Obušku z pytle ven !

Před dávnými časy žil jeden krejčík a ten měl tři syny a jednu jedinou kozu. A ta koza, protože je všechny živila svým mlékem, musela mít dobrou pastvu. Každého dne ji na nejlepší pastvu vodili jeden po druhém krejčíkovi synové.
Jednou ji zavedl ten nejstarší syn Radomil na hřbitov, kde rostlo to nejkrásnější býlí. Nechal ji tam žrát a pobíhat celý den. Večer, když byl čas jít domů, ze jí zeptal:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvětila:
„Já břicho plničké mám,
už ani lísteček nesežvýkám!“
„Tak pojďme domů!“ řekl Radomil, dali se cestičkou a zavedl ji do chlívku a tam pevně uvázal.
„Nu,“ řekl starý krejčík: „zda-li měla koza dosti pastvy?“
„Ano,“ odvětil Radomil: „tak břicho plničké má, že ani lísteček nesežvýká.“
Ale otec se chtěl sám přesvědčit, šel do chlívku a pohladil milované zvíře a zeptal se:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvětila:
„Jak já býti sytá mohu,
když běhám roklinou,
nenašla jsem snítku hlohu
ba ani kopřivu jedinou!“
„Co to slyším!?“ zvolal krejčík, vyběhl ven a volal na Radomila: „Ach ty lháři, říkal jsi, že koza je sytá a zatím jsi ji nechal hladovět!“
A vtom hněvu strhnul loket1 ze zdi a Radomila vypráskal z domova pryč.
Druhého dne byl na řadě prostřední syn Dalimil, který našel na konci zahrady šťavnatý plot, kde kozu nechal, aby jej dočista spásla. Večer, když byl čas jít domů, ze jí zeptal:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvětila:
„Já břicho plničké mám,
už ani lísteček nesežvýkám!“
„Tak pojďme domů!“ řekl Dalimil, dali se cestičkou a zavedl ji do chlívku a tam pevně uvázal.
„Nu,“ řekl starý krejčík: „zda-li měla koza dosti pastvy?“
„Ano,“ odvětil Dalimil: „tak břicho plničké má, že ani lísteček nesežvýká.“
Krejčíkovi to ale nedalo, šel do chlívku a zeptal se:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvětila:
„Jak já býti sytá mohu,
když běhám roklinou,
nenašla jsem snítku hlohu
ba ani kopřivu jedinou!“
„Ten bohaprázdný ničema!“ křičel krejčík: „Taky to ubohé zvíře nechal hladovět!“ Vyběhl ven a vyhnal ranami svého lokte z domova i Dalimila.
Řada přišla na třetího syna Jaromila, který chtěl splnit ten úkol co nejlépe, tedy našel houštinu se šťavnatým lupením a tam nechal kozu žráti. Večer, když byl čas jít domů, se jí zeptal:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvětila:
„Já břicho plničké mám,
už ani lísteček nesežvýkám!“
„Tak pojďme domů!“ řekl Jaromil, dali se cestičkou a zavedl ji do chlívku a tam pevně uvázal.
„Nu,“ řekl starý krejčík: „zda-li měla koza dosti pastvy?“
„Ano,“ odvětil Jaromil: „tak břicho plničké má, že ani lísteček nesežvýká.“
Krejčík mu ale nevěřil, šel za kozou a zeptal se jí:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvětila:
„Jak já býti sytá mohu,
když běhám roklinou,
nenašla jsem snítku hlohu
ba ani kopřivu jedinou!“
„Ach, ten arcilhář!“ křičel krejčík: „Jeden bohaprázdný a svých povinností nedbalý jako druhý! Více ze mne blázna dělati nebudete!“
Zlostí celý bez sebe vyběhl ven a tak mocně zpráskal loktem i ubohého Jaromila, že onen z domova uprchnul.
Druhého dne vešel krejčík do chlívku, mazlil se s kozou a řekl:
„Pojď, milované zvíře, já tě sám povedu na pastvu.“
A vedl ji cestičkou k zelené ohradě pod ovčínem, kde se dala koza s chutí do žrádla. Večer, když byl čas jít domů, ze jí zeptal:
„Kozo, zda-li jsi sytá?“
Koza odvětila:
„Já břicho plničké mám,
už ani lísteček nesežvýkám!“
„Tak pojďme domů!“ řekl krejčík, dali se cestičkou a zavedl kozu do chlívku a tam pevně uvázal. Když odcházel, ještě jednou se k ni obrátil a řekl spokojeně:
„Nyní jsi tedy konečně sytá!“
Ale koza se k němu lépe neměla a zvolala:
„Jak já býti sytá mohu,
když běhám roklinou,
nenašla jsem snítku hlohu
ba ani kopřivu jedinou!“
Když to krejčík uslyšel, užasnul a nyní pochopil, že své tři syny bez příčiny vyhnal.
„Jen počkej!“ křiknul: „Ty nevděčné stvoření, vyhnat tě, to je příliš málo, já tě poznamenám tak, že se mezi pořádnými lidmi více neukážeš.“
Přiskočil, popadnul svoji břitvu, koze namydlil hlavu a pak jí tou břitvou oholil. A protože lokte pro ni bylo škoda, popadnul bič a uštědřil ji tolik ran, že mocnými skoky utíkala pryč. Krejčík, když teď sám seděl ve svém domě, popadnul ho velký smutek a rád by své syny zase měl při sobě, ale nikdo nevěděl, kam se byli poděli.
Ten nejstarší Radomil šel do učení k jednomu truhláři, učil se pilně a neúnavně, a když uplynul stanovený čas, kdy se měl vydat zase na cestu, daroval mu jeho mistr stoleček, na kterém nic zvláštního nebylo, byl z obyčejného dřevo, ale měl jednu podivuhodnou vlastnost. Když jej někdo postavil a řekl: „Stolečku, prostři se!“, tu se vám ten stoleček pojednou pokryl čistým ubrusem a na něm stál talíř, nůž , vidlička a mísy s vařeným i pečeným jídlem a velká sklenice s červeným vínem zářila, až se srdce smálo.
Radomil si pomyslel: „To budu mít dosti na celý život!“ a s dobrou náladou táhnul světem a nestaral se o to, zda je tam dobrý či špatný hostinec a zda vůbec nějaký najde či ne. V hostincích se k jídlu ani nezastavoval, nýbrž na poli, v lese nebo na louce, jak měl zrovna chuť, sundal ze zad stoleček, postavil ho před sebe a pravil:
„Stolečku, prostři se!“
A bylo tu, co si srdce žádalo.
Konečně mu přišlo na mysl, že by se mohl k otci vrátit, že ho hněv snad přešel a s tím stolečkem ho rád přijme zpět. I stalo se, že na cestě k domovu jednou večer přibyl do hostince, který byl plný hostů. Oni ho přivítali a pozvali jej, aby si k nim přisednul a s nimi pojedl, jinak těžko co k jídlu už dostane.
„Ne,“ odvětil Radomil: „těch pár soust vám od úst nevezmu, buďte raději vy mými hosty!“
Oni se smáli a myslili si, že si z nich tropí šašky. Ale Radomil postavil svůj dřevěný stoleček doprostřed světnice a řekl:.
„Stolečku, prostři se!“
V mžiku byl stoleček posázen jídlem tak lákavým, že takové by hospodský nikdy neuvařil, tak příjemná vůně stoupala hostům do nosů.
„Jen si berte, přátelé!“ řekl Radomil a ti hosté, když viděli, jak se to má, nedali se dvakráte pobízet, nahrnuli se sem, vytáhnuli nože a brali si mocně. A co bylo nejpodivuhodnější, když se byly mísy vyprázdnily, tu se zase na jejich místě objevily plné. Hostinský stál v koutě a pozoroval ty věci, nevěděl, co by k tomu pověděl, ale pomyslil si:
„Takového kuchaře by jsi ve své hospodě věru potřeboval.“
Radomil a jeho společníci se veselili až do pozdní noci, konečně se hosté uložili ke spánku a Radomil šel také do postele; svůj kouzelný stoleček postavil ke stěně.
Ale hostinskému to nedalo pokoje, až jej napadlo, že v komoře s haraburdím stojí jeden starý stoleček, který vyhlíží zrovna tak, tak jej tiše přinesl a vyměnil ho za ten kouzelný. Druhého rána zaplatil Radomil za nocleh, popadnul nic netušíc, že je falešný, svůj stoleček a šel svou cestou. Kolem poledního přišel k otci, který jej přivítal s velkou radostí.
„Nu, můj synu, čemupak ses ve světě naučil.“ zeptal se Radomila.
„Otče, stal jsem se truhlářem.“
„To je dobré řemeslo.“ odvětil stařec: „Ale copak sis to z vandru přinesl?“
„Otče, to nejlepší, co jsem přinesl, je tento stoleček.“
Krejčík si ho prohlédnul ze všech stran a řekl:
„No, to není žádný mistrovský kousek, je to jen starý a ošklivý stoleček.“
„Ale to je Stoleček, prostři se!“ odvětil Radomil: „Neboť, když ho postavím a řeknu mu, aby se prostřel, tu na něm stojí ihned to nejlepší jídlo a víno k tomu, až se srdce směje. Pozvěte nyní všechny příbuzné a přátelé, ať se jednou dobře pomějí a občerství, neboť ten stoleček je všechny nasytí.“
Když byla společnost pohromadě, postavil Radomil stoleček doprostřed světnice a řekl:
„Stolečku, prostři se!“
Ale stoleček se ani nepohnul a zůstal prázdný jako každý jiný stůl, který řeči lidí nerozumí. Tu ubohý Radomil pochopil, že mu stoleček vyměnili, a zastyděl se, že vypadá jako lhář. Příbuzní se mu vysmáli a museli se domů vrátit nenajedení a nenapití. Jeho otec vzal zase jehlu a nit a věnoval se dál krejčovině. Radomil šel pracovat k jednomu mistrovi.
Dalimil přišel k jednomu mlynáři a dal se k němu do učení. Když rok uplynul, řekl mu mistr:
„Protože jsi byl pilný v práci, tak ti dám jednoho zvláštního oslíka, netahá vůz ani nenosí pytle.“
„A k čemu mi tedy bude?“ ptal se Dalimil.
„Plivá zlato,“ odvětil mlynář: „když ho postavíš na ubrus, řekneš kouzelnou formulku Briklebrit! tu ti to předobré zvíře naplive zlaťáky zepředu i zezadu.“
„Tak to je krásný dar!“ řekl Dalimil, poděkoval mistrovi a táhnul do světa. Když potřeboval peníze, stačilo říci oslíkovi: „Briklebrit!“ a tu pršely zlaťáky a nepotřeboval k tomu více námahy, než aby je ze země posbíral. Kamkoliv přišel, bylo mu hej, kdo je bohatý je i milovaný, neboť měšec měl stále plný. Když nějaký čas tím světem táhnul sem a tam, tu si pomyslel:
„Musíš svého otce rychle vyhledat, když přijdeš s tím zlatým oslíkem, třeba na svůj hněv zapomene a tebe zase rád příjme.“
I událo se to tak, že dorazil do téhož hostince, ve kterém jeho staršímu bratru stoleček vyměnili. Vedl oslíka a hostinský mu chtěl zvíře vzít a přivázat, ale Dalimil pravil:
„Jen se nenamáhejte, svého šediváčka si zavedu do stáje sám, přivážu jej taky sám, neboť musí vědět, kde bude stát!“
Hostinskému to přišlo podivné, pomyslel si, že ten, kdo se musí starat sám o svého osla, asi nemá na zaplacení, ale cizinec sáhnul do torny, vytáhnul dva zlaťáky a řekl, že má pro něj něco dobrého připravit. Tu hostinský vyvalil oči, běžel a hledal to nejlepší, co by mohl hostu předložit. Po hostině se Dalimil zeptal, co je dlužen, hostinský jej nechtěl šetřit, a tak mu řekl, že musí ještě položit dva zlaťáky. Dalimil sáhnul do torny, ale jeho zlata bylo u konce.
„Počkejte momentík, pane hostinský,“ řekl Dalimil: „já si jen zajdu pro zlato!“ a vzal si sebou ubrus ze stolu.
Hostinský netušil, co to všechno znamená, a protože byl zvědavý, vyplížil se za Dalimilem. Když cizinec zavřel za sebou dveře stáje, pozoroval ho vypadlým sukem ve dřevě. Dalimil pod oslíkem rozprostřel ubrus a zvolal:
„Briklebrit!“
V tom okamžiku počalo to zvíře plivat vpředu i vzadu zlato, které na podlahu padalo.
„Celý tisíc dukátů za takovou chvilku!“ řekl si hostinský: „Takový zlatý měšec není špatný.“
Host zaplatil a uložil se ke spánku. Hostinský se ale v noci vplížil do stáje, odvedl toho mincmistra pryč a na jeho místo přivázal jiného osla. Následujícího rána táhnul tovaryš se svým oslem pryč a netušil, že to není jeho zlatý osel. Kolem poledne přišel k otci, který se potěšil, když ho uviděl a rád ho přijal.
„Tak čím ses v tom světe stal, můj synku?“ zeptal se krejčík.
„Mlynářem, milý otče.“ odvětil.
„A copak jsi si z vandru přinesl?“
„Nic než jednoho osla.“
„Osel tu není k ničemu,“ řekl otec: „větší radost by mi udělala pěkná koza.“
„Ano,“ odvětil syn: „ale to není obyčejný osel, nýbrž zlatý osel, když řeknu: Briklebrit!, naplivá mi to dobré zvíře plný ubrus zlaťáků. Nechejte svolat všechny příbuzné, udělám z nich bohaté lidi.“
„To si nechám líbit,“ řekl krejčík: „nemusel bych se déle trápit s krejčovinou.“
Vyskočil a svolal příbuzné. Když byli všichni pospolu, pak poručil ten mlynářský udělat místo, rozprostřel ubrus, přivedl oslíka do světnice.
„Nyní dávejte pozor!“ řekl jim a oslíkovi poručil: „Briklebrit!“
Ale nebyly to zlaťáky, co padalo, a ukázalo se, že to zvíře té řeči málo rozumělo, neboť činilo jako každý jiný osel.
Tu ubohý mlynář protáhnul obličej; viděl, že byl obelhán, prosil příbuzné o prominutí, ti domů tak chudí jako byli, odešli. Nebylo zbytí, krejčík se musel dále živit krejčovinou a Dalimil se nechal u jednoho mlynáře najmout do služby.
Třetí bratr šel do učení k jednomu soustružníkovi, a protože je to složité rukodělné řemeslo, musel se ho déle učit. Jeho bratři mu v dopise hlásili, jak zle se jim vedlo a jak je hostinský posledního večera o jejich věci připravil. Když byl konečně vyučen a chtěl ve vandrování pokračovat, tu mu jeho mistr daroval, protože tak šikovný byl, pytel a řekl:
„Je v něm uvnitř obušek.“
„No ten pytel se mi může hodit, ale co budu dělat s tím obuškem? Jen je to zbytečně těžké.“ řekl Jaromil.
„To ti hned řeknu,“ odvětil mu mistr: „když ti někdo něco zlého učiní, jen řekni: obušku z pytle ven!, tu obušek vyskočí na ty lidi a zatancuje jim zvesela po zádech, že se osm dní nebudou moci pohnouti, dříve toho obušek nenechá, dokud mu neřekneš obušku do pytle!“
Jaromil mu poděkoval, pověsil si pytel na záda a vydal se do světa. Když se někdo k němu přiblížil, aby mu co zlého učinil, jen řekl: „Obušku, z pytle ven!“ Obušek hned vyskočil a naklepal jednomu po druhém kabát či kazajku a šlo vám to tak rychle, než by se ti druzí dali na útěk, přišli na řadu.
Jednoho večera dorazil Jaromil do toho hostince, kde byli obelháni jeho bratři. Položil svůj ranec před sebe na stůl a jal se vyprávět, co za podivuhodnosti ve světě viděl.
„Ano,“ řekl: „člověk najde pravý stoleček, prostři se! i zlatého oslíka či podobné, dobré věci, kterými jsem však opovrhnul, protože to není nic proti tomu pokladu, který jsem si vysloužil já a nosím ho u sebe v tomhle pytli.“
Hostinský našpicoval uši:
„Co by to mohlo za celý svět být?“ pomyslel si: „Ten pytel je jistě plný ryzích drahokamů, ten musím také mít, dobré věci jsou tři do počtu.“
V době spánku se natáhnul Jaromil na lavici a pytel si dal pod hlavu jako polštář. Hostinský, když myslel, že host už hluboce spí, vešel dovnitř, sehnul se a opatrně vytáhnul ten pytel a podstrčil tam jiný. Ale Jaromil právě na toto čekal, a zrovna, když měl hostinský jeho pytel přitisknutý na těle, zvolal:
„Obušku, z pytle ven!“
Tu obušek vyskočil ven rovnou hostinskému na tělo a jal se mu prášit kožich radost pohledět. Hostinský prosil o smilování, ale čím hlasitěji křičel, tím silněji mu obušek do taktu na záda bubnoval, dokud se ten zloděj celý vyčerpaný nesvalil na zem.
Tu pravil Jaromil:
„Jestli mi nevrátíš stoleček a oslíka, tak ten tanec začne nanovo!“
„Ach, ne,“ zavolal hostinský úpěnlivě: „já ti to rád všechno dám, jen nechej toho zakletého skřítka zalezlého v pytli.“
Tu pravil Jaromil:
„No dobrá smiluji se nad tebou, ale žádné úskoky!“
A pak zvolal:
„Obušku, do pytle!“
Druhého dne táhnul k otci se stolečkem i oslíkem. Krejčík se zaradoval, když jej opět uviděl, a také se ho zeptal, čím se v cizině vyučil.
„Milý otče,“ odvětil: „stal jsem se soustružníkem!“
„Tak to je skvělé řemeslo!“ řekl otec: „Copak jsi si z vandru domů přinesl?“
„Jeden cenný kousek, otče,“ řekl: „obušek v tomhle pytli.“
„Co?“ podivil se otec: „Obušek? To je mi drahá námaha! Ten si můžeš udělat z každého stromu!“
„Ale takovýhle ne, milý otče. Když řeknu obušku, z pytle ven! tak obušek vyskočí a udělá s tím, kdo mi co zlého učinil, pořádek a dříve s tím neskončí, dokud neleží na zemi a neprosí o smilování. Podívejte, s tímhle obuškem jsem opatřil zpět stoleček, prostři se i zlatého oslíka, které ten zlodějský hostinský mým bratrům vzal. Nyní oba zavolejte a pozvěte taky všechny příbuzné, chci je pohostit a torny jim naplnit zlatem.“
Starý krejčík tomu nechtěl právě věřit, ale přece jen příbuzné svolal. Tu Jaromil rozprostřel ve světnici ubrus, přivedl zlatého oslíka dovnitř a řekl bratrovi:
„Milý bratře, poruč mu!“
Radomil řekl: „Briklebrit!“
V tom okamžiku se začaly na ubrus sypat zlaťáky jako lijavec. A ten osel dříve nepřestal, dokud neměli všichni tolik, že to unésti nemohli. (Vidím, že by jsi při tom taky rád byl) Pak přinesl Jaromil stoleček a řekl:
„Milý bratře, poruč mu!“
A sotva Dalimil řekl: „Stolečku, prostři se!“ tu se stoleček prostřel a stály na něm krásné mísy plné jídla. To vám byla hostina, jakou ve svém domě krejčík ještě nezažil, celé příbuzenstvo spolu setrvalo až do noci a byli všichni veselí a spokojení.
Krejčík zamknul jehlu, nitě, loket i žehličku do truhly a žil od té doby se svými syny v dostatku a štěstí.
A jak se vedlo té koze, co zavinila, že krejčík vyhnal svoje tři syny? To ti mohu též říci.
Ona se styděla, že má oholenou hlavu, běžela k liščí noře a vplazila se dovnitř.
Když přišel lišák domů, svítil mu na uvítanou ze tmy pár obrovských očí, že se velmi polekal a utekl. Potkal medvěda, a když ten viděl, jak je lišák celý vyděšený, řekl:
„Copak, bratře lišáku? Copak to děláte za obličeje?“
„Ach,“ odvětil ryšavec: „v mojí noře sedí děsivé zvíře a koulí na mne ohnivýma očima.“
„Tak to musíme vyhnat!“ řekl medvěd a šel s lišákem k noře a podíval se dovnitř. Ale když ty ohnivé oči uviděl, přišel na něj rázem strach takový, že s tím běsným zvířetem nechtěl nic mít a vzal do zaječích.
Tu ho potkala včela, a když viděla, že se mu strachy ježí srst pravila:
„Kmotře medvěde, ty máš tak zachmuřený výraz, kampak se poděla tvá dobrá nálada?“
„To se ti řekne,“ odvětil medvěd: „v lišákově díře sedí strašlivé zvíře s ohnivýma očima, nedá se odtud vyhnat.“
Včela pravila:
„Jen počkej, kmotře, já jsem sice ubohé, slabé stvoření, které na cestě ani neuvidíš, ale myslím, že i přesto vám pomohu.“
Letěla k liščí noře, posadila se koze na hladkou, oholenou hlavu a píchla ji tak mocně, že ona vyskočila řvouc: „Méé, méé!“ jako šílená vyběhla ven a nikdo dodnes neví, kam až tenkráte utekla.