Obr a horský duch

Žil jednou jeden horský duch a byl už starý a nevrlý. Když lidé vykáceli na hoře les, zpozoroval, že jeho zátylek je právě tak holý jako kulaté temeno hory. Už se nikde nemohl schovat před větrem, který mu nemilosrdně foukal do starých uší, porostlých šedivým chmýřím loňské trávy. 
Proměnil se tedy v šedý kámen a ležel zarytý do kopce. Kůže na jeho zátylku už zarostla mechem a ztvrdla jako ten kámen. Nikdo ani netušil, že tam spí starý horský duch. Tak se tam schovával a živořil. Jen v poledne, když pasáčkové byli doma a oráči si na chvilku zdřímli, bylo tu ještě ticho a slunečno jako v pradávných dobách, kdy ještě nebyli lidé. V takových chvílích vylézal na olše, které byly prohřáté sluncem a vydechovaly sladkou vůni. Tam ještě nacházel klid a mír jako kdysi. Jedl šťovík, sbíral jahody nebo položil dlaň do mechu a poslouchal, zda tam někde nebzučí čmeláci, na jejichž medu si rád pochutnával. Jeho dlouhé žlutavé zuby se zakusovaly do měkkých pláství, jež voněly jako vadnoucí tráva. 
Ale teď už ho tu nic netěšilo. Zestárl a dokonce záviděl lidem, že mohou zemřít. Život ho už omrzel. Staré zlaté časy pro něj skončily. Dříve, když lidé ještě věřili bohům a navštěvovali svatyně, věnovali občas něco i domácím a lesním duchům, které si nechtěli znepřátelit, aby se jejich dobytčatům nepřihodilo nějaké neštěstí. 
Teď se však všechno změnilo. To jediné, čemu lidé ještě věřili, byly peníze, pivo a víno. A jací lakomci se z nich teď stali! Dřív, když pastevci poprvé přihnali koně na noční pastvu, vždycky položili pod lískový keř pro horského ducha kousek ječné placky, slaniny s vejcem a do černého dolíku v kameni, u kterého rozdělávali oheň, nalili první doušek pálenky. A ta pálenka, ach jaká byla ohnivě sladká! Teď všechno vyzunknou sami, protože nevěří ani bohu, ani čertu. 
Jednoho pěkného dne horský duch uviděl, že ho lidé chtějí z hory zcela vyhnat. Na horu vystoupili jacísi cizí lidé, všechno si tam prohlíželi a přeměřili, jako by určovali místo, kde bude stát nový dům. A tak tomu opravdu bylo. 
Na kopec začali svážet klády. Na lesní louce dunělo kamenické kladivo a také střelný prach ukázal svou sílu. Kameny praskaly a létaly vzduchem. Starý horský duch se jen uhýbal stranou. Ach, proč jen nemůže umřít! Tytam byly krásné dny, kdy se pod jedlí šťastně vyhříval na slunci. Sedával tam s vyplazeným jazykem, na který se přilepovaly chutné mouchy, jež potom pomalu polykal.
Lidé už začali zdít základy a položili na stavbě první věnec trámů. Jednou večer z údolí na kopec vyjelo auto, které vypouštělo do vzduchu dlouhý proud smrdutého dýmu. Z auta vylezl nějaký brýlatý pán. Dělníci smekli čepice a pozdravili ho. Říkali, že prý je to nový hospodář. 
„Hospodář, che ..... che ..... che!“ kýchal hněvivě horský duch, vyhýbaje se benzínovým výparům, neboť jeho nos byl zvyklý jen na lehké květinové a travnaté vůně. „Já jsem tu ještě pánem!“ Ale přistěhovalec se už s úsměvem díval dolů do údolí na světlovlasého obra Aramaxe, který jako jezero ležel mezi pahorky s rukama pod hlavou a přivřenýma očima se díval do večerního narůžovělého nebe. 
Dům rostl jako z vody. Mezi krovy už vylézal červený cihlový vrcholek komínu. Vrčící auto opět vyjelo na horu a v přistěhovalcových brýlích se radostně zrcadlily okolní kopečky, mraky i zednický mistr, který po krovech svítících na slunci vynášel na střechu zelený věnec z dubových větviček. 
To už horský duch nemohl snést. Přes rokle a meze, za nimiž se schovával, spěchal dolů k Aramaxovi a vzrušeně lokal vodu z jezera. 
„Co Ti je?“ zeptal se Aramax. 
„Já už nemohu, já to už nemohu snést!“ naříkal horský duch. „Na mém kopci se usadil nějaký vetřelec. Před očima má sklíčka. Jezdí bez koně ve voze, který chrlí pekelný smrad. Staví dům na mém kopci, kde jsem vždy vládl, zatímco Tys tady dole svítil. Jen si vzpomeň na ty časy, kdy tu nebyl ani jediný člověk, kdy jsme tu byli jen my dva ..... Ty a já! Když jsem se probudil, první, co jsem za lesy uviděl, byly Tvé modré oči, Aramaxi. Pomoz mi, seber svůj černý mrak, svolej všechny větry a smeť toho vetřelce z mého kopce!“ 
Aramax se zachmuřil, hodil si přes rameno obrovský pytel s bouřkovými mraky, s deštěm a krupobitím a s hukotem začal stoupat vzhůru. Ve svém strašném hněvu vrhl proti hoře liják a kroupy, až se země zatřásla. Zahřmělo a zablesklo se. Komín se zřítil a zelený dubový věnec se ze střechy domu zvedl a pak utonul ve víru prachu a trosek. Lidé pobíhali kolem kopce a bědovali. 
Druhého dne už Aramax opět ležel s rukama za hlavou a s úsměvem se díval do jasného nebe. Do údolí dorazil cizinec se skly před očima. Odvázal starou pramici, doplul až na hlubinu a smutně se díval do jasné vody, kde se mezi vlákny vodních rostlin míhaly rybky jako stříbrné jiskry. Naklonil se přes kraj loďky, jako by chtěl dohlédnout až k srdci jezera. 
„Běda, co jsem to provedl!“ ozvalo se z hlubiny. „To je přece chlapec od nás a jsou to tytéž oči, i když má před nimi sklíčka! Tak mě tu vždycky před léty vyhledával, když sedával v loďce nebo se brouzdal v mé vodě. Vždycky se takhle nakláněl k hladině, jako by chtěl nahlédnout do mého srdce. Běda, co jsem to natropil!“ naříkal Aramax. 
Když se opravený a obnovený dům opět vztyčil na kopci, Aramax už neposlouchal horského ducha, který stále ještě běhal do údolí, vzrušeně lokal jeho vodu a stěžoval si. 
„Co blázníš? To je přece ten chlapec od nás! Byl jen dlouho pryč a zestárl. Ale jeho oči za skly dívají se na mě stejně srdečně jako dříve.“ 
Horský duch lezl rozmrzele zpět na kopec. Nebyl s to ho opustit. Nakonec si na nový dům zvykl. Otíral si záda o jeho roh, sedával na hromadě prken a spával v hoblinách, proměněný v zapomenutou cihlu nebo dřevěný špalík. 
V domě se už usadili první jeho obyvatelé ..... drozdi. Seděli na vysokých sloupech dřevěného lešení, pískali si a cítili se tu tak dobře, jako by dům byl postaven právě pro ně. 
Později přilétly i vlaštovky. Celé dny kroužily a švitořily kolem podkroví. Horský duch, který hledal závětří, se proměnil v žabáka, vlezl přes práh do domu a usadil se v měkkých hoblinách. 
Večer přišel hospodář, aby v domě strávil svou první noc. Místo postele mu zatím posloužila nůše voňavého sena. V domě převládala čistá a čerstvá vůně borového dřeva. Ještě tu nikdo neprožil nic zlého. 
S lehkým srdcem ulehl přistěhovalec do sena a v duchu si pomyslel: Kdopak bude asi mým prvním hostem? 
Náhle před ním něco zašustělo v hoblinách. 
„Kdo je tam? Myška?“ 
Vzal svíčku a šel se podívat. V hoblinách seděl starý žabák jako hrouda hlíny s hnědou strupatou kůží a prostoduše se na něho díval vypoulenýma očima. 
„Tak Tys mě přišel navštívit?“ řekl hospodář a posadil si žabáka na cíp svého kabátu. Polechtal ho pod krčkem, vzal z okenní římsy hrnek a nalil na zem před žabáka loužičku sladkého mléka. 
Od té chvíle se mrzutý horský duch proměnil v dobrosrdečného ducha domácíčka. Natolik srostl s tímto kopcem, že už ani nemohl odejít. 
O svatojánském večeru, když se pod slavnostně vyzdobeným stropem shromáždili přátelé, aby písněmi oslavili dokončení nového domu, seděl v koutě u dveří v podobě starého podruha se sklenkou piva v ruce a radostně přizvukoval těm, kdo zpívali svatojánské písně. 
Také světlovlasý modrooký obr Aramax pečoval o mladého hospodáře. Tichými kroky kráčel nad kopci se svým rancem krápajících mračen přes rameno a zaléval jeho pole i louky. 
Potom zas odpočíval. Jako jezero ležel natažený mezi zelenými pahorky a s úsměvem se díval do jasného letního nebe.