Obuchu, hýbej se!

Jeden švec spravoval v sobotu staré střevíce, aby v neděli mohl jít do kostela. Dělal pozdě na noc, a ráno, když skončil svou práci, pořádně se oblékl a vzav si knížku k modlení šel. Tu slyšel v kostele kázat: jest-li kdo jmění své obětuje kostelu, že mu za to pán Bůh jiným způsobem stokrát víc nahradí. A že byl chudý, umínil si svou chalupu i kopyta prodat a co strží, všecko donést knězi na kostel.
Když přišel domů, pověděl ženě, co chce udělat, a za několik dní byly peníze už u faráře. Ale den za dnem uchází, děti pláčou hladem, žena pak div že kyjem muži svému nevymlátí, a náhrady nikdež nevidět. Konečně, když už na ševce hlad příliš naléhal, ustrojil se za starého žebráka, vzal do ruky hůl a šel pána Boha hledat. Chodě jeden i druhý den, nalezl starého pastýře, jenž pásl veliké stádo ovec. A maje veliký hlad, přiblížil se k němu, aby se mu dal najíst drobtů, co mu zůstaly v hrnečkách. Když jedl, vypravoval všecko, co učinil a jak se nyní vede. Tu se ten starý ovčák nad ubohým ševcem slitoval, a daroval mu beránka, z kterého na každé zavolání: „Beránku, otřes se!“ dukáty pršely, ale dal mu ho s výstrahou, aby se v jedné vsi, kudy musil jít, ne-stavoval v hospodě u své kmotry. S velikou radostí vzal švec beránka na ramena, poděkoval starci a pospíchal domů, aby ženu a děti potěšil Jakmile zašel za vršek, začal ovčákovým slovům nedůvěřovat, neb si nemohl pomyslit, aby z obyčejného beránka padaly dukáty. A chtěje se přesvědčit o pravdě, postavil beránka na zem a řekl: „Beránku, otřes se!“ a v tom okamžení válely se dukáty pod beránkem a člověk se pokládal za nejšťastnějšího na světě. Bez odkladu naložil si beránka na ramena a ubíral se dále k domovu. A když šel vedle té hospody, vyšla mu kmotra v cestu, prosila ho, aby ji navštívil, že už se tak dávno neviděli. Švec na počátku trochu se zdráhal, ale chtěje se pochlubit, že má v kapse dukáty a jaké štěstí ho potkalo, stavil se u kmotry a dal jí napřed schovat ten dar, co dostal od ovčáka, s výstrahou: „Ale neříkejte mu: „Beránku, otřes se!“ Potom si sedl na lavici a vypil skleničku kořalky. Ale kmotra, baba prohnaná, hned se domyslila, že za těmi slovy musí být nějaká tajnost. I zanesla beránka do jiné světnice a když tu byla sama, řekla k beránku: „Beránku, otřes se!“ A vidouc, že z něho padaly dukáty, začala přemýšlet, jak by svého kmotra ošidila. I umínila si, že ševce opije a přes noc u sebe zdrží, a na druhý den ráno, že jemu dá jiného beránka tomu podobného ze svého stáda; a to se jí taky vyplnilo podle žádosti. Časně ráno vzal švec ‚beránka na ramena a pospíchal už zrovna domů k ženě i dětem; plakaly hladem a on jim hodila několik dukátů, aby žena ustrojila dobrý oběd. Zena se nemohla vynadivit, odkud její starý nabral tolik peněz, ale bála se ho zeptat. Po obědě postavil švec beránka na stůl, zavolal dětí, aby se radovaly s ním, až se budou koulet dukáty, a vykřikl: „Beránku, otřes se!“ Ale beránek stál jako dřevěný, ani hlavou nepohnul. Dětí nemajíce hladu začaly se smát, a žena myslila, že se muž zbláznil. Švec rozhněvaný, že se mu nestalo po vůlí, ještě jednou opakoval slova starcova, ale zas nadarmo, i shodil beránka se stolu. Dokud dukáty stačily, bylo dobře; ale když už se začalo jich nedostávat, začala žena muže proklínat, že nic nedělá, o živnost se nestará. Tu nezbylo ševcovi zase nic, nežli hůl do ruky vzít a hledat starce. Věděl sice dobře, že ho zle přivítá, ale co dělat? Starý ovčák slitoval se však opět nad ubohou rodinou i dal mu nyní ubrousek, který na každé zavolání: „Ubrousku, prostři se!“ sám se prostřel a nejlepší jídla i nápoje stály na něm; ale při tom mu taky dal výstrahu, aby se u své kmotry nestavoval. Švec byl tomu daru rád, poděkoval starci a šel domů. Jakmile byl za vrškem, posadil se na zem a řekl ubrousku, aby se prostřel, ne ze zvědavosti, ale z hladu, že mu v břiše kručelo. Když pak nasycen šel podle hospody, už tu stará kmotra na něj přede dveřmi čekala, i prosila ho co nejvlídněji, aby domu jejího neminul, a doložila starým příslovím: „Kdo mine hospodu, nohu si vyvrtne v chodu.“ Švec dlouho se rozmýšlel, ale konečně přece tam vešel a kmotře dal schovat ubrus, řka: „Ale milá kmotřičko! neříkejte: Ubrousku, prostři se!“ Kmotra bylá chytrá i nalejvala mu na přivítanou kořalky, ne za peníze; kmotr pil skleničku za skleničkou, až se mu v hlavě začalo stmívat. Potom udělala kmotra s ubrouskem tak jako prve s beránkem. Švec přiběhl domů k ženě a dětem, hodil ubrousek na stůl a zavolal: „Ubrousků, prostři se!“ Ale ubrousek ani se nepohnul a švec div že sobě nezoufal, i začal babu kmotru proklínat. Po té vrátil se hned zase k starému pastýři a prosil ho na kolenou, že opět nedbal jeho výstrahy, i aby se nad ním slitoval a ještě jedenkrát mu pomohl. Starý dlouho se zdráhal, a konečně mu dal hůl stříbrem okovanou a drahými kameny vykládanou, i poručil jemu, aby se tenkrát u své kmotry zastavil a sobě pamatoval slova: „Obuchu, hýbej se!“ Švec byl zase rád, děkoval stařečkovi nastokrát a pospíchal co nejrychleji domů k ženě a dětem, ale když zašel za vršek, rád by byl věděl, co ta hůl znamená, i řekl: „Obuchu, hýbej se!“ V okamžiku stájí před ním dva ohromní chlapi a začali ho mlátit. Švec náramným strachem nevěděl, jak jim poručit, aby ho přestali bít; konečně, když už měl dost naloženo, zpomněl si a zavolal: „Obuchu, dost!“ Na to hned chlapi zmizeli a stála před ním hůl, „Dobra’s, dobra’s!“ řekl švec se země vstávaje, „ty mi k těm předešlým darům dopomůžeš!“ Když přišel do vsi, kde kmotra jeho zůstávala, stavil se u ní a vítal se s ní jako se starou známou. Kmotra ho ráda viděla, neb si myslila, že zas bude mít dobrý zisk, dobře ho uctila a potom začala se vyptávat, nemá-li čeho jí dát schovat. Tu jí švec podal svou hůl a prosil, aby neříkala: „Obuchu, hýbej se!“ Baba podtají hlupákovi se smála i myslila si: „Kdyby mně aspoň nepovídal, co nemám říkat!“ I šla hned s holí do jiné světnice a ledva překročila práh, zavolala s dychtivostí: „Obuchu, hýbej se!“ Tu jí hned dva chlapi začali holemi mlátit, takže až smyslů pozbývala. Na její pronikavý křik přiběhl hospodský jí na pomoc, a tu bác, bác! taky se mu dostalo výprasku. Švec mezi tím jen pořád křičel: „Obuchu, jen víc! jen víc! dokud mi nevrátí mého beránka a mého ubrousku.“ Tu nezbývalo kmotře nic, než aby mu vrátila, co mu náleželo; i dala to přinést, beránka i ubrousek. Když se švec ujistil, že jsou skutečně jeho, zavolal: „Obuchu, dost!“ a potom s těmi třemi dary pospíchal domů k ženě a dětem. Tu pak byla radost veliká, neb měli peněz i potravy dost; ale přitom nikdy nezapoměli na Boha i na jiné lidi, a každému chudému rádi pomáhali.