Paleček

V celém kraji bylo všeobecně známo, že ševcovic, z té chaloupky u dvou osik, nemají žádné děti a že je to velice hněte. Zkušení lidé jim radili, kdejaká bába kořenářka jim všelijaké čaje vařila, farář se modlil, cestářův švagr, co se dal k námořníkům, poslal ševcové amulet na krk až z Šangri-la, a ono nic. Až jedna cikánka poradila paní ševcové, aby si koupila za čtyři krejcary hrnek s uchem a hubičkou a aby do něho, než v něm bude poprvé vařit, aby do něho třikrát dýchla. Ševcová si od toho moc neslibovala. Byla tudíž velmi překvapena, když se jí narodil kluk. Tedy říkám kluk, ale spíš klučina. Klouček: po pravdě řečeno kloučíček. Nebyl totiž o nic větší, než normální palec. Spíš menší. Jako paleček. A to jméno mu zůstalo. Paleček, jak byl malý, tak byl čilý. Myslilo mu to náramně a netrvalo dlouho, mluvil znamenitěji než řídící učitel. Jednou povídá mamince, že prý by dopravil za tatínkem na pole oběd. „Ani bys to neunesl, Palečku.“ „Říkal jsem dopravil, nikoliv donesl,“ povídá Paleček a dodal: „Já bych ten košík strkal.“ Tatík se divil, když viděl, jak se košík plahočí přes pole, a ještě víc, když spatřil, kdo jej strká. Dal se hned do jídla, ale dříve vysadil Palečka kobyle do ucha, aby pluh nezahálel. Paleček v uchu dával kobyle povely a kobyla orala, jen to fičelo. Tohle spatřil pán, velmi pěkně oblečený, který šel po silnici. Že prý toho koně koupí, to že nikdy neviděl, aby kůň takhle oral, obracel a couval sám od sebe. Švec se smál a pověděl pánovi, jak to vlastně je. To byl teprve překvapený! A že prý toho chlapečka koupí, kolik za něj chce? Švec, že neprodá. Pán, že chlapečka musí mít, že dá dva tisíce zlatých švýcarských franků! Švec, že krev je krev, syn že je syn, to se neprodává.

Paleček vylezl kobyle z ucha, vyšplhal po tatínkovi, posadil se mu na rameni a šeptal: „Jen prodej, táto, však se ti vrátím, neboj!“ Pán si dal Palečka za klobouk, táta vysypal kobyle z pytle oves a dal si do něho zlaťáky, a chvilku to vypadalo, jako by tím celá příhoda končila. Nekončila. Cesta, po které se pánovi s Palečkem za kloboukem bylo ubírati, vedla územím Franty Jizvy a jeho lupičské bandy. U pěti křížů přepadli pána a chtěli na něm, aby jim dal všechno, co má. Pán jim vysvětlil, že nemá nic. Prohledali ho, pak ho svlékli, kapsy obrátili naruby. Hledali v botách, v ponožkách, podšívku vypárali. Nic. „Tak dobře oblečený pocestný se nevydá do kraje bez peněz!“ povídá Franta Jizva. „Však jsem se nevydal bez peněz,“ pán se brání. To už byl celý nahý, jen klobouk na hlavě. „Jenže jsem se vydal z peněz!“ dodal. „Lžeš, pse!“ řekl jeden z lupičů! Franta Jizva se na něho zle podíval. „Kuš!“ pravil, „nehrajeme divadlo, loupíme!“ a obrátil se k pánovi: „Nicméně lžete, pane. V celém kraji není místa, kde byste mohl zlámanou grešli utratit! Kolik jste měl a kolik jste vydal?“ „Měl jsem dva tisíce švýcarských zlatých franků. Ty jsem dnes vydal a nemám už nic. Avšak nelituji jich,“ odpověděl pán. „Mohu se obléknout?“ zeptal se váhavě. Franta Jizva se zasmušil. „Zabijeme vás nahého, nepotřísníme vaše pěkné šaty. Hodí se nám.“ Pak pohlédl na jednoho lupiče zvláště krvežíznivého. Ten přistoupil k pánovi. Vyňal velikou břitvu z kapsy, Jizva vyplázl jazyk a Krvežíznivý počal na něm břitvu obtahovat. Když byla náležitě ostrá, pravil Jizva: „Zabil jsem mnoho lhářů, pane, ale nikdy tak velkého, jako jste vy. Zač jste vydal ty peníze, smím-li vědět?“ „To se ode mne nedovíte!“ pán pravil hrdě. Jizva odstoupil a Krvežíznivý se rozpřáhl. Vtom se ozval vysoký a tenký hlásek: „Mne si koupil, mne si koupil!“ Paleček stál na obrubě klobouku a mával ručičkama. Křičel, co měl síly, až jej oči lupičů našly na obrubě klobouku, mávajícího a volajícího: „Mne si koupil, není lhář!“ Jizva strhl pánovi klobouk i s Palečkem. Klobouk zahodil a Palečka si postavil na dlaň. Chvilku lupiči nevěděli, co dělat. Ale pak Jizva se začal smát a chlapi jeden po druhém huby dokořán a smáli se a chechtali a řvali. Pán si zvedl klobouk i šaty a v tom rámusu po špičkách zmizel v mlází. Zase by se dalo říci, že tím pánova příhoda končí. A nekončí!

Když se Jizva dostatečně vyřehtal a vychechtal nepatrnosti toho človíčka, co mu seděl na dlani, jasně si uvědomil užitečnost takové nepatrnosti pro spády bandy. Ještě té noci se vypravili, s Palečkem v hrsti, do Červené štoudve, což byla kořalna a hampejz široko daleko vyhlášený. Bylo už po zavírací hodině, když prostrčili Palečka okénkem do sklepa, aby jim natočil vína a kořalky a podával pěkně ven. Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je po světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé a je s podivem, že Paleček při svém mládí tohle věděl i ovládal. Sotva byl ve sklepě, tvářil se samá ochota. Běhal od sudu k sudu a volal a křičel na lupiče, jaké že víno by si přáli? „Ryzlink anebo frankovku?“ řval pronikavým hláskem. „Buď zticha!“ napomínal Jizva. „Kamenáč?“ řval Paleček. „Ksakru! Kuš!“ syčí Krvežíznivý. „Maj tu burgundské modré, mavrud, monte castigliano a tohle nemůžu přečíst!“ „Kuš a podej víno!“ „Červené?“ „Třeba!“ „Nebo bílé?“ „Taky!“ „Jihomoravské zelené?“ „Mordyje krucinál, ty špunte! Ty špetko, ty drtku, ty titěro, jen počkej, až se vrátíš…“ Ukrutná rána ve sklepě a třesk skla a dunění štoudve, která padá i s okurkami, způsobily, že se nikdy nedozvíme, co měl s Palečkem v úmyslu. Také to zburcovalo krčmáře, chlapa lamželezo. Vyrazil před hospodu, popad dva lupiče a zavřel je do chlívka k prasatům. Ostatní utekli do lesa. Lamželezo vrazil do sklepa i s hafanem Sultánem. Paleček se schoval pod štoudev. Lamželezo nikoho nenašel, ale Sultán Palečka větřil. Čmuchal, nabral pach, pak vyfouk, aby mohl nabrat víc a líp, už strkal čmuchák pod štoudev. Palečka ovanul teplý Sultánův dech. Popadl hřebík, štěstí, že tam ležel, a pich! psovi do čumáku. Sultán zavyl a vyrazil ven. „Němkyně,“ pomyslil si Lamželezo. „Koupíme pastičky.“ Přibouch u sklepa a šel spát.

Paleček podlezl dveře a ven. Dalo se do deště. Paleček si sedl pod hřib. Až přestane, že půjde dál. Jenže! Vždycky se vyskytne jenže, které mění běh světa. Tentokrát to jenže byl Jizva, který byl v houští opodál a také čekal, až přestane pršet. Chňap po Palečkovi jak rosnička po mouše, a jestli prý Paleček nevysvobodí kamarády z chlívka, rozmačká ho v pěsti jako hniličku. Aby dodal váhy slibu, utáh trouchu pěst. Nezbylo chlapénkovi, než slíbit a vykonat. Vrátil se, podlezl vrata, pustil lupiče. Ti ho sebrali a odnesli do doupěte. Když se prospali, dali hlavy dohromady a rozhodli, že dnes v noci mlynářovi ukradnou dobytek. Podstrčili Palečka do chléva a žádali po něm, aby zevnitř odemkl, odvázal krávy a vyhnal je ven. Opět Paleček se tvářil hloupým a volal na lupiče, jakouže krávu má vyhnat nejdříve? Tu strakatou? „Mordyje, ten spratek mne připraví o rozum!“ povídá venku Jizva. „Měli jsme ho rozmačkat, rozdrtit, rozmáznout!“ chroptil Krvežíznivý. „Nezván,“ napomíná ho Jizva. „Ty bys pořád jen drtil, hlupáku!“ „Stejně se s ním moc mazlíš!“ přidal se ke Krvežíznivému jiný otrapa. „Tu strakatou nebo tu rohatou?“ křičí Paleček ze stáje. „Ať neblázní!“ křičí Jizva před stájí. „To byl tvůj nápad, ne náš!“ Chlapi se dali do hádky a Palečka je slyšet ze stáje: „Ušatou nebo chlupatou? A co bejčka? Bejčka ne?“ Mlynář se probudil. Popadl vidle a vzbudil stárka. Ten vzal cep a vzbudil mládka. Mládek měl sukovici po ruce a všichni vyrazili na lupiče. Už je nenašli. Lupiči zmizeli ve tmě a ve stáji také nikdo nebyl. Byl tam sice Paleček, ale schoval se do otrub. Když byl mlynář všechno prohlédl a přece nic nenašel, šel spát. Paleček usnul v otrubách také. Ráno přišla rozespalá děvečka do chlíva, popadla otruby a nasypala kravám. Paleček se probudil, ale než si oči protřel, vidí, že nevidí: kráva ho slízla i s otrubami. A teď byl Paleček potmě tam, kde by nechtěl být ani při světle. Běhal krávě z bachoru do čepce, z čepce do knihy a zpátky do bachoru, křičel, bušil, zlobil se. Tma tmoucí a vedro. Vlhké parno a tma. To se ví, že krávě ten Palečkův pobyt v útrobách radosti nepřidal. Někdo v ní křičel, šimral, štípal, až z toho přestala dojit a chřadla. Když jí děvečka podestýlala, zdálo se jí, že z krávy slyší tenký hlásek volat o pomoc. Bylo zrovna poledne, a to někdy člověka popadne hrůza pro nic za nic, natož když z krávy volá tenký hlásek. Utekla od ní, řekla to mlynářce, ta sousedce, ta kovářce a za chvíli se o tom mluvilo u holiče. Když o tom Jizva slyšel, seděl namydlený zrovna holičovi pod břitvou, vytrh se mu, tak jak byl, a rovnou za mlynářem, že tu krávu koupí. Dostal nemocnou krávu za pět švestek, a jen ji přivedl do doupěte, vzal palici a porazil ji. Pak ji rozpáral, žaludky vyňal, rozřízl je a ejhle. Paleček sedí v knize, listuje si a dělá, jako by četl. Jizva ho popad, udělal pár dírek do prázdné konzervy a Palečka konzervou poklopil. Pak svolal radu starších lupičů.

Paleček sedí pod konzervou a všechno slyší. Radí se, jak ho potrestat za dvojí zradu. Jeden navrhuje, aby Palečka přivázali kočce k ocasu a na kočku aby poštvali psa. Jiný ho chce pomazat medem, pověsit za nohu na strop a chytat na něj mouchy. Jeden zase vylisovat jako čtyřlístek a udělat z něho záložku do knihy. To nemůže projít, protože neumějí číst a nemají knihu. Najednou povídá Jizva: „Jsem tímto návrhem: dáme ho do krabičky a pošleme ho darem – můžete třikrát hádat…“ „Sněžnému žroutu!“ volali lupiči jeden pres druhého. „Ano, Sněžnému žroutu, ten si s ním poradí!“ povídá Jizva. Všichni souhlasili, vyvalili sud rumu a dali se do pití, oslavujíce svou chytrost i svou pomstu. Palečkovi pod konzervou bylo do pláče. Ale neplakal. Sněžný žrout bydlil vysoko v horách. Ještě kousek výš, než končí kosodřevina, tam, kam je pro mrak málokdy z údolí vidět. Tam bydlil v kamenném domě s ledovou střechou, obrostlý hustou srstí, nazrzlý od hlavy až k patě, se svou ženou, rovněž nazrzlou od hlavy až k patě, s pěti dcerkami, chlupatými a nazrzlými jakbysmet. Byl o chlup menší než velikánský obr, ale o hodně větší než největší člověk. Něco mezi orangutanem a řeckořímským zápasníkem. Měl sedmimílové boty, ten Sněžný žrout, a hned byl tu a hned byl tam, jak skákal z pohoří na pohoří, sháněje různé druhy lišejníků a mechů na salát. Málokdy se pustil do údolí. A když tak jen aby vyděsil pastýře a pasáčky, aby rozehnal stáda ovcí nebo pobořil seníky. Když se mu někdo moc líbil, pak bylo zle. Vzal takového nešťastníka a praštil jím o zem nebo o strom a zabil ho. Potom mu okousal prsty a snědl oči. To prý nebylo z hladu. Spíše že je taková pověra u Sněžných žroutů, že prý se tím zlepšuje hmat a zrak. Hrozné stvoření. A před tímhle hrozným stvořením na stole ležela nepatrná krabička. „Bylo to před domem,“ povídá Sněžná žroutka. „Kdo to tam dal?“ povídá Žrout. „Ten s břitvou; viděly jsme ho!“ křičelo pět dcerek. „Proč jste mu neukously prsty?“ „Měl břitvu,“ pravilo pět dcerek. „Mně by neutekl,“ zabrumlal Žrout a otevřel krabičku. Paleček kouká a vidí před sebou obrovitý krápník z masa, porostlý chlupy, tlustými jako vrbové proutí, a nad tím dva lesklé koláče, které se pomalu kutálí jeden ke druhému, a roští nad nimi, které se pozvolna zdvihá, čímž tam nahoře vznikají příčné vrásky. „Krucaj, dyť je to nos a oči s obočím!“ povídá si v duchu Paleček. Žrout skutečně musil šilhat, aby se mohl koukat tak zblízka na tak nepatrného človíčka. Žroutka, Žrout i dcerky, všichni kolem stolu, a divíce se, civí. „Ťakra, ťakra, vystemi áále máálinkatej,“ dýchne Žrout. „Já jsem byl dlouho nemocnej!“ zařval Paleček. Rodina spadla leknutím pod stůl.

Malí se často bojí velkých, ale stojí za úvahu, že velice velcí se skoro vždycky bojí nepatrných. I trvalo to chvíli, než zase nabyli odvahy. Paleček chodil po stole, jako by mu patřil, koukal po nich, a když jedna dcerka si ho příliš zblízka prohlížela, povídá: „Moc neciv, nebo tě kopnu do oka!“ A byl byl to jistě udělal, kdyby Žrouti nebyli zahnali dcerky na kutě. Ale co teď s Palečkem? To není ani jedno sousto, uvažuje Žrout. Prstíčky a očička? To by dříve spolkl zvětšovací sklo. Snad zahodit? „A co takhle…?“ povídá Žroutka, „co takhle… jak se říká těm malejm věcičkám?“ „Trpaslíci?“ „Ne trpaslíci, jinak!“ „Aha, ty myslíš pidi… pidi…“ „Vůbec ne pídi! pídi! Miny… Miny…!“ „Jo! Miniatury?“ „No, miniatury! Dyť přece, kdo to je, jak sbírá ty miniatury? Eště si vo tom tůdle povídal, že by dal za to nevímco.“ „Náš král a vládce, veliký Sněžný muž! Matko, to se ti povedlo!“ a dal Žroutce hubičku. Tak to mlasklo, že v údolí zavírali okna domnívajíce se, že z hor přichází čina. Obul boty, Žroutku si posadil na záda, dcerky vzal do náruče a Palečka do hrsti. První krok sedm mil, druhý krok deset mil, třetí čtyřicet a kroky se měnily v skoky a skoky v let. Paleček vidí pod sebou mraky, nad nimi ledovce, načež v sluníčku kus země, jako bota vypadala, zelené moře, které bylo bíle lemované, a pak kopce písku a opět mraky, a skoky se mění v kroky – a jsou tu. Jsou vysoko, vysoko na střeše světa v paláci velkého Sněžného muže. Paleček stojí na dlani velké jako malé políčko a dívá se přes velenos do oka s panenkou jako úplněk.

Veliký Sněžný muž uspořádal pro Žrouta hostinu ze vzácných mechů, lišejníků a protěží na znamení radosti z darovaného Palečka. Po hostině vzal Palečka do svého muzea, aby mu ukázal, kde bude odteďka žít. Měl tam nasbíráno mnoho nepatrností, jako třeba celý korán napsaný na pecičce plané třešně ptáčnice. Kostřičku pstruha, který se právě z jikry vykulil. Sirku tak vydlabanou, že v ní byla jiná sirka, co v ní byla menší sirka, která měla v sobě ještě menší sirku s nejmenší sirkou uvnitř. Zrcátko z mušího oka, soudek ze santalového dřeva, naplněný jedinou slzou, dělo pouze na jedno zrnko prachu, které vystřelovalo špendlíkovou hlavičku, svícen z bleší lebky, tkalcovský stav z hořčičného semínka a čepičku pro veš, upletenou z chmýří, které činí broskev hebkou. A mnoho jiných vzácností. „Uprostřed těchto pokladů budeš ty můj největší poklad. Moje jediná a pravá, živá miniatura!“ zakončil velký Sněžný muž prohlídku. „A až umřu?“ povídá Paleček. Obr se zasmušil. Chvíli přemýšlel a pak prohlásil: „Vystavím ti nejmenší pomník světa.“ „To vás nespasí a ze mne neudělá živou miniaturu!“ Sněžný muž se zasmušil ještě více. „Svolám radu,“ pravil po chvíli. „Já vám poradím hned,“ Paleček se plácl do čela. „Kdybych se oženil a měl děti, ty by mne přežily, a co víc, byly by ještě menší než já. Dovedete si představit ode mne nemluvně?“ „Kéž bych byl též nepatrný, abych tě mohl poplácat za ten nápad. Takto však bych tě rozmázl. Věc je vyřešena. Mimochodem, nechceš se stát mým rádcem?“ „Milerád,“ povídá Paleček. „Ovšem, jste si vědom toho, že abych se mohl oženit, musím si najít nevěstu?“ Obr se zasmušil tentokrát strašlivě. Dlouho přemýšlel a pak řekl smutně. „Běda. Zde přece nenajdeme tak malou obryni.“ „Doma jich máme plno!“ smál se Paleček, „však já si vyberu!“ „To je ovšem daleká cesta. Přes mnoho moří, hor a údolí!“ Na to věděl Paleček výbornou odpověď. Připomněl obrovi sedmimílové boty Sněžného žrouta. Tyhle kouzelné boty se přece scvrknou podle každé nohy, ať mu je půjčí, a bude tu s nevěstou v cukuletu. Sněžný žrout se ošíval. Vymlouval se, že je to dědičné privilegium, a nabízel se, že vezme Palečka do hrsti a obstará to s ním. Vždycky, když to vypadalo na to, že by Sněžný muž mohl na něco přistoupit, Paleček se na něj podíval a vykřikl: „Jako váš poradce musím prohlásit, že to nedoporučuji!“ I stalo se jen to, co Paleček doporučil: obuli mu boty, zamávali chlupatýma rukama na rozloučenou. Paleček se odrazil a za chvilku mu obři připadali jako trpaslíci. Ono asi přijde na to, z jaké výšky se člověk na věci dívá, pomyslil si Paleček a letěl domů.

Doma už bylo boží dopuštění. Máma uplakaná, táta hlavu v dlaních, nevěděl, chudák, co s myšlenkami, které se mu hlavou honily. Do dnešního rána se domnívali, že Paleček je někde u toho pána, co si ho dal za klobouk. Že se mu bůhvíjak dobře vede, protože nepíše a žádnou zprávu o sobě nedává. Až dnes, zrovna k polednímu, ta rána! Dva poslové od pana krále, co je prý s Palečkem? Že prý pochytali lupiče, Jizvu a jeho bandu, a ti že se ke všemu přiznali, kam a komu Palečka zašantročili. Pan král hned poslal vojsko vysoko do hor, aby přemohlo Žrouta. Po Žroutovi však ani stopy a Paleček nikde. Doma také není, tak to s ním asi vzalo špatný konec! A do toho zčistajasna najednou přiběhne Paleček! Máma přestala plakat z neštěstí a začala plakat štěstím. Tátovi přestala třeštit hlava starostí a začala třeštit radostí. Než jim Paleček všechno vypověděl, začalo se stmívat. Tátu napadlo, že právě asi touto dobou poslové dorazili k panu králi se zprávou, která vlastně už je zastaralá. „To nevadí,“ povídá Paleček, „skočím k němu a uvedu to do pořádku!“ Navlík boty a hups! stojí před králem na stole, zrovna když ti dva poslové vcházejí do jídelny. Král se lekl, ale Paleček ještě víc! Vždyť pan král není nikdo jiný než ten pán, co koupil Palečka! Co si ho dal za klobouk a co ho Jizva svlékl donaha! Chodil tehdy mezi lidem a málem na to doplatil! Když přešlo leknutí, král nalil poslům polívku, sám si dal podruhé a Paleček musil všechno vyprávět. Než to všechno dopovídal, bylo dávno po večeři, všechno hradní osazenstvo sedělo kolem po zemi, všechno víno vypité a venku začínali ptáčkové vítat úsvit. „No, půjdeme spát,“ zívl pan král. „Běž domů, Palečku, přijedu se na vás zítra podívat.“ A přijel. Přivezl rodičům dárky, a dokonce si objednal u Palečkova tatínka dvoje nové holínky. Pak si dal Palečka na rameno a šel s ním na zahradu a dlouho mu něco vykládal. Pak Paleček zase jemu do ucha, pak si plácli a od té chvíle se Paleček stal královým vrchním zpravodajem. Kdykoliv král potřeboval něco vědět, třeba jak dopadla válka v Hispánii nebo jak probíhá bitva v Turecku, poslal Palečka a ten mu přinesl rychlou a pravdivou zprávu. Při té příležitosti donesl psaní od milenky k milenci, začež byl bohatě odměněn, jindy zase dopis od manželky manželovi, začež byl rovněž odměněn, ne však tak bohatě. Dělal zpravodaje tak dlouho, dokud sedmimílové boty neroztrhal. Pak šel do důchodu. Dnes by se Paleček sotva uživil. Ani by tolik nevadilo, že telefon, telegraf, televize předhoní Palečkovy teleboty, jako spíš to, že Paleček byl trochu malý na dnešní velkou dobu. Anebo zase ne dost malý. Dnešní Paleček by musil být veliký jako přehrada, nebo zase tak malinký jako atom. Jinak by asi těžko uspěl. Paleček byl maličký akorát. Pro svou dobu i do pohádky.

Autor:Jan Werich

Zdroj:http://pohadky-online.eu/fimfarum/palecek/