Pámbíčkův dědeček

Když jsem byl ještě malý, nejmilejší den v týdnu bývala mi středa. Ve středu totiž pekla maminka chléb a tu přicházel si k nám Pámbíčkův dědeček pro bochánek. Pro nás drobné děti bývala to veliká slavnost. Konali jsme k ní přípravy již v úterý na večer.

Tatínek nasekal dříví na vytopení peci, my snesli jsme polínka do kuchyně a maminka zakvasila do veliké díže.

Ve středu ráno přidala do kvasu mouky a těsto umísila. Potom díži přiklopila víkem a teplým rouchem ovázala, aby se chlebíček zahřál a pěkně kynul. Shrnuli jsme se honem kolem ovázané díže a poslouchali, až začne chlebíček dýchati.

„Fff—fff“ ozývalo se posléze z díže, jako by tam někdo spal. A my s jásotem oznamovaly:

„Už kyne!“

Asi za dvě hodiny narostlo těsta plná díže.

Maminka díži otevřela, těsto požehnala svatým křížem a počala hnísti bochníky na válu.

Sotva vyválela tři nebo čtyři, prosili jsme jeden přes druhého:

„A teď už, maminko, dělejte maličký.“

Měli jsme vždy starost, aby všechno těsto nevyšlo na bochníky veliké, že by se na maličký nedostalo.

Maminka se usmála, a za chvilku byl na prkně bochánek jako hlava. Seděl mezi ostatními jako malý zajíček, když se v máji usadí na mezi ke starým ušákům. Pěkně mu to mezi nimi slušelo, drobečkoví. Líbil se nám ze všeho pečiva nejvíce.

I když maminka někdy koláče při chlebu pekla, obskakovali jsme nejraději malý bochánek. Smáli jsme se, že mamince hlídá koláče, aby nikdo neolizoval. A hle! Nelízala ani Katuška, mlsná dceruška, tak se baculatého hlídače bála!

V peci sedával na kraji a díval se ven, jakoby se nám vysmíval, že za ním nesmíme. Do peci ovšem jsme nesměli, ale z kuchyně nebyl by nás dostal nikdo za živý svět. Pořád jsme si ukazovali, jak se náš bochánek peče, jak se mu líčka zardívají a jak mu to zase mezi velikými pecny sluší.

Teprve, když maminka pec zahradila, aby měl chléb pěknou přípal, vyhrnuli jsme se z kuchyně. Byli jsme jisti, že čtverák bochánek ze zatarasené peci neuteče, a kromě toho nastala nám jiná starost: Číhati, až přijde Pámbíčkův dědeček.

Každou středu chodíval k nám žebrák stařeček a tomu pekla maminka malý bochánek. Kdo z nás dědečka ve dvoře nejdříve shlídnul, ten mu odevzdal almužnu. A to nám bývalo největším štěstím, když jsme mohli dědečkovi podati darem bochánek.

Však to byl také zvláštní dědeček! Do dnes ho vidím před sebou: Měl oči modré jako modrák v žitě, vlasy i vousy jako nejčistší len. O holi volně došel na zápraží, almužnu přijal, po vlasech nás pohladil a vlídně prohodil:

„Tak — tak! Pámbíček vás má rád!“

Potom se obrátil k mamince a dobrořečil:

„Zaplať Pán Bůh!“

A zase tak volně odcházel, jako byl přišel.

Nikdy jsme od něho jiných slov neslyšeli. A přece těšili jsme se na příchod jeho jako o vánocích na Ježíška.

Kde měl dědoušek svůj domov, odkud přišel a kam odcházel, o tom nevěděli u nás ani mladí ani staří. Objevil se vždycky ve středu, jakoby ze země byl vyrostl, a zase odešel kamsi do světa, jakoby ho vítr zavál. Ani jména jeho nikdo neznal.

Ale my děti důvěrně jsme si šeptaly, že asi dědeček přichází přímo od Pána Boha. Vždyť nám vždycky zvěstoval, že nás má Pámbíček rád, a po jeho odchodu cítili jsme v srdci blaženost tak čistou, jako by nás andělé obletovali. I říkali jsme mu proto „dědeček Pámbíčkův“ a věřili jsme pevně, že ho k nám posílá Pán Bůh sám.

Jaký tedy div, že celý týden těžili jsme se na středu, že obskakovali jsme bochánek určený pro bílého starouška a že dočkati jsme se nemohli, až dědeček přijde a nám oznámí, že nás má Pámbíček rád?

Ale jednou se stalo, že Pámbíčkův dědeček nešel dlouho.

Bochánek jeho dávno již byl z peci, již i vychladl a stařeček ještě se na dvoře neobjevil. Vybíhali jsme až před vrata a do návsi nahlíželi, ale po milém dědouškovi ani památky. Kam se jen asi poděl?

Zasypávali jsme otázkami maminku, ale ani ona nevěděla, proč dědeček dnes nepřichází.

Bylo nám náhle smutno a tesklivo až k pláči. Snad se dědečkovi stala nehoda. Či nás již Pámbíček nemá rád, že k nám neposílá svého starouška?

Bylo právě ve žních, den byl od rána parný a tu maminka nás těšila:

„Snad bylo dědečkovi na cestě horko! Někde si odpočívá a k večeru přijde. Pojďte se mnou na pole. Až se vrátíme, bude tady snad dědeček čekati.“

„Ano, ano,“ svědčili jsme v duchu mamince. Nebíčko je daleko, až tamhle za horami. Pámbíčkův dědeček se unavil cestou a někde pod stromem si hoví. Však on do večera přijde! Uložili jsme bochánek do truhly, truhlu zamkli na dva západy a hopky! s maminkou na pole!

Naši sbírali žito za jezy.

Pěkný lán měl tam tatínek a na něm žítko jako rákos. Ani polovice nebyla ho ještě sebrána a již se bělala po poli dlouhá řada mandelů.

Maminka se po nich rozhlédla a spokojeně zahovořila:

„Chvála Bohu, pěkně se nám žítko uvedlo. Celý rok budeme z něho jísti chlebíček.“

„A Pámbíčkův dědeček taky?“ honem jsme se ptali.

„Sbírejte klásky,“ radila maminka; „doma je vymlátíme, ze zrní mouky nameleme a k bochánku dědečkovi přidáme.“

S radostí jsme se rozeběhly po zapadlých klasech. Do večera nahledali jsme jich kytic několik. Klásky šustily a šuměly, jakoby si povídaly. Však jsme jim dobře rozuměli. Radily se, že budou hojně sypati, aby měl Pámbíčkův dědeček pěkný bochánek. Za námi posběrovali zrnéčka ptáčkové vrabečkové a také si pochvalovali.

Zlaté poličko naše!

Nám dalo chlebíčka na celý rok, dědouškovi jsme nahledali klásků na bochánek a ještě se dostalo zrnek pro vrabečky! A takových polí bylo kolkolem do daleka a všude si lidé sbírali úrodu do stodol. Tak se nám zdálo, že ta širá pole kolem nás jsou veliká jako boží dlaň, která všemu tvorstvu rozdává chléb a která se nezavírá ani před člověkem ani před červíčkem. A když Pán Bůh ani na broučka nezapomíná a rád mu poskytuje potravy, kterak bychom my nepamatovali na stařečka žebráka a kterak nás by neblažilo, že udílením almužny podobáme se Bohu?

Když ženci dosbírali, bylo již slunce za horami a soumrak loudil se do údolí.

Tatínek pátral chvíli po obloze a spokojeně pravil:

„Bude pěkná noc. Dá-li Pán Bůh, zítra žito svezeme.“

Rozhledl se ještě jednou po mandelích, jakoby jim dával dobrou noc, a potom jsme všichni kráčeli k domovu.

Každý kytku klasů v ruce pobíhali jsme kolem maminky a vyzvídali:

„Kdo ponese dědečkovi bochánek, uvidíme-li jej všichni zároveň? Neztratil se nám bochánek z truhly? Řekne-li nám dědeček: Tak — tak? Koho pohladí po hlavě nejdřív? Vyřídí-li nám, že nás má Pámbíček rád? Řekne-li zase: Zaplať Pán Bůh? A kdy už zaplatí Pán Bůh všechny bochánky, které jsme dali jeho dědouškovi?“

Ale starosti naše byly zbytečny. Dědeček nepřišel!

Prohledali jsme po dvoře každý koutek, vyptali se kde koho, ale nikdo dědečka ve vsi neviděl.

Když se setmělo a na nebi naskočily první hvězdy, pozbyla i maminka naděje, že staroušek přijde…

Toho večera bylo u nás jako po pohřbu. Každý přemýšlel, co asi dědouškovi se přihodilo, a nikdo nechtěl nahlas vysloviti obavu, že snad ho potkalo neštěstí.

Usnouti jsme nemohli dlouho do noci. A poslední naše myšlénka před spaním poletovala pod širým nebem a kdesi v neurčitém kraji hledala bílého stařečka.

Stýskalo se nám po něm i ve snu. Vždyť to byla první středa, že nepohladil nás po vlasech a nepřinesl nám nebeské poselství, že nás má Pámbíček rád.

* * *

A víte-li, kde noclehoval Pámbíčkův dědeček?

Na našem poli!

Konal v denním parnu dlouhou cestu a často si musil odpočívati. Pozdě večer přišel za jezy k našemu žitu. Kolkolem bylo ticho a klidno, že si umínil přespati venku. Však věděl dobře, že mu bochánek uschováme i přes noc.

Usedl k mandeli žita a do letní noci se zadíval.

Po parném dnu byl tichý, světlý večer. Tisíce hvězd třpytilo se po obloze a mezi nimi lesknul se pruh měsíce jako zářivý srp.

A dědeček si myslí:

„Tam nahoře nad hvězdami přebývá věčný Hospodář. Měsíček je jeho srp a hvězdy jsou klasy roztroušené po nebeském lánu. Spadne-li hvězdička dolů na zemi, vyrostou z jejích jisker milliony obilných klásků a těmi si Pán Bůh živí celý svět.“

A dědeček poklekl a modlil se k věčnému Hospodáři, který celý svět živi, a děkoval mu z hloubi duše, že ani na něho nezapomíná. Po modlitbě usedl mezi snopy a dlouho ještě díval se po obloze, kterak mezi zlatými klasy leskne se stříbrný srp…

K půlnoci zavanul od západu větřík a hned potom počala se obloha kaliti. Staroušek vystoupil z mandele a spěchal na hořejší souvrať. Bylo s ní viděti na vzdálené hory.

Na horách stály mraky jako černí obrové. Zdálo se, že si podali ohromné ruce a teď ve hrozném polokruhu chystají se do kraje.

Věděl dědeček, co taková výprava mraků znamená!

Snesou-li se náhle na horské stráně, odnesou celou úrodu polní. Celoroční práce bude zmařena, veškera naděje zničena dravými proudy. A kde se dnes ozývala veselá píseň ženců, tam zítra rozléhati se bude pláč nešťastníků.

Zděšen sepjal staroušek ruce a po všem těle se třesa, pohlížel na příšerné divadlo. Mraků přibývalo, jakoby z hor vyrůstaly. Visely s oblohy až k zemi jako ohromná opona. Tu a tam ozářil je blesk a za chvíli ozvalo se z nich temné dunění…

Dědeček se modlil…

Na štěstí bouře se nepřiblížila. Mraky spadly na horách a za hodinu byla zase obloha jasná.

Nad naší vískou třpytily se zase hvězdy a malými okénky nahlížely i do naši chaloupky. Spali jsme tam tiše a klidně. Nikdo z nás netušil, že strhla se na horách černá mračna. Pámbíčkův dědeček na spaní nepomyslil.

Byl stará, zkušená hlava a věděl, že dosud není po nebezpečí. Voda s hor navalí se do řeky a kvapem se požene k nám do údolí. Vystoupí-li řeka ze břehů, rozlejou se její proudy po polích a veta bude po našem žítku! Do raná rozneseno bude po širém kraji a na celém lánu nezbude klásků ani na bochánek.

Sešel dědoušek dolů k řece a bedlivě ji pozoroval. Voda mocněji proudila a hladina její rychle vystupovala. Jezy hučely a bouřily, jako by do vísky o pomoc volaly.

Ale tam každý spal. I ve snu těšil se kde kdo na bohatou úrodu. Hukotu jezů nikdo neslyšel, nikdo výstražné řeči jejich nerozuměl. Jenom starý dědeček stojí na břehu rozvodněné řeky a ten proudy její nezadrží, až se z řečiště vyhrnou.

A kalné proudy již se valily na břehy…

I napjal dědeček veškeré síly a do vesničky se rozběhl. Zabušil u nás na okno a volal:

„Velká voda! Jeďte pro žito!“

Jenom několik slov promluvil s tatínkem a rázem probudilo se celé stavení.

Dříve než jsme se upamatovali z náhlého procitnutí, zarachotil na dvoře vůz a všichni domácí ujížděli tryskem na pole za jezy…

Ve světnici zůstaly jsme jenom my děti a mezi námi unavený staroušek.

„Pámbíčkův dědeček! Pámbíčkův dědeček!“ volali jsme o překot. Dočkati jsme se nemohli, až nám poví, kde tak dlouho dnes byl.

Ale stařeček usedl na židli mlčky, o hůl se opíral a z hluboka dýchal.

„Schovali jsme vám bochánek, dědečku,“ prohodil někdo, aby jej přinutil k řeči.

Truhlu jsme odemkli a dědečkovi almužnu podali.

Dědeček bochánek přijal, pěkně se usmál, ale neřekl: Tak, tak!

„A nasbírali jsme vám klásky,“ zase někdo se chlubil.

„A nameleme z nich mouky pro vás.“

Dědoušek zase pěkně se usmál, ale neřekl ani slova. Jenom těžce oddychoval a pot s čela si stíral.

„Dědeček je unaven,“ myslili jsme si konečně; „chce si odpočinouti.“

A hned jsme jej pobízeli:

“Lehněte si, dědečku, na naši postýlku; pěkně se na ní spí.“

Dědeček vstal, pěkně se usmál a tentokráte po vlasech nás pohladil.

„Půjdu ještě po vesnici,“ řekl. „Vaši jeli pro žito, aby je voda neodnesla. Lehněte si na postýlku sami a nebojte se. Pámbíček bude tady s vámi.“

A staroušek bílý odcházel.

Překvapeni patřili jsme, jak o holi zvolna ke dveřím se blíží a lítostí slova jsme nemohli pronésti. Dědeček snad si vzpomněl, nač ještě čekáme, obrátil se ve dveřích a vlídně promluvil:

„Pámbíček vás má rád a zaplatí vám dnes všechny bochánky, které jste mi kdy dali.“

* * *

Ráno jsme vyběhli za ves dívat se na velkou vodu.

Kalné proudy rozlévaly se po našem poli, jakoby hledaly žítko. Ale žítko bylo uloženo ve stodole do posledního klásku.

Tu jsme poznali, kterak nám Pán Bůh tisíckrát zaplatil dědečkovu almužnu.

Také ostatní sousedé dědečkovi blahořečili. S napjetím všech sil chodil v noci po vesnici od stavení k stavení, aby posílal lidi pro obilí. A tak zachránil celou vesničku před hladem.

„Byl to posel boží,“ říkali lidé, kdykoli přišla řeč na bílého starouška. A říkali mu potom jako my děti: „Pámbíčkův dědeček.“

Ale od onoho večera nikdy se k nám nevrátil. Byl již chudinka jako pára nad hrncem, která se každou chvilku může rozplynouti. A tenkráte v noci přílišným během uškodil prý si na zdraví, že chřadnul den po dni.

Slýchali jsme často, že tam a tam zemřel, ale nevěřili jsme nikdy. A kdykoliv se přiblížila středa, obléhali jsme maminku a zase vyzvídali:

„Přijde-li dnes Pámbíčkův dědeček? Kdo mu ponese bochánek? Pohladí-li nás po vlasech? Řekne-li: Tak, tak?“

Ale nikdy jsme již neptali se, kdy zaplatí Pán Bůh všechny bochánky, které jsme rozdali jeho dědouškovi.

* * *

Přeletěli dnové, přeletěly roky.

Nás děti rozvál čas, jako když podzimní vítr zaduje do žlutých listů.

Bílý dědoušek jest asi již opravdu Pámbíčkův a hledí-li s nebe na širý svět, zajisté někdy zadívá se i do chaloupky na Úhlavském břehu.

Dívej se, dědoušku, dívej a požehnání boží jí vypros!

Hospodaří tam jiná hospodyňka, ale před žebráky dveří také nezavírá. Vždyť slýchala často, že prý je žebrák božím poslem a nese lidem příležitost, aby se zalíbili Bohu.

Mamince naší také již vlasy pobělely jako nejčistší len.

Zdali ji vídáš, dědečku bílý, když na svém výměnku u jediného okénka kleká a modlí se za naše štěstí?

Dívej se, dívej, dědoušku boží, a dlouhý život jí vypros!

Autor:Josef Kožíšek

Zdroj:Jiskry a plamínky