O zlaté rybce

O zlaté rybce Žil – byl jeden rybář. Ten rybář byl chudý. Žil se svou ženou v malé chaloupce. Každý den vyplouval rybář na moře a chytal ryby. I dnes vzal rybář sítě a šel k moři. „Když nic nechytíš, domů se nevracej!“ volala na rybáře jeho žena. A tak rybář šel. Slunce svítilo a moře bylo klidné. Rybář hodil sítě do moře a čekal. Čekal dlouho. Až v poledne se v síti zatřpytila malá rybka. Byla to zlatá rybka. Rybář ji vytáhla z vody a rybka povídá: „Dobrý den, rybáři. Já jsem zlatá rybka. Jsem dcera mořského krále. Pusť mě zpátky do moře. Splním ti tři přání.“ „Jsi krásná, zlatá rybko,“ řekl rybář, „pustím tě zase do moře.“ Rybář hodil zlatou rybku zpátky do moře a rybka odplavala pryč. Potom se rybář vrátil domů. Vyprávěl ženě o zlaté rybce. „Ty hlupáku!“ nadala mu žena. „Rybka ti chtěla splnit tři přání. Proč sis něco nepřál? Jsi starý hlupák, muži! Běž zpátky k moři a zavolej tu rybu. Řekni jí, že chceš nové necky na praní.“ Rybářovo první přání Rybář se vrátil k moři. Moře bylo stále klidné a tak rybář zavolal: „Zlatá rybko, kde jsi!?“ Za chvíli se na hladině objevila zlatá hlavička: „Volal jsi mě? Tady jsem. Co si přeješ, rybáři?“ „Moje žena chce nové necky,“ řekl rybář. Zlatá rybka mu odpověděla: „Byl jsi na mě hodný, rybáři. Běž teď domů. Najdeš tam nové necky.“ Rybář poděkoval a spěchal domů. A opravdu. Doma už čekaly nové necky. Byly velké a krásně malované. Ale žena povídá: „Necky jsou krásné, rybáři. Ale já chci ještě nový dům! Vrať se k moři a přej si velký dům.“ Rybářovo druhé přání A tak se rybář zase vrátil k moři. „Rybko, rybičko!“ volal. „Tady jsem. Co si přeješ, rybáři?“ zeptala se rybka. „Moje žena chce nový dům,“ řekl rybář. „Velký dům.“ „Dobře,“ řekla rybka. „Byl jsi na mě hodný, rybáři. Splním ti i tohle přání.“ Rybář se vracel domů a říkal si : „Žena bude mít velikou radost, že máme nový dům.“ Už viděl novu střechu. A za chvíli viděl celý dům. Ale před domem stála jeho žena a mračila se: „Dům je krásný, rybáři! Ale já teď chci palác! A krásné šaty! A zlato a drahokamy!“ Rybářovo třetí přání Nešťastný rybář se vrátil k moři. Ale moře už nebylo klidné. Slunce nesvítilo a obloha byla tmavá. Rybář zavolal na rybku. Chvíli čekal. Až po chvíli se rybka objevila. „Nezlob se, zlatá rybko,“ řekl rybář. „Ale moje žena si teď přeje palác! A krásné šaty! A zlato a drahokamy!“ „Splním ti i tohle přání,“ řekla rybka a byla pryč. Rybář jí ani nepoděkoval. Vrátil se domů. Místo domu stál veliký palác. Byl to překrásný palác! Nahoře na schodech čekala rybářova žena. Měla krásné šaty, zlaté náušnice, prsteny a náhrdelník z drahých kamenů. Hned volala na muže: „Podívej se na ten krásný palác, rybáři! Vrať se k moři! Řekni rybce, že chci být královna!“ Rybář se polekal: „Ale rybka se bude zlobit. Už nám splnila tři přání. Neposílej mě zpátky k moři, ženo.“ „Jsi starý hlupák, rybáři!“ zlobila se žena. „Hned se vrať k moři!“ A tak nešťastný rybář šel. Kdo chce stále víc, nebude mít nic. Na moři teď byla bouře. Vítr foukal a na nebi svítily blesky. „Zlatá rybko, kde jsi?!“ volal rybář. Rybka připlula ke břehu. „Moje žena chce být královna,“ řekl rybář. Ale rybka neřekla nic. Jen se zamračila a plavala pryč. Rybář čekal na břehu moře. Ale zlatá rybka už se nevrátila. Když se rybář vrátil domů, krásný palác byl pryč. Stála tu zase jen malá chaloupka. Před chaloupkou stála žena a plakala. „Neplač, ženo,“ řekl rybář. „Chtěla jsi pořád víc a víc. Proto teď nemáš nic.“ Rybář byl rád, že má zase svoji starou chaloupku. A brzy se vydal zase na lov ryb. Ale zlatou rybku už nikdy nespatřil.