Oslíček

Byli jednou jeden král a královna, kteří měli všechno, co si jen může člověk na tomto světě přát, jen jedno jim pánbů odepřel. Neměli žádné dítě a kvůli tomu se královna dnem i nocí trápila: „Jsem jako pole, na kterém nic neroste.“ Konečně Bůh její přání splnil a ona porodila děťátko. Nebylo to však lidské dítě, nýbrž oslátko. Když ho královna uviděla, spustila křik a nářek, raději by žádné dítě neměla, než toto oslátko; poručila, aby je hodili do vody, kde by posloužilo jako potrava rybám. Ale král pravil: „Ne, Bůh nám daroval toto dítě, proto bude mým dědicem, po mé smrti usedne na královský trůn a ponese na hlavě královskou korunu.“ Tak byl oslíček vychováván jako princ. Byl veselé povahy, poskakoval sem a zase tam, hrál si a ze všeho nejvíc miloval hudbu. Jednoho dne zašel k jednomu vyhlášenému mistrovi na loutnu a řekl: „Nauč mne hrát, chtěl bych umět hrát na loutnu jako ty.“ „Milý pane,“ odvětil loutnista: „to bude pro vás dost těžké, vaše prsty k tomu nejsou uzpůsobeny, jsou příliš velké, bojím se, že se strunami to nezvládnete.“ Ale oslík byl neústupný a pilný, neboť chtěl umět hrát na loutnu stejně dobře jako jeho mistr.

Jednou šel zamyšlený oslík na procházku, až přišel k jedné studni, podíval se dovnitř a tu na hladině lesklé jako zrcadlo spatřil svoji osličí tvář. Toho velmi zarmoutilo, tak se vydal do šírého světa a vzal si s sebou jen jednoho věrného přítele. Putovali tu i onde, k posledku přišli do jedné říše, kde panoval stařičký král, který měl jednu jedinou, však překrásnou dceru. Oslík pravil: „Tady se pár dní zdržíme!“ a zabušil na bránu a zvolal: „Otevřete, přišli hosté a žádají o dovolení vstoupit!“ Ale nikdo neotevřel. Tak se oslík posadil, vzal svoji loutnu, hrábnul kopýtky do strun a líbezně hrál. Strážný u brány užasle vykulil oči, rozběhl se ke králi a volal: „Pane králi, venku před bránou sedí oslík a hraje na loutnu jako nějaký mistr.“ „Tak mi toho muzikanta přiveď.“ řekl král. Když oslík vstoupil, začali se všichni smát. Chtěli ho posadit ke stolu mezi pacholky, aby se tam najedl a napil, ale s tím byl nespokojen a řekl: „Já nejsem žádný obyčejný osel ze stáje, jsem šlechtic.“ Tu mu řekli: „Když ti to není vhod, sedni si k vojákům.“ „Ne,“ odvětil oslík: „já budu sedět jen vedle krále!“ Král se té smělé řeči smál, a protože byl dobře naladěn, řekl: „Nu dobrá, ať je po tvém, oslíku, pojď sem vedle mne.“ Potom se král zeptal: „Oslíku, jak se ti líbí moje dcera?“ Ten se otočil, dívku si prohlédl a odvětil: „Je tak krásná, že jsem věru krásnější ještě neviděl.“ „Tak se můžeš posadit vedle ní!“ nabídnul mu král. „Ano, to je místo pro mne.“ souhlasil oslík a spokojeně si sedl vedle princezny; jedl a pil a uměl si při tom počínat velmi vybraně a dvorně.

A tak nějaký ten čas žil oslík na královském dvoře, ale pak si řekl: „Co je to vše platné, musíš opět domů.“ Smutně svěsil hlavu, předstoupil před krále a žádal na něm propuštění ode dvora. Ale král si ho velmi oblíbil, a tak řekl: „Oslíku, copak je ti? Tváříš se kysele jako džbánek plný octa. Zůstaň u mne, já ti dám, co si budeš přát. Chceš zlato?“ „Ne,“ řekl oslík a zatřásl hlavou. „Chceš šperky a drahokamy?“ „Ne.“ „Chceš polovinu mé říše?“ „Ach ne.“ Tu se král zeptal: „Kdybych věděl, s čím bys byl spokojen. Nechceš za ženu moji dceru?“ „Ano,“ odvětil oslík: „to chci.“ A najednou byl veselý a dobré mysli, neboť na princeznu si dlouho myslil. Tak slavili nádhernou svatbu.

Večer, když šli nevěsta a ženich do ložnice, chtěl král vědět, jak se bude oslík k jeho dceři chovat, a proto poručil jednomu sluhovi, aby se tam ukryl. Když manželé v ložnici osaměli, ucpal oslík klíčovou dírku, shodil svoji oslí kůži a stál tu jako krásný, urozený jinoch. „Nyní vidíš,“ řekl: „kdo jsem a také vidíš, že tvůj muž není nikdo bezvýznamný!“ Tomu byla nevěsta ráda, políbila ho a měli se ze srdce rádi.

Když nastalo ráno, princ vyskočil, natáhnul přes sebe zvířecí kůži a byl z něj zase oslík. Za chvíli přišel starý král. „Vida,“ zvolal: „jak je ten oslík veselý! To ty jsi jistě smutná, že jsi za muže nedostala pořádného člověka.“ „Ne, milý otče, já ho velmi miluji, jako by byl nejkrásnější na světě, je mi nad život milejší.“ Král se té řeči podivil, ale sluha mu tajemství té radosti prozradil. Král ale nevěřil: „To nemůže být pravda!“ „Tak hlídejte příští noci sám, uvidíte to na vlastní oči! A víte co, Veličenstvo? Vezměte mu tu kůži a hoďte ji do ohně, pak bude muset zůstat ve své pravé podobě.“ „Dobrá rada.“ řekl král.

Večer, když novomanželé spali, vplížil se král dovnitř, a když přišel k posteli, viděl tam v měsíčním světle odpočívat krásného a statného jinocha; osličí kůže ležela na zemi. Král ji vzal, nechal rozdělat pořádný oheň a sám u něj vyčkal, dokud neshořela na prach. Protože chtěl vědět, jak se okradený zachová, zůstal celou noc na stráži. Když se princ při prvních slunečních paprscích probudil, vstal a chtěl si natáhnout kůži, nenašel ji. Tu se polekal a řekl plný smutku a strachu. „Teď musím uprchnout!“ Když vyšel ven, stál tam král a řekl: „Můj synu, kampak máš tak naspěch? Copak zamýšlíš? Zůstaň tu, jsi přeci pohledný muž, nemusíš odejít. Dám ti polovinu království a po mé smrti budeš králem celé říše.“ „Dobrá! Dobrý začátek tedy vezme i dobrý konec, jak to má být!“ řekl princ: „Zůstanu s vámi.“

Tak dostal oslí princ polovinu království, a když starý král po roce zemřel, panoval celé říši a po smrti svého otce k ní připojil ještě druhé království a žili s princeznou spokojeně a šťastně až do konce svých dní.