OSTRUŽINOVÁ RAFENKA

V lesním království žily byly tři staré psí babky s firmou SUDBY, KLETBY, VĚŠTECKÉ PORADY. Byla to známá a hojně navštěvovaná firma. Bylo to takové poklidné živobytí až do chvíle, kdy se za potokem usadila psí dáma neurčitého věku se zcela vyhraněným záměrem dostat se na výsluní slávy se svou novou firmou JASNOVIDKA. Tím začal mezi nimi tvrdý konkurenční boj, jak si ukážeme na jednom případu, který vstoupil do pohádkových dějin.

Žili, vyli, kralovali král a královna, a po čase se jim narodilo toužebně očekávané roztomilé štěňátko, rodu čistokrevně ženského.

„Pohleď, maminko, jaké má nádherné oči,“ rozplýval se král, sotva mrně prokouklo do života, „a jak roztomile zakopává o všechny své tlapky.“

„Máš pravdu, tatínku králi, je neodolatelná. Ale musíme myslet také na naše společenské povinnosti. Je třeba dát naší dcerce jméno a pozvat na oslavu všechny důležité osoby z našeho okolí. Už jsem vypracovala seznam. Jenom nevím, zda pozvat sudičky nebo jasnovidku.“

„A nešlo by je pozvat všechny?“

„To rozhodně ne. Naposledy jsem je viděla při štvanici na lišku. Co myslíš, jak to dopadlo? Pustily se do sebe jako divoké kočky, všichni nenápadně sledovali, jak to dopadne a liška se za stromem tak chechtala, že z toho dostala kýlu.“

„Takový skandál si opravdu nemůžeme dovolit. Navrhuji tedy pozvat sudičky. S těmi je legrace. O jasnovidce jsem na rozcestí zaslechl, že má v kožichu za každým chlupem jednu blechu a víš dobře, jak nesnáším, když se nám na hostině hosté drbou.“

„Myslím, můj prozíravý králi, žes rozhodl moudře,“ odsouhlasila volbu paní králová a šla na všechny patníky vyvěsit aromatizované pozvánky na zámecké křtiny.

To bylo slávy, to bylo ohlodaných kostí! Malou princezničku pojmenovali Rafenka a všichni hosté si ji zdvořile a jemně očuchávali a olizovali. Na závěr obřadu přistoupily k Rafence tři sudičky od firmy SUDBY, KLETBY, VĚŠTECKÉ PORADY.

První princezničce dýchla na očka: „Budeš bystrá, čilá, nic důležitého ti neuteče, každého hned okouzlíš svou krásou, přítulností a vlídnou povahou. Dávám ti tímto do vínku ty nejkrásnější psí oči.“

Nyní přistoupila druhá sudička, dýchla neposedné štěněcí holčičce na čumáček a pravila: „Já ti sudbou určuji, že tvůj nos bude vnímat i ty nejjemnější pachy, nikdy žádnou stopu neztratíš a nikdy tě nezklame ani tvůj instinkt ani odvaha.“

Tu se však do chumlu hostů zuřivě prodralo vrčící chlupaté zvíře s pěnou u huby. Nikdo se mu neodvážil zastoupit cestu.

„Á, to jsou k nám hosti,“ snažila se zachránit situaci paní královna, která hned poznala nepozvanou jasnovidku, „pěkně vás vítám, babičko.“

„Vítáš, vítáš, ale na pozvání jsi zapomněla. Toho budeš litovat a s tebou všichni z tohoto neuctivého království. Až budou Rafence čtyři roky, škrábne se o trn ostružiny a zemře. A vy všichni s ní! Tak se staň!“

Jasnovidka se s mrazivým smíchem vzdalovala a její blechy vesele přeskakovaly na přítomné hosty.

„To je příšerné. Co si teď počneme?“ lamentovala královna.

Vtom přistoupila třetí sudička: „Neboj se, královno, tak zlé to nebude. Sice sudbu nemohu zrušit, ale dávám tvému dítěti do vínku, aby místo smrti jen spalo po dobu patnácti let a bylo mu dopřáno to nejhezčí psí štěstí, co existuje.“

Maminku královnu to však příliš neuklidnilo. Také ostatní hosté se začínali rozcházet, pokud se právě nedrbali. Tatínek král se s každým slušně rozloučil a snažil se usmívat navzdory situaci a nepříjemnému pocitu, že ho nezvaní podnájemníci začínají kousat na břiše a krku.

„To to dopadlo,“ povzdechla jeho paní, když zůstali sami.

„Neboj se, má drahá, nechám vyhrabat a zničit všechny ostružiny v širokém dalekém okolí. Naše Rafenka ani nebude mít možnost se o něco škrábnout. Co říkáš?“

„Udělej, jak myslíš, snad to bude k něčemu dobré.“

Od toho dne se v tomto kraji přestaly vyskytovat ostružiny. Rafenka žila pod stálým láskyplným dohledem, což jejího nespoutaného ducha nemálo obtěžovalo. Hlídat takové temperamentní a svéhlavé stvoření nebylo jednoduché. Rafenka na své hlídače vymýšlela stále nové a nové finty, aby se zbavila dohledu a mohla si sama vyrazit do lesa.

V den svých čtvrtých narozenin se vyplížila ze zámku, namazala za sebou schody medem a vyrazila pryč. Strážci byli uleptaní a obalení vším možným, takže ji nedohonili. Rafenka utíkala dál než obvykle, až dorazila k podivné zanedbané hájovně. Tam za plotem objevila nádherně divokou džungli křovin, na kterých se houpaly báječně osvěžující neznámé plody. Natáhla po nich tlamičku a při tom se škrábla o ostrý trn. Dlouze zívla a sesunula se pod keř. Ten začal neuvěřitelně rychle bujet a obkroužil svými houževnatými šlahouny celé lesní království. Usnuly rostliny, usnula zvířátka. Pan král právě chňapl po bleše a zůstal tak s otevřenou tlamou. Paní královna zase ladně zdvihla nožku a zůstala stát na třech. Všechno neodvolatelně usnulo a už se nepohnulo. Jen ostružiní rostlo a rostlo, až všechno zarostlo.

Šel rok za rokem. Když se nachýlil poslední patnáctý, objevil se v kraji švarný hafan. Psí drbny tvrdily, že to byl prasynovec jedné ze sudiček, ale kdo ví, zda jim lze všechno věřit. Rozhodně si však věděl rady. Nedbal škrábanců, zacuchané srsti a prodíral se dál až do samého středu křovin. Tam nalezl Rafenku a něžně jí olízl čumáček. Tím ukončil zlé kouzlo a celé království procitlo po letech k plnému životu. Pan král dozakousl blechu, paní králová též dokončila plánovaný úkon a milá princeznička se vrátila domů v doprovodu krásného psího nápadníka. Co si ještě více přát? Cože? Že se vám chce spát? Tak tedy dobrou noc a nařiďte si budíka na patnáctý rok, ať nezaspíte své štěstí.“