Odlet

Konečně byl balón plný teplého vzduchu. Všeználek nařídil uklidit kotel a vlastnoručně zavázal provázkem gumovou hadičku, aby z balónu neunikalo ani trošku vzduchu. Potom dal rozkaz nasednout do koše. První se tam vyšplhal Čiperka. Za ním lezl Buchtík a divže se nesvalil ostatním na hlavy. Byl jako kulička a všechny kapsy měl plné všelijakých dobrot: tuhle cukrátka, tamhle zas nějaké zákusky. A ke všemu si ještě pro strejčka příhodu obul galoše a do ruky si vzal deštník. Společným úsilím usadili Buchtíka do koše a za ním se tam začali šplhat i ostatní človíčkové. Cukerín Cukerínovič Sirupčík pobíhal kolem koše a pomáhal každému nastupovat. “Posaďte se, prosím,“ pobízel, „a zařiďte se tam pohodlně. Místa je v balóně pro všechny dost.“ “Koukej se už taky usadit,“ říkali mu kamarádi. “Žádný spěch,“ odpovídal jim Sirupčík, „hlavně abyste si sedli vy.“ Úslužně bral každého v podpaží a pěkně ho zdola vysazoval. Konečně všichni nastoupili. Jenom Sirupčík zůstal dole. “Proč si taky nenasedneš!“ ptali se ho.

“A snad bych třeba ani nemusel,“ odpověděl Sirupčík. „Jsem hrozně tlustý – a stejně je vám tam i tak dost těsno. Bojím se, aby nebyl balón moc těžký.“ “I jen se neboj, však nás unese.“ “Ba ne, kamarádi, leťte beze mne. Já tady na vás počkám. Proč byste se měli kvůli mně mačkat?“ “Jen se nestarej,“ řekl mu Všeználek. „A pojď si sednout! Jednou jsme se rozhodli, že poletíme všichni, tak taky poletíme.“ Sirupčík chtě nechtě vlezl do koše. A tu se stalo něco nepředvídaného: koš i s balónem klesl najednou k zemi. “A mají po lítání!“ zasmál se na plotě Mrňousek. “Co se směješ?“ okřikl ho Klípek. „Tuhle se stane neštěstí – a on se tomu směje!“ “Jaképak neštěstí,“ povídá Okulárek. „Tenhle balón je zkrátka vypočítaný na patnáct človíčků a šestnáct jich už neunese.“ “Tak to teda nepoletí?“ zeptal se Klípek. “Někoho tu budou muset nechat a pak poletí,“ vysvětloval Okulárek. “Nejspíš tu nechají Neználka,“ řekla Muška.

Sirupčík, který se bál letět, měl radost a povídá: „Tak vidíte, já to říkal, že bude balón moc těžký. Radši vylezu.“ Užuž vystrkoval nohu, že tedy vyleze, ale tu vzal  Všeználek jeden pytel s pískem a vyhodil ho z koše. Balón byl hned lehčí a znovu se vznesl. Teď teprve všichni pochopili, proč dal Všeználek naložit ty pytle písku. Zatleskali, ale Všeználek zdvihl ruku, obrátil se k človíčkům a promluvil: “Na shledanou, přátelé! Odlétáme do dalekých krajů. Za týden se vrátíme. Na shledanou!“ “Na shledanou! Na shledanou! Šťastnou cestu!“ volali človíčkové a mávali rukama i čapkami. Všeználek vytáhl z kapsy nůž a přeřízl provaz, kterým byl koš přivázán ke keři, balón se lehounce vznesl, zachytil se bokem za větvičku lísky, ale hned se zas uvolnil a rychle vyletěl vzhůru. “Hurááá!“ vykřikli človíčkové. „Sláva Všeználkovi a jeho přátelům! Hurááá!“ Všichni tleskali a začali vyhazovat čepice, malenky se objímaly radostí, Muška s Knoflenkou si daly dokonce po hubičce a Kamilka se rozplakala. Balón zatím stoupal výš a výš. Vítr ho zanášel stranou. Brzo se změnil v maličkou tečku, kterou bylo na modrém nebi sotva vidět. Okulárek vylezl na střechu domu a díval se na tu tečku svým dalekohledem. Vedle Okulárka, těsně na kraji střechy, stál básník Květík. Založil si ruce na prsou, hleděl na ten jásot kolem a zdálo se, že o něčem přemýšlí.

Najednou rozpřáhl zeširoka ruce a zvolal, jak nejhlasitěji mohl: „Verše! Poslyšte verše!“ Kolem rázem ztichli. Zdvihli hlavy a zadívali se na Květíka. “Verše!“ šeptali človíčkové. „Teď přijdou verše!“ Květík ještě chvilku počkal, až bude úplné ticho, potom natáhl ruku za odlétajícím balónem, trochu si odkašlal a řekl ještě jednou. “Verše!“ A pak začal přednášet báseň, kterou právě složil: „Obrovský balón plný páry vznesl se k nebi, žádné čáry. Přestože nemá křídla ptačí, létá si, jak chce – a to mu stačí. Dokážem všecko, tak to je. Ten, kdo je chytrý, vyhraje!“ Ozvalo se nové volání. Znovu se rozlehl potlesk. Malíčci stáhli Květíka se střechy a nesli ho na ramenou domů. A malenky otrhávaly lístky z květů a házely je Květíkovi. Toho dne se Květík proslavil, jako by byl on sám vymyslil balón a vylétl v něm do oblak. Všichni se naučili jeho básni nazpaměť a prozpěvovali si ji po ulicích. Ještě dlouho bylo slyšet hned tu, hned zase tam: „Dokážem všecko, tak to je. Ten, kdo je chytrý, vyhraje!“