zde nespatříš; ale, chceš-li, jdi k mé sestře, k ní také přemoudrá Vasilka přichází odpočívat. Ivan bohatýr vydal se k druhé Babě-Jaze, ale tu také přemoudré Vasilky neudržel; i šel ještě ke třetí sestře Babě-Jaze. „Jestliže i nyní přemoudrou Vasilku pustíš,“ řekla, „už nikdy jí nenajdeš.“ Když se mu Vasilka proměňovala, nepustil jí z rukou; konečně udělala se střelou a Ivan bohatýr střelu vzal a na dvé přelomil. V tom okamžení stála před ním přemoudrá Vasilka a řekla: „Nu, Ivane bohatýře, nyní se ti poddávám!“ Baba-Jaga darovala jim koberec samolet, a oni na tom koberci samoletu letěli do svého panství; letěli tři dni a čtvrtého dne spustil se koberec právě do dvorce. Král přivítal syna svého i nevěstu s radostí velikou, vystrojil veliké hody a naposledy udělal na místě svém Ivana bohatýra králem.